Letos se hojně připomíná pražská německy psaná židovská literatura, hlavně kvůli stému výročí předčasné smrti Franze Kafky, prvořadého exponenta téhle několikagenerační autorské komunity. Co ale připomenout třeba rokycanskou, romsky psanou českou literaturu? Taky k tomu je aktuálně vhodná chvíle: v nakladatelství Kher totiž právě vyšla próza Ilony Ferkové (ročník 1956), nazvaná AMEN. Takže budiž – staň se.
Pointa té novely o třiceti kapitolách, publikované paralelně v romském originálu a překladu do češtiny, je sice temná a tragická, ale jinak je ta próza plná energie, emocí, mladého, rozkvetlého života. Hlavní postavy jsou rovnou čtyři, Anuša, Marina, Eva a Nataša, a právě první písmena jejich křestních jmen skládají název knihy. Holky sice mají v Rokycanech, kde žijí, partu, drží pevně pospolu, ať v řeči, nebo v konkrétních dobrodružstvích jsou si navzájem oporou, jenže taky jim končí základní škola. Je jim čtrnáct patnáct, a najednou – z důvodů pracovně-rodinných – jedna mizí na Slovensko, druhá do Německa, třetí do většího města; na místě zbude jediná: Eva. Ta nemá na další studia kapacitu, a tak jde obratem do výroby; v továrně je sice úmorná dřina a šílený hluk, ale hrdinka nerezignuje. Když si odpracuje své denní penzum, jde zpívat a hrát s kapelou. Hudbu má totiž v krvi jak ona, tak doba, kdy se příběh odehrává: druhá polovina šedesátých let v Československu.
Ten příběh je ale silně dostředivý, jde po konkrétních osobách, jejich kazuistice. Ani politika ani společnost ani kultura v měřítku větším než lokálním tady nerezonují. Pozornost mají mladí – se svou první prací, s rodiči, s prvními emočními bouřemi a následnými milostnými vztahy. Přičemž Ferková ve svých dřívějších textech dokázala, že aktuální politicko-společenské klima vnímá a reflektuje. Samozřejmě prvořadě ty fasety, co se dotýkaly jejího etnika čili rostoucí majoritní nevraživost, verbální výhružky i konkrétní fyzická napadení, které dohnaly stovky a tisíce Romů na přelomu tisíciletí k emigraci – viz její prozaická skladba Příběhy z Anglie (z níž vyšla ukázka v čítance Ty, která píšeš, 2008). Ale zvládla na výbornou i obrázky z druhé strany: portrét zoufalého romského gamblera a zároveň fenomenálního vypravěče Kaštánka, sociálního outsidera a proklatce – i sociální tmel v jednom (Ještě jedno, Lído!, 2018).
AMEN je žánrově próza o mládeži, ale nejen pro mládež, jistě taky pro dospělé. Ty formující střety jsou totiž univerzální: dětství a dospělost, práce a zábava, respektive seberealizace, a pak potřeba jistého vztahového ukotvení, životního backgroundu. Ferková to celé napsala velmi realisticky, skoro reportážně; typické kvality romského folkloru, který pracuje s výraznou magickou dimenzí (ostatně jako kterýkoli jiný folklor), tady nenajdeme. Podobně jako u výše jmenovaných knížek je autorka i tentokrát hlavně dokumentaristkou, tou, která píše, aby zachytila vlastní prožitky, svou vzpomínku anebo vyprávění, která vyslechla. Není to ale primárně novela sociální nebo rovnou „proletářská“, jak navrhuje anotace na záložce – je to především novela o milostných emocích a ženském přátelství napříč zhruba jednou pětiletkou; místy skoro melodrama, červená knihovna. Nicméně kniha, co jasně ukazuje autorčin tvůrčí růst, minimálně funkčním, dynamizujícím střídáním vypravěčských partů a propracovanou strukturou příběhu.
A ještě jednu nespornou kvalitu tahle kniha má, a sice celostránkové ilustrace Lely Geislerové. Sytě barevné, nabité smyslností, emocí. Tohle není karikatura, jakou známe ze Zenu žen, tohle je pocta: živelné kráse a bezprostřednímu prožitku chvíle. Prostě poezii. Jakkoli v próze.