Původní český komiks se ohlásil po čase s několika knižními výstupy, které si vyloženě říkají o pozornost. Dopřejme to čtyřem z nich v následujících čtyřech odstavcích. 
Zaprvé: Hovory z rezidence Schlechtfreund (vydalo nakladatelství Lipnik, 244 strany). Přes dvě stě příběhů nekonečného seriálu publikovaného od roku 2005 na poslední straně časopisu A2. Autorské duo Vojtěch Mašek (1977) & Džian Baban (1977), známé z komiksové trilogie s přízračným Damianem Chobotem v hlavní roli, drží tentokrát stále stejný formát: černobílý strip rozdělený na tři části. Jedna jako druhá, druhá jako třetí. U stolu sedí v neměnných pózách dva muži. Jediné, co se mění, jsou jejich titulní „hovory“. Častěji mluví Hermann Schlechtfreund, stylizovaný do role mistra. Je to pán v pokročilém věku, poněkud nerudný všeználek a sebestředný pábitel, autor legendárního spisu Poetika nesmyslu. Žákem je mu o dvě generace mladší Jožka Lipnik, začínající novinář a spisovatel, který mnohdy nechápe, o čem je řeč, ale o to dychtivěji a oddaněji naslouchá. Děje se zřejmě v současnosti, místem je ošumělý panelákový byt někde na periferii Mnichova. Hovory mají jasný rozvrh: podává až na výjimky pan Hermann, Jožka stěží jeho podání vrátí přes síť, načež mistr neslitovně smečuje. Pointy jsou rázné, v lepším případě zahrocené humorně, v tom horším absurdně. Nejednou je Lipnik rovnou vykázán od stolu. Vždycky a rád se však vrací. Podobně čtenář: autorské duo si zaslouží uznání nejen pro setrvale vysoko drženou laťku svých pseudointelektuálních rozprav, ale stejně tak pro sličnou výpravu, kterou svému sebranému spisu dopřáli.
Zadruhé: Candide, kniha první: Král Bulharů (BB Art, 56 stran). Za trochu krkolomným názvem se skrývá první část autorské trilogie, kterou napsal a nakreslil Karel Jerie (1977). O jeho výtvarných kvalitách a svébytné fantazii nebylo nikdy pochyb – suverénně zvládnuté řemeslo u něj vždycky dobře sloužilo lehce abnormálním tematickým výletům, během nichž autor s gustem rouboval dohromady jak nejrůznější dějinné epochy, tak nejnehoráznější tělesné mutace lidského, zvířecího i rostlinného typu. S volnou adaptací Voltairovy dvě a půl století staré klasiky tak vstupují na scénu pravěcí tyranosauři, barokně stylizované hordy krvelačných vojáků bulharské a abarské provenience, a konečně i milá monstra vystřižená z nějakých pochroumaných mýtů či zdivočelé science-fiction. Jerie se ale představuje tentokrát i jako šikovný scenárista. Přestože jeho titulní zahradník, který po milostném fiasku a vyhazovu z královských služeb přistane rovnou uprostřed bojové vřavy, zůstává po celý čas příběhu spíše ve stínu druhých, poněkud dramatičtějších charakterů, má čtenář dlouhou řadu příležitostí pobavit se nejen humorným nábojem některých scén a replik, které je dotvářejí, ale i důmyslnými narážkami na současnou pop- -kulturu. Album lze pak v obecné rovině brát i zcela vážně – jako kritiku nezvladatelné lidské agresivity, o níž by mohly vyprávět jistě nejen národy Abarů a Bulharů. Druhý díl se bude jmenovat Velký inkvizitor.
Zatřetí: Fanouš: Po záhadných stopách tajuplna (Novela bohemica, 118 stran). Během jediného roku už třetí díl černobílé série, kterou autorsky pojal Dan Černý (1982). Do hlavní role obsadil navztekaného a drzého spratka s mozkem génia, který si počíná na svých dobrodružných výpravách trochu jako Hellboy – na paškál si totiž bere především paranormální jevy. Ale nejen ty: v prvním a druhém dílu mu sekunduje krasavice s trefným jménem Klytora, ve třetím pak zneuznaná spisovatelka záhadologické literatury Ivana Mackerlová. Fanouš má k nim ale vztah skoro odmítavý, svůj nazrávající sexuální potenciál sublimuje jinde. Slovem: v ostře řezaných a neslitovně vtipných hláškách, kterými častuje jak své rivaly rozeseté po celém světě (ale i pod zemí a různě ve vesmíru), tak jmenované příslušnice ženského pohlaví. A obrazem: dynamicky vyvedenými a v rychlém sledu řazenými akčními scénami plus silně dějovým vyprávěním. Černého rukopis balancuje na pomezí komiksu pro děti a pro dospělé, a inspiruje se spíš v cizině, zejména ve Francii a v Belgii, než doma. Na jasně vyprofilované postavě titulního raubíře je pak vidět autorovu dětskou a možná i mládežnickou zálibu v dobrodružné a (vědecko)fantastické literatuře. Fanouš totiž klíčové motivy z této četby aktualizuje. Pokud ale původně zůstával na konci řádku otazník, malý superhrdina uzavírá své věty jedině vykřičníkem. „Stopy tajuplna“ tím přicházejí šmahem o svou „záhadnost“ a nastavují skutečnou tvář. Někdo tomu říká dospělost.
A začtvrté: kniha Davida Böhma (1982) a Ondřeje Buddeuse (1984) Hlava v hlavě (Raketa/Labyrint, 120 stran). Jde o podnik na pomezí médií a žánrů, i když jeho základ je konceptuální. Hlava v názvu je bodem, od níž se všechno odvíjí: vybraná encyklopedická hesla a slovníkové poučky, přísloví a ustálená slovní spojení, nonsensové básně nebo rozsáhlé komiksové intermezzo. Hlava tu funguje v celku i po částech, autoři pracují s tím, co je na ní i v ní, servírují prostě titulní objekt jaksi kubisticky, ze všech možných stran a úhlů. A pracují na tom nejen slovem, ale i obrazem – vlastně obrazem především. Kniha je pojatá jako herní objekt, který se dá skládat a rozkládat, natáčet nebo obracet vzhůru nohama, a poslouží dokonce i jako kukátko do minulosti a budoucnosti. Svůj díl dal knize v tomto směru nepochybně Štěpán Malovec, který ji graficky upravil. Jeho nápaditě hravé a uvolněné pojetí jde na ruku Böhmovu stylu – v jádře neumětelské, naivně pojaté kresbě, kterou rozvíjejí místy expresivní nebo fantazijní prvky a kterou zná čtenář dobře třeba z Ticha hrocha (2009) nebo z mistrovy dlouholeté spolupráce s Jiřím Frantou. Celé to pak funguje na principu infotainmentu: kniha nese čtenáři informaci a divákovi zábavu. Edice Raketa sice míří primárně za dětským čtenářem, ale tahle publikace má potenciál daleko širší – je prostě pro každého, kdo má svoji hlavu. To platí ostatně i pro zbývající tři tituly, o nichž byla výše v textu řeč.
