Žadoním: přestaň vrážet do rohů pokoje – a pak v nich stejně spát – ve tvrdých pravoúhlých pelíšcích o třech stěnách – přestaň se každý půlden chystat k odjezdu – opouštět místnost – a zase ji navečer namáhavě hledat – bezdechým úzkostným během po nábřeží – kde starým dlážděním prosakuje užitková voda.
A následují už jen dominové efekty: jsi bludná – kostky ze žuly – netečné houževnaté – valící se na tebe studivě z kopce – dej pozor – bude málo bezprizorního kameniva – po bocích – u prohlubní – v betonových kanálcích kam můžeš uskakovat – na své smolnaté cestě – říkám očima – když ji rozmělňuji a žvýkám – v přítmí zvětralého výklenku bez příchuti – ona na to: kolik že dnů proběhlo kolem? – ten vražen pod paži – jiný mezi prsty – já s nimi?
Bylo to takto – povídám: odkopla jsi plavidlo od břehu – prkny rozestouplými vlhkem – prosvítalo dno hustých živočišných vod – oblázky obtažené řasami – vší silou jsi pádlovala – vím – vylodila ses naproti přes ulici – teď stojíš v tenké syntetické košilce – se zbytky sypkého říčního dna – s oblázky na ploskách – nespokojně – se šponou dunivě znějící pod vlasy.
Architektura jejího neklidu a záklonů – v podloubí čtvercového náměstí – leží mezi námi prostoduše – jen s vynechanými nádechy – jdeme k sobě – a prastarým hmatem – neslyšným vykloubením lokte z jamky – malicherným a zásadním – vše přesmyknuto.
Náhle se postaví – s palci vrostlými do mezírky v dlažbě – a setrvá bez pomlky – bezchybně nevraživě – mnoho vmezeřených chvil – až jakmile ojíněná ploška lokte – vpadne zase na své místo – oddaně lupne zasyčí – tu mrkne a zakloní se dunivě hluboko ve výdeších – četných a nezvětralých.
Barokní sochy hodily by se přidat – do všech stran tohoto města – pískovcem zmlklé pevné – aby ji přiměly – nic už neměnit a stát – nechat se a stát.
***
Brzký autobus
s muži dělníky
uboze uvyklými
syčení dveří
na pravidelných zastaveních
s osleplým pohledem
nové šichty
zčeřeným ranním lógrem
kde žena je neumístitelná
kde žena je pouze
z večera překlopená
do mokvavého oparu
jako vadnoucí řepka dodýchává
vlaje za vozem padá na krajnici
neboť vše je vodnaté jednoduché
jako tihle muži s vyprázdněnými víčky
popelníků vzpomínek každého jitra
aby zítra zase nanovo:
nastoupit zírat vézt se
syčení pozdrav kafe
a včera bylo i něco se ženou.
Extrudovaná situace
Dám jim
nějaké telefonní číslo
kam budou moci zavolat.
Moje děti.
Dám do lednice
zásobu šlehačky a mléka.
Aby se po nějakou dobu
nemusely o nic starat.
Moje děti.
Až umřu.
***
Když končil dědův život – vozili jsme mu
do nemocnice – veliké šťavnaté broskve
s úhlednými chloupky – pokládali na
stolek – žily tam – než ovoce vyhodila
sestra – abychom si snad nemysleli –
že děda může ještě něco jíst.
***
Dva smírčí kříže
palec a malíček vsi
dvousetletá stráž.
Pocestnému
jako huse
nacpou do krku
knedlíky křivd
celého selského rodu
sotva zavadí o jejich dceru.
Posune se čas.
Jednoho dne
kdy mraky zatlačí
kolena k zemi
sevřou toho muže lány.
Uvízne v tlapě žita
ovsa kostnatém stéblu ječmene.
Unikne až meliorací
po břiše sténající
bez pozvednuté paže
na rozloučenou.
Nikdy už tudy nepůjde.