Kniha Down The Highway je právem uznána, třeba spolu s podobně kvalitní publikací Clintona Heylina Behind The Shades (1990), za jednu z nejpřínosnějších a nejzasvěcenějších biografií Boba Dylana. Howardovi Sounesovi se v ní podařilo odhalit řadu do té doby neznámých reálií z maestrova života, včetně utajeného druhého manželství. A reálie známé shrnout velmi věrohodně, vyvrátit nebo potvrdit řadu spekulací. A skutečný stav věcí doložit řadou původních rozhovorů s aktéry (kromě samotného Dylana, samozřejmě) i precizním pátráním v archivech. Sounes je navíc výtečný vypravěč, a nic na tom nemění občas poněkud přepálené líčení situací a osob. Například když v jedné z nových kapitol druhého vydání popisuje „Victorovi Maymudesovi se při té představě podlily krví oči“. To se pak vynoří asociace s Jirotkovým Saturninem, „Kanceláří pro uvádění románových omylů na pravou míru“ a „bojovně vysunutou bradou“. Ale nevadí, aspoň je knížka emotivní, čtivá až napínavá, i navzdory hutnosti sesbíraných informací.
U nás biografie Down The Highway vyšla poprvé v roce 2010 v kvalitním překladu Michala Bystrova. V prvním vydání ovšem ukončil Sounes umělcův životopis rokem 2001. Bystrov pak krátce v příloze shrnul umělcovy činy do doby českého vydání. V roce 2021 ovšem Sounes publikoval doplněné vydání svého dílka, dotažené až po časy Rough And Rowdy Ways. Chvályhodně následuje i český překlad rozšířeného vydání.
Co je oproti první edici nové? V předmluvě – „autorské poznámce a poděkování“ – je aktualizován například počet Dylanem napsaných písní na 600, změnila se nějaká jména a překladatel prohodil jedno slovo za vhodnější. Následujících deset kapitol zůstalo beze změny. Včetně několika překlepů, což je ovšem informace jen pro hnidopichy. Nijak zvlášť to při četbě neruší a prohozených písmenek není mnoho.
Dvě přidané kapitoly shrnou Dylanovy aktivity a životní peripetie za další dvě dekády podobně zasvěceně jako ty předchozí. Byť už z principu nemohou přinášet tak objevné informace jako zkoumání zlatých časů dylanovsky-mýtotvorných, muzikantovým pábením a časovým dostupem notně zastřených. Ale k zajímavým pasážím patří třeba výsledek zmíněných Sounesových rozhovorů se „zhrzeným“ Dylanovým dlouholetým tour managerem Maymudesem a navazující sondy do poněkud autistické páně Bobovy povahy. Nebo naopak odlehčená pasáž o Dylanově rozhlasovém pořadu Theme Time Radio Hour dokládající, že písničkář není zdaleka takový, do sebe uzavřený morous, škarohlíd a smutný, vnitřně osamělý muž, jak bývá občas líčen. Naopak se dokáže velmi dobře bavit. Což potvrzuje i před médii stále pečlivě ukrývaný vhled do rozrůstající se umělcovy rodiny s vesměs šťastně a spokojeně žijícími potomky a tlupou vnoučat. Byť Sounes věnuje pozornost i důvodům ke smutku, tedy ke kácení v Dylanově lese a úbytku posledních opravdových přátel z dob, než se proslavil.
Pochopitelně je v „přídavku“ probrána i autobiografie Chronicles, Volume One, Dylanovy spády výtvarné a rozrůstající se maestrova diskografie včetně alespoň letmého vypíchnutí důležitých dílů Bootleg Series. Sounes dokládá i proměnu pohledu veřejnosti a kritiky, kdy se z občas zatracovaného umělce stala ikona, málem plošně chválená prakticky za vše. Nehledě ani na často přetřásaná obvinění z „plagiátorství“, potažmo vypůjčování si motivů z tradicionálů a dávných songů. Z veršů, divadelních her i próz. Což ovšem Sounes a mnozí další vysvětlují spíše jako běžnou metodu koláže. Nebo dávání nového významu nápadům jiných, jako to ostatně dělali už dávní skladatelé klasické hudby či literáti už za antiky.
Otázkou pro majitele prvního vydání pochopitelně je, zda si kvůli dvěma kapitolám pořizovat to druhé. Fakta z posledních internetových dekád jsou dostupná snáze. Záleží jistě na nadšenosti Dylanova příznivce, ale pro skutečné „dylanofily“ je dopovězení příběhu téměř do současnosti jistě lákavé. Ovšem nově dorostlým zájemcům o Dylanovu tvorbu (vždyť na posledních koncertech se daly zahlédnout i velmi mladé tváře) nebo těm, kteří první edici prošvihli, lze doplněné vydání bez výhrad doporučit.