* * *
Hlava
zvrácená nazad,
zbytky vzduchu
v nosních dírkách.
Chrčíš;
slova se ti lámou v hrdle.
Jsi ďábel,
že tě vidím jít
napříč lánem sedlé krve?
Jsi bůh
přibitý hlavou dolů?
Ohnivý stín
sejmutý ze zdi?
Vítr
pokyvující pohledem?
Jsem dítě tvých očí;
zářím na všech koncích,
a nikdy uprostřed.
* * *
A teď čas,
v němž se potkám s jiným:
rozevřu dlaně,
rozlomím ticho,
které proniklo obloukem
nad mou bledou hlavou.
Projdu tím bodem,
zmatním,
zkamením,
zastavím se v opaku –
jako žena
před mrtvolou dospělosti.
Svinu se v klubko
o dvou koncích.
Znehybním;
jsem tady.
* * *
V momentě,
kdy smrt ztratí řeč,
kůň oslepne
a krajina strne v křeči –
vstoupí do života
žena beze stínu,
nahá v sinalé tváři,
s průrvou v hrudi:
vykvete v netečnost;
zkamení,
aby se vryla do dechu toho,
co tisíckrát bylo.
Nikomu nepatříš
Krajina se zhoupla;
v nitru sklepení zbytněly tisíce kulis.
Všechny body,
jimiž prošlo tvé tělo,
zadusil písek.
Linie,
po níž plula tvá duše,
se stáhla v nekonečný uzel.
A neodbytná plocha moře dál
sténá na prahu dne.
Nikomu nepatříš.
Cokoli
Venku bolest:
udivené oči
napřažené k zítřku.
Nějaké tělo
předhozené dějinám:
cokoli
může být
kdykoli
jakékoli.
Ostrovy času
Otáčíš se kolem cizí osy,
kdosi diriguje směr chůze tvých prstů.
Rok a rozplyneš se;
Krok
a dech minulého ti vysuší hlas,
vypálí oči
a důlky naplní krvavou solí.
Čas zmizel;
jsou jen potopené ostrovy času.
Vzhůru
Sypké zvíře
zve do svých útrob.
Bledé prsty se derou verandou
do chřtánu noci.
Panoptikum je dobyto;
cizinec usnul v síti včerejška.
Bledé zvíře
leží dlaní vzhůru.