Nikdy jsem netušil, že Keith Richards, jedno ze slavných ,třpytivých dvojčat‘ kapely Rolling Stones je docela srandista. Spíše jsem jej vždy považoval za vynálezce nesmrtelných úvodních kytarových riffů legendárních skladeb, kterými lze zpětně identifi kovat skoro každé léto, kdy Stones vyjížděli na turné. A také jsem chápal samozvanou roli ideologického ochránce ,čistoty víry‘ slavného bandu, zvláště v obdobích, když Jagger měl, jak bych to řekl, své odstředivé tendence. I když zase, asi rok stará zpráva proběhnuvší tiskem o tom, že se dost zranil, když spadl někde z kokosové palmy na hlavu, má značnou vypovídací hodnotu. Přičítal jsem to však jeho pověstnému sebedestruktivnímu životnímu stylu, který z původně docela pohledného hocha (viz staré fotky Stones) za pár desetiletí udělal fyziognomicky ,indiánskou stařenu‘. V jednom interview si Richards povzdechl: „Celý svůj život jsem zasvětil tomu, abych se vyhýbal problémům, je teda dost srandovní do kolika jsem nakonec spadl.“ V říjnu, jak jste již nepochybně slyšeli či četli, vyšla Richardsova biografi e s názvem Life (Little, Brown & Co., 2010, 576 s., 30 dol.), kterou napsal spolu s Jamesem Foxem, se kterým se znají přes 40 let. Časopis Rolling Stone publikaci označil, vedle Chronicles Boba Dylana, za evidentně vůbec nejlepší knihu rockových memoárů, která kdy uzřela světlo světa. Napadlo mne podrobně pročíst množství dostupných recenzí z britského a amerického tisku. Především je nutno říci, že obecně sdílené očekávání, že díky svému ,extenzivnímu‘ životnímu stylu si Keith Richards nepamatuje už vůbec nic, je čirý nesmysl. On si naopak pamatuje všechno, byť ne vždy v té správné časové posloupnosti. Co mne však opravdu v těch recenzích dostalo byly jeho výroky, jimiž své vzpomínání tu a tam vyšperkoval. Posuďte sami. O svém škorpení s Jaggerem, kterému neřekne jinak než Brenda nebo Její Veličenstvo píše: „Micka jsem miloval, ale už asi 20 let jsem nevstoupil do jeho šatny. Občas si říkám, můj přítel mi chybí a je mi divný, kam se asi poděl?“ O své někdejší náklonosti k tvrdým drogám soudí: „Nikdy jsem neměl problém s drogama, vždycky jenom s policií.“ A jinde dodává: „Teď jsem už toho všeho nechal a to je velkej trip sám o sobě.“ Přičemž připouští, že kdysi nahlížel na kokain a heroin jako na ,snídani šampiónů‘. V novinách různě upravovaný citát jeho názoru na Jaggerovo mužství zní v celé své úplnosti: „Marianne Faithfull si s Mickovým pinďourkem moc neužila. Vím, že má obrovský koule, ale ty to nenahraděj.“ A pokud jde o řadu vyšlých (neautorizovaných) Jaggerových biografi í, vidí to Keith Richards takhle: „To je jak Mein Kampf. Každej to má, ale nikdo to nečte.“
