Když jsme v šestnáctém pokračování našeho seriálu psali, že se ještě předtím, než se vrátíme k Edu Sandersovi coby básníkovi, podíváme blíže na poezii a básníky, z nichž vycházel a jejichž dílo respektuje, bylo to odbočení jistě širší, než by se možná dalo očekávat, doufejme však, že i výživné a poučné, a nešlo o nějaké suchopárné šustění papírem. Naopak že lze i v této oblasti nalézt poučení jak pro vlastní tvorbu – a to v tom nejširším slova smyslu, tedy nejen básnickou, ale i pro čtení (nejen) poezie – ale vůbec vnímání jako takové. Snad…
Takže po tomto poučení se můžeme blížeji podívat na Sandersovu básnickou metodu – má to své opodstatnění, s výjimkou juvenilní rané fáze, o níž jsme již referovali, se totiž často drží vlastního způsobu psaní a také přístupu k poezii.
Sandersovým zásadním objevem je přístup, který sám nazval „investigativní poezií“. Stavěl při jejím postulování na nám již známých základech, především na teorii projektivního verše Charlese Olsona a jeho Maximových básních. Připomeňme si ještě, že Olsonův esej měl na Sanderse mimořádný vliv, a nejen v tom, že mu ukázal cestu, ale také v tom, že jej měl k tomu, aby se hlouběji zaobíral teorií a její aplikací na vlastní tvorbu. A tím samozřejmě nechceme jakkoli tvrdit, že by byl nějaký prosťáček, nepolíbený a uzavírající se před teorií, který by se nad svou tvorbou nezamýšlel, nepřicházel k vlastním závěrům a „básnickým manuálům“. Zkrátka Sanders vzal Olsonovu teorii projektivního verše za vlastní a dále ji – zcela po svém – rozvíjel, což posléze vedlo k jeho objevu investigativní poezie.
Z Olsona si vzal i myšlenku, báseň že musí nést energii, přesně „Báseň je energie přenášená odtamtud, kde ji básník nabyl, přes báseň samu až ke čtenáři“, připomenutí, že „forma nikdy není ničím víc než rozšířením obsahu“, a také že „jeden vjem musí vést okamžitě a rovnou k druhému“.
Sanders ale stavěl také na Ginsbergově Kvílení (o tom jsme, pravda, nepsali, naši čtenáři je však jistě znají), na Poundových Cantos a také na rozsáhlé skladbě Harta Cranea Most (The Bridge, 1930). Pravda, tohoto významného básníka jsme v našem „opáčku“ opomenuli, aspoň tedy pár vět, a to i s vědomím, že právě Craneova poezie se výkladu dosti vzpírá, nemluvě o tom, že není dosud do češtiny přeložena, a nejspíš ještě – pro svou mimořádnou obtížnost – asi dlouho nebude.
Hart Crane (1899–1932), básník nešťastného osudu, homosexuál se sklony k pití, který skončil sebevraždou, po sobě zanechal relativně málo básní, přičemž s jejich publikováním měl vždy velké problémy, a dodnes je částí kritiky odmítán. Jak napsal Allen Tate v Esejích čtyř desetiletí, „Crane byl jedním z těch mužů, které si každá doba vybere jako mluvčího svého duchovního života; prozrazují dobu“. A kritika 70. a 80. let v Craneovi znovuobjevila „příkladného outsidera, jehož intenzivní, neprůhledné metafory odhalovaly kulturní a historické podmínky queer života“. Craneův hermetický jazyk podle Tima Deana „rozvracel binaritu regulující sexuální a psychologický život tím, že vytvářel způsoby soukromí v rozporu s utajovanou homosexualitou, společenským systémem, v němž sexuální identifikace určovala, jak a kde se člověk pohybuje“. Pro kritiky, kteří považují Craneovu homosexualitu za neoddělitelnou součást hutnosti jeho díla, ukazuje jeho poezie „potenciál básnických forem měnit zdánlivě hegemonické konstrukce sexuality a subjektivity“.
Budiž, Sanderse však na poémě Most, ale i na jiných Craneových básních zaujalo především to, jak jsou napsané, jak umně spojoval volný verš s ozvuky klasické formy, jak pracoval s vnitřními rýmy, jak se mu dařilo dostávat do přediva básně své vlastní emoce, traumata – a to píšeme s vědomím její značné neprostupnosti. Bývá v souvislosti s Cranem zmiňován jeho vzor T. S. Eliot a jeho Pustá země, podle některých je dokonce Most lepší. Rozhodně však v této někdy až extaticky laděné básnické skladbě pracuje – podobně jako Eliot – s vlastní vizí Ameriky, a industrializované město mu slouží jako její symbol. Stejně jako most, spojující, i dělící.
A teď jen menší odbočka: Hart Crane byl důležitý též pro Allena Ginsberga, který ve své básni Smrt van Goghovu uchu napsal „Hart Crane věhlasný platonik spáchal sebevraždu, aby udělal díru v prolhané Americe“, a v pozdější básni
Železný oř čteme: „Hart Crane pod / rajským plynem ve dvaadvacátém viděl v dentistově křesle Sedmé nebe / řekl študák z Nebrasky. / V tvém vlaku, Ó Crane, i já zažil malou smrt…“
Jen tak to nalámat?
A nyní, než se podíváme na Sandersovu investigativní poezii podrobněji, zkusíme přiblížit, jak ji vlastně píše, skládá – a proč nesáhnout po jeho vlastních slovech, jak je napsal do eseje Investigativní poezie (1976). A návod je to vskutku – na první pohled – prostý:
když to cvičíš
vypisuješ soupisy moralit nebo datové mřížky
ucítíš, jak se verše lámou
automaticky rozlomíš
tvůj proud dat
do veršů
Proč pouze na první pohled? Inu, vzít jen tak nějaké výpisky či citace a rozlámat je do veršů, to ještě báseň básní nedělá. Prostě, musí to dělat mistr. Sanders v textu provázejícím knihu Amerika, historie ve verších (ještě se k ní dostaneme) píše: „Řazení informací představuje obtížnou poetickou formu, s vlastními múzami. Hledání dobře zpracovaných dat leží v samém srdci investigativní poezie a častokrát jsem musel stokrát přestavět řazení informací, než se ukázala živá poezie.“
Ostatně, proč nepřipomenout Jiřího Koláře a jeho sbírku Černá lyra, v níž „pouze“ rozlámal do veršů různé historické texty, udání, žádosti a podobně, přičemž jejich autorem přirozeně nebyl. A přesto v této podobě fungovaly jako poezie. Stejně jako Sandersovy…
Ostatně, ten v rozhovoru pro Poetry Daily ke svému pojetí investigativní poezie řekl: „Nonfikce je jistou mapou fragmentů informací společně seřazených jako nějaké elegantní baklava s vrstvami významů. Musíte uvažovat o odlišných způsobech řazení informací… Musíte provést příhodnou nebo uměleckou volbu anebo estetickou týkající se toho, co jste do díla vložili – a toho, co vypustíte. Umělecká forma je to, kdy říct ne. A zvláště v investigativní poezii je to poslání.“
Však ve své eseji napsal, že „poezie by měla opět přijmout zodpovědnost za popis historie“, a na jiném místě píše: „Poezie bývala cosi jako ranní zprávy, vyprávěla o všech frustracích, nadějích, touhách a mýtech, tajemstvích a vnitřním smyslu celé civilizace. Přesně tohle je Iliada a Odyssea. A možná právě kvůli rytmu, prozpěvování bylo možné uchovávat informace v paměti, tedy i historické, v dobách před písemnými zápisy. Ale teď, po dvou tisících let, čím je poezie? Ztratila svou vazbu na civilizaci. Jak ji tedy uvést do postavení, v jakém byla před dvěma tisíci lety? Napadá mě, že jednou z cest by bylo vést básníky k tomu, aby psali o historii, věnovali se investigaci a používali přitom všechny techniky poezie posledních dvou set let.“
A toho se také držel.
Ano, není to poezie, jak ji známe a jak si ji představujeme, a přece je to stále poezie.
V roce 1975 byl Sanders požádán, aby v letním programu, který Univerzita Naropa v kansaském Boulderu zasvětila spontánní poetice, promluvil o investigativním verši. Tato v kontextu jeho díla významná a zásadní přednáška byla, jak již víme, příští rok vydána básníkem Lawrencem Ferlinghettim v jeho nakladatelství City Lights Books jako brožura s všeříkajícím názvem Investigativní poezie. Sanders vychází z jedné důležité premisy, že „poezie by opět měla převzít zodpovědnost za popis historie“. Dosáhnout toho měla mimo jiné tím, že „poodstoupí a udělá prostor Herodotovi / poodstoupí a udělá prostor Thukydidovi / poodstoupí a udělá prostor Arthuru Schlesingerovi / poodstoupí a udělá prostor logografům a kronikářům / a badatelům, hnaným nutkáním po objevech / protože básníci / opět / kráčí po vysočinách historie“.
A v knize svou teorii dál vysvětluje: „Mé tvrzení je následující: poezie, aby mohla jít dál, musí podle mého názoru začít vplouvat do popisu historické reality.“ Není to přitom těžké, jak si v tomto notuje právě s Olsonem, oba poetové totiž požadují, aby poezie, má-li se posunout dál, prošla jistou proměnou – a tou je v případě Olsona projektivní verš, u Sanderse pak investigativní poezie.
„Básníci,“ píše Sanders, mají zodpovědnost za „vytváření reality“, a tím i za vytváření svobody. Vede jej totiž přesvědčení, že přístup k realitě prostřednictvím historie a bádání může vést k hlubokému smyslu svobody a jasnému chápání reality. Podrobně rozpracovává způsob, jakým může tato forma poezie co nejlépe posunout naše chápání světa a nás samotných. „Investigativní poezie je osvobozena od kapitalismu, církevničení a dalších totalitarismů. Je osvobozena od rasismu, od loajality k militaristickým policejním státům, které svrhávají napalmové bomby – poezie, jež postačuje k tomu, aby uvolňovala ze svých veršových mřížek čistě destilované tříštivé verše plné vysoké neposkvrněné energie a tím, že používá veškeré bardické dovednosti, metrum a metody posledních pěti šesti generací a může popsat každičký aspekt (už žádné tajné vládní dokumenty!) historické přítomnosti. Zároveň tím, že napomáhá budoucnosti, dokonce opět povyšuje bardické blábolení do role tvarovače budoucnosti.“
V tuto chvíli můžeme již poněkolikáté v našem seriálu dát slovo Allenu Ginsbergovi, který o Sandersově investigativní poezii řekl: „Ed si totiž všímal toho, že vláda, FBI, prezident Nixon, vrchní státní zástupce a již dříve všichni ti lidé od FBI, všichni četli tlusté knihy o ruské revoluci a brali hodně vážně, když byla někde skupina tří čtyř lidí s cyklostylem ve sklepě. Protože přesně takhle revoluce začínají! Rozumíte, prostě jenom pár maníků s cyklostylem a nějakou nezvyklou ideou, tak je třeba si na ně dávat bacha. Jinak totiž porostou, budou bujet jako rakovina a za chvíli se všeho zmocní. Takže to byla vládní paranoia, zabývající se paranoidně-kritickým smyslem humoru (tohle je výrok Salvatora Dalího, „paranoidně-kritický“ styl humoru), který je také nejspíš Sandersův, ve stylu pozdních beatniků.
Jde mi o to, že to poetické zkoumání, které dělal, bylo dostatečně precizní, a že se tak někde dotklo citlivého nervu – a tak, stejně jako on investigativně zkoumal vládu, vyšetřovala vláda jeho. Ale nejenom to, ale manipulovala věcmi, jako to, že se nejspíš prostřednictvím policie vloupala do jeho kanceláře a všechno tam obrátila naruby. V průběhu 60. let jsme se tak já, on i další začali stále více zajímat o prozkoumávání vládních aktivit, hlavně těch protizákonných. A přesně tohle považuji za jeden z aspektů investigativní poezie.“
Básník na hraně
Uvědomíme-li si, že se Sanders ve svých investigativách (Smrt z vody) zaměřoval například na mafii, která na sever státu New York vyvážela nebezpečný odpad, či jeho až detektivní zkoumání Mansonovy Rodiny, může to být pro básníka docela riskantní záležitost. A to bez ohledu, do jak velké míry nasvítí zkoumaná témata. A může být i nepříjemná, když se koncem 70. let společně se studenty svého semináře na Univerzitě Naropa rozhodl „básnicky“ pojednat incident, ke kterému tam došlo a který nevrhal zrovna hezké světlo na chod školy. Šlo o to, že opilý Chögyam Trungpa, buddhistický mistr a Ginsbergův duchovní guru, hrubě obtěžoval přítelkyni básníka W. S. Merwina a jeho nohsledi ji násilím svlékli donaha. Výsledky společného investigativního básnění pak dokonce vydal – a dodejme jen, že k nemalé nelibosti Sandersova guru Allena Ginsberga, který se snažil vše ututlat, protože se obával negativní publicity, odnož této na buddhismus zaměřené univerzity, Škola odosobněné poezie Jacka Kerouaca, byla totiž jeho dítětem. Ovšem Sanders, a za to mu patří obdiv a úcta, se svého záměru jít s výsledky bádání na světlo nevzdal. Guru neguru, publicita nepublicita, protože, jak říkají naši pimprloví politici, padni, komu padni. A celý incident i ne zrovna hezkou, jakkoli možná pochopitelnou snahu Ginsberga a dalších vše zamést pod koberec ještě podrobně popsal Tom Clark v knize The Great Naropa Poetry Wars.
Koneckonců, celé je to zcela v souladu s dalším Sandersovým přesvědčením: investigativní proces musí být založen na poctivosti, otevřenosti, na seriózní konfrontaci faktů a nebojácném získávání a sledování dat, jakkoli mohou být výsledky této činnosti pro básníka-investigativce nepříjemné. Jak jasně formuluje ve své brožuře, „A proto, NIKDY NEVÁHEJ OTEVŘÍT / SLOŽKU / I KDYBY TO MĚLO BÝT NA TU NEJVRAŽEDNĚJŠÍ, NEJHNUSNĚJŠÍ ZRŮDU NEBO PLETICHU“. Na jiném místě ještě dodává: „A zároveň neváhej / otevřít složku / jedno na koho nebo na co! / A když jsi na pochybách, / klaď otázky, podrobně zkoumej…“
Sanders svou metodu investigativní poezie uplatnil při psaní řady knih, první z nich byl životopis ruského dramatika a spisovatele Čechov (Chekhov, 1995), následoval obraz jednoho roku, nazvaný 1968, historie ve verších (1968, A History in Verse, 1997), dále Poezie a život Allena Ginsberga (The Poetry and Life of Allen Ginsberg, 2000) a v témže roce i mamutí Amerika, historie ve verších (America, a History in Verse, 2000 a dále). Na některé z nich se nyní podíváme.
Rok lásky i krve
