Jan Burian není jen písničkářem, je i spisovatelem a publicistou. A také člověkem, o němž je známo, že rád diskutuje, vyjadřuje se k veřejnému dění. Sbírku jeho textů na různá témata, spojená vesměs s hudbou, vydalo nakladatelství Galén pod názvem Polemiky – pocty – provokace. Přinášíme tři ukázky.
Malý noční rozhovor
Usnul jsem nad hudebním časopisem Hi-Fi Voice. Zrovna jsem si četl o tom, že experimenty prokázaly, jak poslech Mozartovy hudby u zkoumaných osob výrazně zvýšil jejich inteligenční schopnosti. Měl jsem za sebou těžký den, víčka už se nedala zvednout, propadl jsem se do snu a ocitl se zničehonic v rozhlasovém studiu. Byl jsem moderátorem a naproti mně na židli pro hosty trůnil – Wolfgang Amadeus se sluchátky na uších! Vypadal trochu komicky, ale zachovale, mluvil dokonce česky.
„Posloucháte dopolední Radiožurnál, mým dnešním hostem je hudební skladatel a přítel Prahy pan Wolfgang Amadeus Mozart,“ zahlásil jsem do mikrofonu a oba jsme pozdravili neviditelné posluchače.
„Mistře,“ šel jsem k jádru věci, „vědci zjistili, že vaše hudba prý zvyšuje inteligenci posluchačů. Čím byste řekl, že to je?“
„Na některých to poznat není,“ zachechtal se Mozart svému vtipu. „Můžeme si to otestovat třeba na vás, pusťte něco ode mě a uvidíme…“
„Rád bych pustil, ale nejde to.“
„Proč ne, máte tu přece nějaké moje skladby, nebo snad ne?“
„To ano, ale máme tu taky selektory,“ zachraptěl jsem a zrudl studem. Rudnutí mi ve snu šlo mnohem lépe než v bdělém stavu. „Když přinesete do rozhlasu nějakou nahrávku,“ snažil jsem se vysvětlit, „odpovědný dramaturg ji posoudí, a pokud odpovídá image naší stanice, vloží ji do počítače a selektory ji pak vybírají, když se to hodí…“ Rozkašlal jsem se v přímém přenosu a Mozartovi se svezla paruka trochu ke straně. „Od vás tu máme dovoleno použít snad nějakou coververzi, možná kdyby třeba někdo otextoval Malou noční hudbu pro Helenu Vondráčkovou, to by snad prošlo, ale jinak byste naše posluchače nepotěšil. Máme na to výzkumy.“
Režie usoudila, že je nejvyšší čas přerušit náš dialog nějakou hezkou melodií.
„Páni a paní, vím, jak se ruší žal,“ zahřmělo tedy. Mozart se lekl, zamumlal něco německy, sundal si sluchátka a zeptal se, co to je.
„Náš český slavík, mistře, jeho písničky u nás publikum miluje a stejně jako vám, i jemu jeho Pražané rozumějí.“
„Hmm,“ řekl Mozart. „A tohle ti vaši dramaturgové a jejich selektory schválí?“
„Samozřejmě. To lidé chtějí!“ snažím se hájit svou stanici.
„Ale jestli takovou hudbu lidé poslouchají celý den, nebojíte se, že jim bude inteligence spíš klesat? Co tomu říkají ti vaši vědci?“
„To nikdo nezkoumá, nás zajímá poslechovost a ta je pořád velmi vysoká.“
Mozart mě však už neposlouchal a zabručel si pro sebe: „Blbost hudby!“
„Počkejte, mistře! Blbost hudby – to nemáte ze sebe, to už napsal Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění!“
Mozart se mi najednou začal ve snu před očima rozostřovat, na vteřinu se proměnil v Jana Rejžka a pak se rozplynul docela. Probral jsem se s hlavou otlačenou od časopisu a s nervy nadranc – takový šílený sen! Bylo krátce po půlnoci.
Naladil jsem Radiožurnál: „Páni a paní, vím, jak se ruší žal…“
Asi blbnu.
(2008)
O jedné krásné a neodvysílané písni
Svatopluk Karásek, evangelický farář a politický vězeň Husákova režimu, napsal kdysi jednu z nejzajímavějších písniček, které znám. Jmenuje se Ženský jsou fajn a nejprve jsme si ji pouštěli v autě na cestách s Jiřím Dědečkem z kazety, kterou jsme sehnali bůhví odkud. V devadesátých letech jsem si ji mohl spolu s jinými Karáskovými písněmi konečně oficiálně zakoupit na cédéčku – v Levných knihách asi za třicet korun… Nahrávka písničky Ženský jsou fajn trvá přes sedm minut a do žádného rozhlasového vysílacího schématu se nevejde; nejspíš by ji kvůli délce museli několikrát přerušit reklamou. Nevejde se tam, protože její autor a interpret v jedné osobě udělal všechno, aby se tak stalo, respektive neudělal nic pro to, aby se tak nestalo. Jde tvrdohlavě a přímočaře po obsahu sdělení, při hře na kytaru ničím nezdržuje, drhne struny tím nejobyčejnějším způsobem, nezajímají ho rozložené akordy. Karáskovy melodie vycházejí z lidových popěvků, většinou spirituálů, jeho zpěv je civilní, bez efektů, vychází z přirozeného daru autorovy přesvědčivosti a všechno, co je potřeba sdělit, je obsaženo v textu. Podobně se k hudebnímu průmyslu obracel zády snad jenom Karel Kryl. Karáskova píseň je navzdory tomu dostatečně krásná, prožitá a přesvědčivá a nic víc nepotřebuje. Začíná jako vězeňská balada:
„Když jsem seděl tam na tý Pankráci,
všude kolem mě jen chlapi v teplácích,
já ve snu viděl všechno krajkový
a ženský, ty jsou fajnový.“
Po několika slokách se ale píseň úplně promění, jako by zpěvákův duch opustil stěny vězení, protáhl se mřížemi a vznesl se do výšin. Z muklovského snění chlapa v teplácích se pozvolna stává zpívané kázání, tak přirozeně a nenásilně, že si tu změnu ani člověk nemusí uvědomit. Najednou tu pan farář vykládá biblický příběh o vyhnání z ráje a za chvíli až dojemně přehodnocuje tradiční pohled na vinu ženy za prvotní hřích:
„Jak ženy přišly ke špatné pověsti,
že nejsou moc chytrý a že brečej v neštěstí,
prej k hříchu od pradávna maj vlohy,
prej slabý jsou jak mátohy.
Dávno už, co světem stojí svět,
tak si muži myslej, že jsou všeho lidství květ,
ale to se musí znovu promyslet,
vždyť ženský, ty jsou fajnový.“
Právě verš „to se musí znovu promyslet“ mám nejraději. Nejen kvůli tomu, že ho vyslovil vězněný farář ve zvláštní životní situaci, ale i proto, že takovou větu neslyšíme moc často ani dnes. Nevím, jak je to u farářů, ale u většiny veřejných osobností mám téměř pokaždé pocit, že se snaží vzbuzovat dojem, že už mají všechno promyšlené, jsou si vším jisti a dál myslet není třeba…
Karáskova písnička tím ale nekončí, dočkáme se ještě třetí fáze:
„Budete, vy ženy, litovat,
že jste se nám chtěly furt emancipovat,
až budete chtít vládnout nad tvory,
už nebudete fajnový,
až budete chtít vládnout nad tvory,
budete jak my – potvory.“
Jak ji tak poslouchám, vlastně se divím, proč se s takovými songy dnes na vlnách éteru téměř nesetkáme. Proč to tak je? To se bude muset ještě promyslet.
(2015)
K padesátinám Filipa Topola
Pamětníci a fanoušci Filipa Topola mě pozvali do kavárny kulturního domu v Turnově, kde slavili nedožité padesátiny této nepřehlédnutelné osobnosti naší hudební scény. V úvodu se pochlubili ukázkou z koncertu Psích vojáků v roce 1980, kdy bylo tomuto zázračnému dítěti českého rocku a písňové poezie pouhých patnáct. Pan majitel magnetofonového pásku pouštěl nahrávku ze starého kotoučového přístroje, na který si koncert tenkrát nahrával. Psí vojáci byla Filipova celoživotní kapela složená především z jeho oddaných přátel, kteří byli ochotni sloužit jeho talentu do roztrhání vlastního těla. Na té staré nahrávce hrají mladistvě a neučesaně, adekvátně k svému věku, ale je z ní cítit i to, že čerstvý absolvent základní devítileté školy měl v té době za sebou pěkných pár výslechů u StB. Topolovic rodina se v roce, kdy mu bylo dvanáct, podepsala pod Chartu 77, a tak měl jiné zkušenosti než většina jeho vrstevníků. „Nechoď sama do tmy, bude tě to stát, ve městě jsou lidi temný akorát…“, zpíval nedlouho poté.
Já jsem tohoto nervního, výbušného, a zároveň neskonale romantického a jemného pianistu poprvé spatřil v klubu Na Chmelnici někdy v roce 1986, kdy Psí vojáci vystupovali pod zkratkou PVO a jejich projev už byl vyzrálejší. Filip se hodinu a půl mazlil a rval s klavírem a hrál a zpíval tak, jak jsem nikdy nikoho neviděl. Nepřekvapilo mě, když pak prohlásil, že klavír je zvíře. A když jsem ho potkával na Malé Straně, bydlel totiž ve stejném domě jako moje matka, zíral jsem pokaždé na jeho ruce rozdrásané do krve. „Ty jsi měl včera koncert?“
„No jo…“ Nikdy toho moc nenamluvil.
V dubnu 1987 jsem přesvědčil pořadatele Folkových velikonoc v Ostrově nad Ohří, aby Filipa pozvali, a jeho, aby zahrál jen tak bez kapely jako sólový písničkář s klavírem. Udělal jsem to z naprosto sobeckých důvodů, chtěl jsem ho tak prostě někdy slyšet, neboť hraju na stejný nástroj a byl jsem přesvědčen, že to bude zážitek i pro folkové publikum. Vladimír Vlasák pak napsal do Gramorevue: „Excentrickým a temně expresivním projevem zprvu šokoval publikum, posléze jím byl bezvýhradně přijat. Tady byl skutečný vrchol přehlídky a rázné rozšlápnutí folkové škatule…“
Když jsem na ten koncert zavzpomínal teď v Turnově, majitel magnetofonového pásku se zaradoval a řekl, že tam také byl…
Přes veškerou úctu k Filipově muzice a jeho výborné kapele pro mě byl vždycky především písničkář a básník: „Jsem zamilovanej, tak zamilovanej, že mi hvězdy rostou na zádech…“ A Marylin Monroe je jedna z nejoriginálnějších písní, které znám. Umřel brzy, nedokázal stejně jako jiné rockové legendy včas zkrotit své démony.
Že si na Filipa Topola v těchto dnech vzpomnělo Divadlo Archa, je dobře. Že na něj vzpomínají v Turnově, kde dokonce na „topolovské“ téma uspořádali výstavu středoškolských výtvarných prací, je zjištění ještě radostnější. Vryl hlubokou stopu do dějin českého písničkářství a do srdcí několika generací posluchačů. Je mu teď padesát a je pořád s námi.
(2015)