Začněme vysvětlením titulku. Grimoár je počeštěné slovo grimoire, vzešlé původně z francouzského slova grammaire, a ve středověku to znamenalo zcela jednoduše „gramatiku“. Samozřejmě latinskou, které nevzdělanci nemohli vůbec rozumět, takže jim to slovo zřejmě znělo jako nějaké zaklínání. Proto se časem, přesmykem jeho významu, přeneslo toto slovo na formule, které používali v 16. století magici a kouzelníci, když chtěli vyvolat duše mrtvých. Avšak během 19. století se ve střední Evropě zvýšil zájem o lidový folklor, a tak se mnoho badatelů začalo zajímat rovněž i o grimoáry. Ve svých historických knihách o dějinách kouzel publikovali výňatky ze středověkých grimoárů, čímž je pomáhali dále šířit.
Snad nejznámější postavou této záliby byl protestantský pastor Georg Conrad Horst, který v letech 1821 až 1826 vydal šestidílnou sbírku magických textů, kde předváděl grimoáry jako zvláštnost středověkého myšlení. A protože to byl čas „ranních červánků“ různých národních obrození, hýřili četní intelektuálové nesčetnými životními příklady na toto téma. Viděli svůj národ dřímat dosud ve svém dávném snu, a když jej začali pozvolna probouzet k životu, popadla je samotné vášeň začít za ten spící národ bojovat. Tak začal i proces, který můžeme provokativně nazvat: „grimoár český“.
Největší z Čechů
Všichni víme ze školy, že byl nějaký Palacký. Ale málokdo si všimnul, že nám jeho obličej dost často šustí v rukách. Jako správní národovci máme na našich bankovkách portréty osobností, jež se nějakým způsobem zasloužily o náš český národ. Viděno vzrůstající kupní silou každé bankovky, můžeme se na tuto společnost podívat: Karel IV., Jan Amos Komenský, Božena Němcová, František Palacký, Emma Destinová, TGM. Vidíme, že náš dnešní objekt zájmu je někde uprostřed. Můžeme spekulovat, zda je to dobré umístění či nikoliv. Ale to není podstatné!
V roce 2005 pořádala Česká televize anketu, kdože je „největší osobnost naší historie i současnosti“. K údivu odborníků, ale nikoliv národa, zvítězil Jára da Cimrman. Ač si toto vítězství lidé ze srdce přáli, organizátoři skrečovali výsledek tvrzením, že soutěže se mohl podle daných pravidel zúčastnit „kdokoliv, kdo se narodil, žil nebo působil na území Čech, Moravy a Slezska, a kdo se zasloužil o společenství žijící na tomto území a významně ovlivnil jeho život“. Po tomto hrubém faulu rozhodčích zvítězil Karel IV. (na bankovce 100 Kč), následován TGM (5 000 Kč).
Náš dnešní hrdina Palacký (1 000 Kč) skončil až na patnáctém místě. Rozhodně to byla ostuda, protože naši předkové mu dali titul „Otec národa“. Dokonce když zemřel v roce 1876, bylo po rodinném rozloučení se zemřelým jeho tělo nabalzamováno a vystaveno v zasedací síni Staroměstské radnice. Účastnici tvrdili, že jeho pohřeb byl celonárodní tryznou, které se účastnili desetitisíce lidí. O jeho životě toho ale moc nevíme, protože i jeho korespondence s vlastní manželkou nebyla zpřístupněna jeho příbuznými, protože by obraz „Otce národa“ prý mohl utrpět. Tak jak to vlastně bylo?
Rodem Moravan
Pokusme se tedy odkrýt mlhu obestírající „Otce národa“ a vyvolejme jeho ducha dle starověkého grimoáru. Jeho životopisci rádi opakují, že byl rodem Moravan. Tak se do jeho rodného kraje podívejme. Obec Hodslavice, kde se náš „Otec“ narodil, najdeme kousek od Valašského Meziříčí a odtud, coby kamenem dohodil, se nachází Neutitschein, jak se v roce jeho narození 1798 jmenoval dnešní Nový Jičín. Jeho rodná obec zřejmě vznikla v době kolonizace ve 13. století, ale první písemná zpráva o ní je až z roku 1411. Ale nezabíhejme až tak daleko, rozhlédněme se, jak kraj vypadal v době jeho dětství.
Ten region si v té době místní Němci pojmenovali Kuhländchen, jeho název se poprvé objevil v této verzi v roce 1786, kdy ho použil mikulovský archivář Schwoy a jistý Hanke z Hankenštejna ve svém díle nazvaném Bibliothek der Maehrschen Staatskunde označil Nový Jičín jako „hlavní město“ této oblasti. Jestliže se německý název kraje ujal v tuto dobu, pak na český překlad Kravařsko jsme si museli počkat až do druhé poloviny 19. století, což vyplývalo ze skutečnosti, že Češi tehdy vnímali tento region jako německý a tak je dlouho nezajímal.
Ale rozhodně zde Němci nebyli sami: ještě v době mládí Palackého zde stále přetrvávaly mezi Čechy a Němci pokojné sousedské vztahy, dané pokrevními příbuzenskými vazbami a sdílením stejných hodnot. „Tehdejší Němci … to byli lidé jako naši! Hleděli si svých živností, … lámali češtinu, jak mohli, a když to dále nešlo, spustili „naší klasickou němčinou“ zase něco a domluvili jsme se a byli jsme přáteli!“ Bohužel národnostní animozita vstoupila na Kravařsko zevně: vítr vál od národních elit soustředěných ve velkých městech, které usilovaly o to, aby se etnický spor rozhořel mezi co nejširšími lidovými vrstvami.
Jak se státi učitelem a pastorem
Pretendenty sporu byli „menší lidé“: úředníci, učitelé, kněží, advokáti, ti všichni měli hlavně zájem podílet se nějakým způsobem na politické moci a k tomu jim měl napomoci tento národnostní svár. Morava byla sice v tomto procesu oproti Čechám pozadu, protože mezi českými elitami obou zemí bylo jisté napětí způsobené moravskou touhou po obnově markrabství, ale dohánělo se, co se dalo. Ostatně můžeme si to ukázat právě na životaběhu našeho národního „Otce“. Jeho tatík byl muž, který jakoby představoval jistý český archetypální vzor: byl považován za místního „písmáka“.
Uvědomme si, že jsme v 18. století, kdy umět na moravské vsi číst a psát nebylo vůbec běžné. Obvykle v takové rodině, kde znali tyto dovednosti, měli někde zasutou českou bibli a do ní si zapisovali důležité rodinné události. Je tedy pravděpodobné, že i otec Palacký, ještě jako malý kluk, se podle ní naučil číst. A když mu bylo třináct, vydal „selský císař“ Josef II. v roce 1781 toleranční patent, kterým se připouštěla vedle katolické církve ještě tři jiná vyznání: augšpurské, helvetské a řeckopravoslavné. Rodina Palackých toho využila a přidala se k té první možnosti – k luteránům.
Otec Palacký se sice učil na krejčího, ale když mu bylo patnáct let, tak si ho místní pro jeho sečtělost vybrali, aby se stal vesnickým učitelem. I když později učil ve svém domě až sto dětí, mohli bychom spíše mluvit o poslání, protože učitelství by rodinu neuživilo. Vždyť jeho žena porodila dvanáct dětí, z nichž se dospělosti dožilo sice jen sedm, ale i tak se měl pan otec co ohánět: byl krejčí, ale také obchodník s máslem, měl při chalupě malé hospodářství a ve vsi zastával úlohu místního písaře. A navíc si k učitelství přibral ještě místo pastora augšpurské víry, byť na to nikdy nevystudoval.
Jak se naučiti německy
Náš „Otec národa“ byl sice pátým narozeným dítětem v rodině, ale ve skutečnosti byli vzhledem k tehdejší vysoké dětské úmrtnosti tři sourozenci před ním a tři po něm. A protože byl z nich nejbystřejší, usmyslel si jeho otec, že bude jako on také pastorem. Shodou okolností otevřela v nedalekém Kunwaldu (v Kuníně) jistá šlechtična školu oplývající skvělou pověstí. Tak se dostal osmiletý Francl do vyhlášené školy, která mu pomohla k dobrému startu do světa vzdělanců té doby. A hlavně se dobře naučil prvnímu cizímu jazyku, neboť v tamní škole se vyučovalo německy.
Přijímali se zde žáci bez ohledu na jejich sociální či etnický původ, ba dokonce i pohlaví, takže se zde vzdělávalo rovněž 30 dívek, stejně jako chlapců, což bylo na tu dobu ojedinělé. Když tam Palacký v roce 1806 přišel, byl v čele ústavu přírodovědec Karel Jurenda, autor německy psaného „Moravského poutníka“, působil zde varhaník Antonín Richter, u něhož se učil náš malý hrdina „klavírovat“, děti měly vedle běžné výuky také přírodovědu, mravouku, pracovní výchovu a paní hraběnka dbala i na dobré vybavení knihovny. Pro Francla to byly dva veledůležité roky.
V Kuníně se totiž před budoucím „Otcem národa“ otevřel zcela netušený svět: protože se brzy projevilo jeho nadání, byl zván často na zámek, byl pátým žákem zapsaným do pamětní zlaté knihy, jeho tamní „klavírování“ ho přivedlo k celoživotnímu okouzlení hudbou. Bohužel pan otec opět zasáhl, prý měl strach o syna, aby příliš nepřilnul ke katolické víře. Jeho obchodní zájmy ho přivedly uprostřed napoleonských válek do Trenčína, kde objevil evangelické lyceum a milého Francla tam poslal, aby pokračoval dále ve studiu, ale rovněž aby upevnil svou augšpurskou víru.
Jak se státi misionářem
Evangelická obec v Trenčíně poskytla v roce 1809 mladému Palackému byt a stravu v alumnátu, což byla jakási studentská kolej pro žáky bez prostředků. Byl to úplně jiný život než v osvícenském Kuníně! Tentokrát žádná němčina, vše bylo podřízeno latině, neboť to byl tehdy úřední jazyk v mnohonárodnostních Uhrách. Učitelé špatní, výuka mizerná stejně jako strava, hlad intelektuální i fyzický. Místo knihovny paní hraběnky náboženské spisy, které dostával ke čtení od místních luteránských horlivců. Takže se nelze podivovat, že začal blouznit, jak pojede do Austrálie obracet pohany na víru.
Naštěstí otec Palacký po čase pochopil, že trenčínské lyceum nebyl zrovna nejlepší nápad a roku 1812 poslal Francla na podobnou školu do Prešpurku. Sice žije opět v alumnátu, ale v knihovně mají lepší knihy, má první kondice, začíná se živit sám. Přečte si Rozmlouvání o jazyku českém a zapálí se tentokrát nikoliv pro Indii či Austrálii, ale „upřímnou vlasteneckou horlivostí“. Což je obzvláště pikantní, neboť tehdejší Prešpurk, Pozsony alias Bratislava bylo multikulturní město, kde se mluvilo mnoha jazyky, ale také tam proudila romantická vlna vlastenecké víry, do které Francl skončil velice ochotně a bez rozumu.
Propadl nové verzi misionářství. Tamní vlastenci byla podivná sekta, které pranic nevadilo, že kromě nich to nikoho jiného nezajímá, co podnikají. Student Palacký byl skálopevně přesvědčen, že nastala „doba národů“ a že jeho úkolem je probudit jejich ducha. Ale váhá: jaký národ má vlastně probudit z dějinného snu? Komu bude ten svůj grimoár vlastně věnovat? Práce pro národ… Nakonec se nadchne pro přelud slovanství. Bude jezdit po Evropě a pracovat někde mezi Slovany. Asi to bylo pro mladého muže stejně lákavé jako jet ke kudrnatým Austrálcům.
První vyvolávání národních duchů
Jediné, co mu poskytla jeho domovina, byla čeština, kterou se mluvilo u nich v Hodslavicích, a pak němčina, kterou mluvil v Kunwaldu. Tam s ním mluvila česky jen sestřenice sládka Wernera, v jehož domácnosti bydlel. Až když se vracel v roce 1813 z letních prázdnin zpět do Prešpurku, zastavil se v Trenčíně u starých známých a s hrůzou zjistil, že už vlastně neumí pořádně česky, že je mu mnohem bližší němčina a latina. Pozoruhodné na této příhodě je, že nebyl sám, koho podobný mystický zážitek probudil k národní horlivosti, jakoby šlo o společný pocit: vyvolat v každém mladém muži ducha starého národa.
Podobná vzpomínka se totiž objevuje v memoárech Palackého, ale i Jungmanna či Šafaříka. Že by všichni „národovci“ vyslyšeli nějaké kolektivní nevědomí, nabité dílem pastora Horsta o středověkých grimoárech… Jeho vlastenecká činnost v Prešpurku je natolik významná, že se o něm brzy ví i v Praze. V roce 1818 dostane však nabídku: místo pastora v Bílsku v Těšínském Slezsku. Jeho otec si vůbec nedovedl představit, že by to odmítnul. O otci Palackém se říkalo, že ač učitel, pastor a obchodník byl prchlivý a tak musela jeho časté rozepře zdárně uhlazovat jeho manželka.
A to se stalo i nyní: synek Francl místo odmítnul a otec se ho chystal zapudit. Na matčinu přímluvu se Palacký odhodlal k prvnímu kázání v otcově hodslavickém kostele. Tehdejší volba pro nepříliš majetného muže byla celkem jednoduchá: buď se mladík stane poblíž domova luteránským kazatelem, nebo přijme v Prešpurku místo vychovatele v nějakém panském domě. Ale po návratu do Prešpurku o všem rozhodla „femme fatale“, osudová žena jeho života. Jak říká české přísloví: kam čert nemůže, nastaví ženskou. I stalo se to druhé.
Chléb, láska a fantazie
Nina Zerdahely byla šlechtična, dcera učeného Baloghyho, předního uherského zemana, který si prý dopisoval i s Voltairem. Přijela do Prešpurka, aby zapomněla na smrt syna a věnovala se výchově svých schovanek. Palacký ji poznal na sklonku roku 1818, byla příbuznou rodiny Šréterů, jejichž syny on učil. Blouznivě se do ní zamiloval. Je to po šesti letech studia na evangelickém lyceu v Prešburku vlastně vzpoura proti otci. Ale paní Zerdahely mu dopomůže k velmi výhodnému místu: stane se vychovatelem dvou synů její přítelkyně a příbuzné, dvorní radové Kateřiny Čúzy.
S paní Zerdahely tráví veškerý čas, bydlí spolu v jednom domě, v létě s ní jezdí na statky uherské šlechty v nitranské a komárenské stolici. Cítí se blaženě, když mohou spolu jet v uzavřeném kočáře pustou. Erotika, která je určitě v této známosti na prvním místě, je samotným Palackým v jeho denících převedena do téměř mystické polohy: „Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojným jen jeden život vésti budeme!“
Román, který s paní Ninou zažil, byl prospěšný pro oba: ona v něm nalezla útěchu ze smutku a pro něho měl podstatný vliv na jeho místo v tamní společnosti. V té době nebylo zase tak ojedinělé, že zralé dámy otevíraly geniálním mladíkům dveře do salónů aristokracie. Palacký se stává proslulým v celém městě, protože ve svých dvaceti letech mluví téměř stejným počtem jazyků. Je pochopitelně vysokou společností a její kultivovaností okouzlen. Paní Zerdahely ho zbaví posledních příznaků venkovanství a mladík se dychtivě vrhá do měšťanských a šlechtických zábav v Prešpurku i na venkově.
Dolce vita v Prešpurku
Hraje na klavír se slečnami z vyšší společnosti, účastní se plesů, poznává, co to je dolce vita aristokracie. A v salonech nemarní čas. Paní Čúzy vedla ve svém domě intelektuální salón, kde dámy poslouchaly diskuse učených pánů. A tam byl Palacký hvězda. Ovládne kulturu aristokratického světa a získá si její respekt. Salóny a panská služba jsou pro něho školou života. Pro luteránské kazatelství je navždy ztracen. Paní Zerdahely mu věnuje vázaný svazek Rukopisu královodvorského, líbí se jí jeho vlastenectví. Ostatně v tomto kosmopolitním městě je to považováno spíše za jakýsi rozmar.
Na plesech se mladík ujišťuje, že nejkrásnější dívky jsou Češky, které ale patrně jako dcery z nejvýznamnějších panských rodů, nikdy ani slovo česky nepronesly. Čtou s krásnou Ninou německého filozofa Herdera, zalíbí se mu jeho myšlenky o národních jazycích a ona se se zalíbením naučí nazpaměť jednu jeho česky psanou báseň. Ale do romantické lásky zasáhne osud. V roce 1823 umírá manžel paní Zerdahely a zanechá jí obrovské dluhy. Palacký ji nachází smutnou a chorou, milostná touha vyprchala. Byla to jeho poslední návštěva u své učitelky života.
Budoucí „Otec národa“, český vlastenec, se loučí s Prešpurkem, který mu byl „matkou a milostnicí“, smutně a nostalgicky. Když definitivně odmítl otcovo přání být kazatelem, čeká ho jediné místo na světě, kde bude vítán: Praha! Co si sebou přivezl? Je přesvědčen, že právě aristokracie má důležité místo ve společnosti, neboť se vykazuje kulturním duchem a stává se mecenášem pokroku. Ale přece se v něm ozve jeho plebejství: panstvo se musí ovšem vzdát většiny svých výsad! A tak do své sociologické představy fungující společnosti prý zakomponoval občanskou a duchovní svobodu.
Jak se státi dějepiscem
Je asi pravdou, když se o Palackém hovoří jako o liberálovi, který to nemá všechno vyčtené z knih, ale procítěné z prešpurské školy života. Byla to láska prožitá s paní Zerdahely, která mu splynula s národem a svobodou. Ale on do Prahy přijíždí i s vědomím, že si jednou provždy vyřešil také svůj náboženský problém. V jeho vyznání je Bůh velký demiurg, který rozhoduje o osudech národů, dějin a civilizace. Čím dál se vzdaluje náš hrdina od Prešpurku, vítězí v jeho duši rozum nad city a smysly. A rozhoduje se, jak bude dál pokračovat ve své práci.
„Napadl mi na mysl ideál veliké epopey všenárodní nové, v nížto by poslední národů válka s Napoleonem se opěvala docela…“ Údajně strohou kostru pro svůj opus magnum měl již hotovou v Prešpurku, ale zřejmě ještě nevěděl jak na to. V roce 1821 se setká poprvé s Dobrovským ve Vídni, kam je to z Prešpurku kousek cesty; chodí spolu do Dvorské knihovny, studují archiválie a „modrý abbé“ ho zasvětí do řemesla. A mladý Palacký se zapřísahá, že v jeho díle nepůjde ani tak o historické pravdy, ale o živé „horlení pro svobodu a důstojenství člověčenstva“.
Když se Palacký objevil na jaře roku 1823 v Praze, byla většina místních národovců původu řemeslnického nebo venkovského. Ostatně do této sociální kategorie patřila i jeho hodslavická rodina: vždyť ještě při odjezdu z Prešpurku syn zachraňoval svého otce před bankrotem z peněz, které mu dlužila paní Čúzy: protože nebyla solventní, dala panu otci vlnu, jejímž prodejem pak zachránil svůj podnik. Ale „modrý abbé“ Dobrovský věděl, co dělá, když Francla pozval do Prahy. Během krátké doby se blonďatý bonviván předvedl svým perfektním chováním a společenským vystupováním.
Praga caput regni
Dbal na svůj zevnějšek, byl vynikající společník pro muže i pro ženy, báječný tanečník, uměl hrát karty i jiné společenské hry, inu prešpurská zkušenost byla k nezaplacení. Jeho osobní šarm mu otevíral dveře do šlechtických salonů i měšťanských budoárů, kam ostatní čeští vlastenci neměli přístup. Zatímco Jungmann musel u pánů jíst se služebnictvem, Palacký stoloval s panstvem. Na to Jungmann nezapomněl, když později o něm napsal: „Ne co Čech neb Slovan, ale co dobrý Němec své štěstí udělal a tím opět českou stranu poněkud urazil.“
Několik let života v prostředí uherské aristokracie mladému Palackému pochopitelně napomohlo, aby bez rozpaků vstoupil do českého šlechtického prostředí. Tak je často vídán u Šternberků, Kinských, Černínů, Chotků: zvou ho, aby se věnoval výchově dětí v jejich domech. Palacký původně nepředpokládal, že by se v Praze zdržel více než dva roky. Lákala ho Evropa, cestování, setkání a disputace s tamějšími badateli, děsila ho malost pražského prostředí. Ale jeho patron Dobrovský a česká šlechta ho zaměstnají. Pustí ho rodinných archivů, píše jim rodokmeny. Má jejich důvěru.
V roce 1827 se Palacký žení s Terezií Měchurovou, dcerou věhlasného pražského advokáta a bohatého statkáře, který spravoval majetky české aristokracie. Můžeme spekulovat, zda to byl pro něho sňatek z rozumu, ale v každém případě je známo, že se o svou chorou manželku pečlivě staral až do její předčasné smrti v létě 1860. Samozřejmě, že toto manželství způsobilo velký poprask mezi českými národovci: vždyť nevěsta nebyla vlastenka! V každém případě se tímto sňatkem stal finančně nezávislý a mohl se zcela věnovat jen své práci, která ho bavila.
Opus magnum
Z českých buditelů a literátů čišela závist: oni byli obvykle chudí jako „kostelní myši“ a „veliké štěstí“, které Palackého potkalo, nemohli dobře strávit. Jeho sen napsat českou epopej, se mu tak přiblížil na dosah ruky. Obrys tohoto díla se mu začal rýsovat v hlavě už v Prešpurku, kde ho dvojnásobně okouzlil Rukopis královédvorský: jednak tento opus restituoval český národ a jednak jej dostal od své životní lásky. Snad proto toto falzum hájil až do konce svého života. Uvědomoval si také, že jeho národní epopej bude mít jistě nejen rozměr vědecký, ale rovněž politický.
„Oč předkové bojovali mečem, o to mezi potomky historikové zápasí pérem.“ První díl jeho veledíla je uveden na trh roku 1836 pod názvem Geschichte von Böhmen. Byl to zřejmě jeho záměr vydávat toto dílo německy, snad šlo o jakési poselství Němcům, aby uznali národní existenci Čechů, ale jistě v tom hrála roli skutečnost, že všichni čeští vzdělanci uměli dobře německy, protože to byl jazyk, který spolu s latinou byl hlavním vyučovacím jazykem na vyšších školách. Český překlad vzniká až počínaje revolučním rokem 1848 a s jeho vydáním mu obětavě pomáhá Erben, autor Kytice, vydané roku 1853.
Celé pětidílné veledílo má svou dramatickou kostru sestavenu tak, aby vynikly dvě historické události: husitské dobrodružství a bělohorská tragédie (byť pátý díl končí rokem 1526, kdy Habsburkové nastoupili na český trůn). Toto 180 let staré pojetí českých dějin tak žije v učebnicích dějepisu a v našem kolektivním vědomí dones. Nicméně Palackého potkalo to co jiné klasiky: jeho jméno je známé, ale jeho dílo nikdo nečte. Hlavním smyslem jeho českého grimoáru bylo vyvolat české duchy z minulosti, zatím co ostatní čeští „křísitelé“ národa pouze pilovali český jazyk.
František Palacký (1798-1876)
Český historik, politik a archivář, nazývaný pro své hlavní životní dílo Otec národa.
1826-1867 Geschichte von Böhmen, český překlad Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.