Závěrem předcházejícího pokračování našeho seriálu jsem vám slíbil pozvání na rychlý oběd, což také splním – ovšem předem varuji, že to možná nebude zrovna krmě podle vašich představ. I tak by ale měla být mimořádně chutná a výživná…
Možná si vybavíte věty básníka Johna Ashberyho potvrzující názor O’Harových přátel, básník že prý se k poezii chová odmítavě jako k něčemu, co se má dělat jen v daném okamžiku. Doslova, že byl svědkem toho, jak O’Hara „v podivných chvílích – ve své kanceláři v Muzeu moderního umění, na ulici v době oběda, nebo dokonce v místnosti plné lidí – odhazoval básně do šuplíků a krabic a napůl na ně zapomínal“.
Soustřeďme se nyní na ono časové určení: „v době oběda“. Již jsme o tom psali, O’Hara rozhodně neměl problémy s inspirací, a básně tak psal kdykoliv a kdekoliv, a také hodně rychle. A podobně vznikala i jeho nejznámější a také nejlepší sbírka Básně přes oběd (Lunch Poems). I když to předbíháme, s jejím zrodem to zase tak rychlé nebylo…
Sbírku vydalo nakladatelství básníka Lawrence Ferlighettiho City Lights Books, zaměřené na současné autory, proslavilo se především vydáním Ginsbergova Kvílení, Ferlinghetti ale vydával i další skvělé – a nejen americké básníky – a v roce 1964 vydal Franku O’Harovi jeho sbírku Lunch Poems.
Přitom, jak poznamenala významná, nedávno zesnulá americká kritička Marjorie Perloffová, ostatně v devatenáctém pokračování jsme ji hojně citovali, „rok 1964 byl pro americkou poezii významný: Robert Lowell vydal knihu For the Union Dead, John Berryman 77 Dream Songs a Denise Levertovová O Taste and See. Rok předtím vyšly Snímky snachy od Adrienne Richové a v roce 1965 na scénu vtrhla sbírka Ariel Sylvie Plathové“. Jistě impozantní kolekce, a uspět v takové konkurenci nebylo snadné – a přece se to O’Harovi podařilo. Zvláště když, jak pokračuje Perloffová, která se radovala z výše uvedených sbírek, „nikdo z mého bezprostředního okruhu ještě neslyšel o dalším svazku vydaném v tomto roce, malé, oranžovomodré sbírečce – což je mimochodem nezvyklé, všechny ostatní sbírky měly obálky černobílé“.
Frank O’Hara nebyl zrovna beatnik, i když se s Ginsbergem a Corsem docela přátelil. Básně přes oběd (stejně jako O’Harovy dřívější Meditace v nouzi) se nicméně rychle staly kultovními, zejména na queer scéně v New Yorku a v San Francisku, ale kritici establishmentu měli výhrady k tomu, co považovali za O’Harovu lehkovážnost a triviálnost. Francis Hope v britském časopise New Statesman označil O’Harovu poezii za „štěněčí šarm“, Marius Bewley v The New York Review of Books poznamenal, že básníkovy „dlouhé bezobratlé verše mohou být milé a veselé jako stužky krepového papíru třepotající se před elektrickým větrákem“, a dokonce i radikální básník a kritik Gilbert Sorrentino definoval O’Harovu poezii jako svět „křiklavé elegance a gest“, ale rychle dodal, že „to rozhodně není můj svět“. A dejme ještě jednou slovo Marjorii Perloffové: „Když jsem v roce 1977 vydala knihu Frank O’Hara: Básník mezi malíři, recenzent Times Literary Supplement Thomas Byrom upozornil, že O’Harův ‚pozdně viktoriánský camp‘ je stylem zajímavého, ale nevýznamného básníka.“
Měl tedy pravdu John Ashbery, když v úvodu k novému vydání O’Harovy stěžejní knihy, slavící padesátiny, poznamenal: „Žádná jiná básnická sbírka šedesátých let toho neudělala víc, aby rozbila ztuhlý povrch současné akademické poezie.“ A chceme-li, můžeme poukázat na výše zmíněné přátele Ginsberga a Corsa, jejich sbírky, Kvílení a jiné básně, eventuálně Panenská dáma a jiné básně (The Vestal Lady and Other Poems) a Benzín (Gasoline) provedly to samé v předcházející dekádě.
O významu sbírky svědčí i to, že v roce 2014 – ony zmíněné padesátiny – vyšla v rozšířeném vydání, které obsahuje jak předmluvu O’Harova newyorského krajana Johna Ashberyho, tak přílohu plnou faksimilií korespondence mezi O’Harou a vydavatelem knihy Lawrencem Ferlinghettim z let 1963–1965.
O jednom hodně hladovém nakladateli
Zmínili jsme O’Harovu kreativní pohotovost, ale i to, že ji v případě své nejuznávanější sbírky zrovna neuplatnil – přestože se na jejím vydání domluvil s Lawrencem Ferlinghettim, který jej oslovil s nabídkou již v roce 1959, a úvodní báseň Music je dokonce již z roku 1954, sbírka vyšla až po dlouhých porodních bolestech, možná i kvůli trochu laxnímu přístupu jejího autora, spíše však pro jeho přetrvávající nerozhodnost až po pěti letech. O’Hara si zkrátka dával na čas, takže Ferlinghetti musel dodání rukopisu urgovat dopisy jako „Jak je to s Obědem? Mám hlad,“ na což O’Hara odpovídal, že „vaří“. Něco nám napoví nádherný výběr z korespondence O’Hary a Ferlinghettiho. Nejprve sebekritický humor: „Yes suh, Ano, páne,“ píše Frank v prosinci 1959 v odpovědi na Ferlinghettiho žádost o slíbený rukopis, „oběd je na plotně a panečku, doufám, že si nemyslíte, že jsem zapomněl přiložit pod zelňačku, dokonce ji ochutím cholesterolem a hormony, abychom všichni žili věčně (navzdory zdraví, jak říkal John Wieners).“
Ale až 25. září 1963, kdy má celou sbírku konečně připravenu, píše svému těžce zkoušenému nakladateli: „Pokud budete mít cestu do New Yorku, zavolejte mi na Canal 8-2522 nebo do muzea a zastavte se na skleničku v mém novém loftu, který je oproti tomu, co jste viděl minule, velmi vylepšený. (Větší a chladnější.)“
Humor zde jde ruku v ruce s neobvyklou skromností. Frankovi trvalo pět let, než dal rukopis dohromady, a i poté měl skutečné výčitky svědomí. Ve výše citovaném dopise z roku 1963 píše: „Pokud vy nebo [Don Allen] najdete něco, co se vám nelíbí, tak bych to raději neotiskl, s výjimkou Rapsodie a Nafty, které se mi z osobních důvodů opravdu hodně líbí. A ještě jednou, pokud se vám nelíbí, můžete mi je také poslat zpět… Každopádně jsem si je tady pečlivě prošel a řekl jsem si, že je odešlu, než na mě přijdou další výčitky.“
A v roce 1964, kdy Ferlinghetti rukopis skutečně ořezává a posílá zpět několik básní, Frank píše, „Jsem naprosto spokojen s těmi, které jsi mi poslal zpět, snad s výjimkou Osobní básně, kterou ti posílám zpět k posouzení, jestli to nevadí. Vůbec na ní netrvám, a pokud ji považuješ za slabou, rozhodně ji vynech, protože můj vztah k ní může být zcela sentimentální a možná také zmizí v době, kdy kniha vyjde.“
Jistě jen málo básníků je tak úslužných vůči svým editorům: Frank O’Hara souhlasí s názvem, i když si říká, jestli Básně přes oběd nezní příliš jako Ginsbergovy Sendviče reality nebo jako Masovědné eseje (Meat Science Essays) Michaela McClurea. A váhá, zda má napsat vlastní „text na obálku“, jak to nazývá, i když nakonec napíše cosi jako antitext: „Často se tento básník, procházející se hlučnou tříštivou září manhattanského poledne, zastavil u ukázkového Olivetti, aby napsal na stroji třicet nebo čtyřicet řádků úvah, nebo se při hlubším zamyšlení stáhl do potemnělého skladiště či hasičské zbrojnice, aby si tam vylíčil svá vypočítavá nepochopení věčných otázek života, soužití a hloubky, přičemž nikdy nezapomněl poobědvat své oblíbené jídlo…“
Pár slov k názvu sbírky – naznačuje se jím, že básník psal své texty v době „přes oběd“, kdy si odskočil z práce a někde na lavičce pořádal nějaký ten hotdog, zapíjel ho kolou a přitom plodil básně.
Ne že by O’Hara nevěřil ve svůj talent, ale odmítá se zde, stejně jako v poezii samotné, brát příliš vážně. Sebedůležitost je jeho strašákem. Vezměme si jeden z nejznámějších textů v Básních k obědu, Báseň (Lana Turnerová se zhroutila!):
Báseň
Lana Turnerová se zhroutila!
klusal jsem po ulici a zničehonic
začalo pršet a sněžit
a tys mi tvrdila, že padají kroupy
ale kroupy přece buší do
hlavy, takže opravdu sněžilo
a pršelo, a já tolik pospíchal
abychom se sešli ale doprava
se chovala zrovna jako nebe
a pojednou jsem spatřil titulek
LANA TURNEROVÁ
SE ZHROUTILA!
v Hollywoodu přece nesněží
v Kalifornii přece neprší
byl jsem na spoustě večírků
a choval se naprosto ostudně
ale nikdy jsem se opravdu nezhroutil
ach, Lano Turnerová, milujeme tě, vstaň
Tato báseň se poprvé stala známou díky okolnostem svého vzniku: jak jsme již uvedli v předchozím dílu, O’Hara oznámil posluchačům na Wagner College na Staten Islandu, že Lanu Turnerovou napsal na trajektu, kterým připlul z Manhattanu. Robert Lowell, s nímž tehdy O’Hara četl, reagoval chabě zastíraným odseknutím: „No, to je mi líto, že jsem nenapsal báseň cestou sem.“ Tato historka se k nám dostala v různých verzích, ale v průběhu let posloužila k podtržení obvinění z triviality a „pouhého campu“, která byla vznesena proti O’Harovi coby autorovi Básní přes oběd. A jak se svěřuje Marjorie Perloffová, „jak chytré je číst báseň, která právě vznikla při přejezdu trajektu na Staten Island z Manhattanu! Chytré, ale také podezřelé. Je zřejmé, že ani Whitmanova báseň Na brooklynském přívozu (Crossing Brooklyn Ferry), ani Most (The Bridge) Harta Cranea – tyto základní básně pro Lowella i pro O’Haru – nebyly napsány tímto způsobem! A přesto, ať už vznikla ,Lana Turnerováʻ okamžitě, nebo ne, je to podle mě skvělá báseň. Především má to, co Ezra Pound nazýval ,konstatace skutečnostiʻ – půvab přesnosti. V roce 1962 byla Lana Turnerová, okouzlující ,svetrová dívkaʻ čtyřicátých let a femme fatale filmů noir jako Pošťák zvoní vždycky dvakrát, už jenom troskou; její kariéru těžce poškodil románek s mafiánem Johnnym Stompanatem, který byl v roce 1958 zabit, když Lanina čtrnáctiletá dcera Cheryl Craneová přistihla ty dva, jak se perou, a zabila Stompanata kuchyňským nožem. Bylo to jako scéna z béčkového filmu.“
A k proslulé básni a tomu, jak mistrně je napsaná, ještě dodává: „Informace jsou zde omezeny na minimum – pomyslete, jak by báseň zkazily detaily Stompanatova příběhu – a vyhýbá se zobecňování. Menší básník by nám řekl, co se dozvěděl z úvah nad titulkem, nebo by mudroval o prázdnotě hollywoodského pozlátka.“ Jistě, ovšem právě v tom tkví mistrovství.
Eifelovka, Chruščov i Billie
