Ojciec
Uličkami hypermarketu
stále naléhavěji
Kochanie, wróć śie!
Doléhalo k ní vzdáleně
jak dopadala na pedály
a stále rychleji hnala
svou roztřesenou tříkolku
tím cizím světem
cizím městem
napříč jmény které jí nenáležely
a jela by dál až na samý konec
jenže
Kochanie, tutaj jesteś!
a pevné sevření
všeho tak bezpečně známého.
Je čas ustupování.
Nejdříve vytrhli kořeny tújí
pak zmizeli lidé
odjela auta s naloženými vozíky
teď odchází domy.
Když chodil kolem s babičkou
dokázal stěží zahlédnout
příjezdovou cestu
a vrata garáže
v oknech něčí vzdálené tváře.
Těžko si dokázal představit
mohutné stroje a počítačovou
vizualizaci dálnice
s tolika mosty a podjezdy.
Je vidět až do útrob
všechny pokoje
na hromadě suti
prach vše zpřítomňuje
tu a tam se něco mihne
kus voskovky nebo výkresu
sváteční ubrus.
Babička říkávala, že sousedka
měla šikovná vnoučata
která se ráda vracela
na prázdniny.
Dolů
Až jednou sejde dolů.
Zarazí ho to nahromaděné ticho
a průhled mozaikou větví
na cizí světlo v domě sousedů.
Sejde dolů do přízemí
kam chodil sám tajně
ustlat postele otřít prach
bál se odposlechnutých hádek
strojených úsměvů a jejich nepřímé
řeči.
Sejde až dolů
aby našel náhlý úprk
do koberce vpité otlačeniny nábytku
v bubnu pračky zapomenutou
ponožku
lichou připomínku
že tady někdo byl.
Chuchvalec prachu
zaseknutý o trčící žebro parket je
vzkaz
že chodit už nemusí.
Za Jaworem
Zůstalo označení místa.
Lavičku kde se scházeli
pohltil les
a hřiště chřadne
od té neúplnosti.
Ze sklepních skrýší
ozvěny
které jim nepatří
a hučící město zní jinak
s přízvukem cikána
když někomu do telefonu nadává
za tím panelákem
který nás všechny přežívá
a v jeho stínu
stále chladněji.
Synové proti otcům
Je to více než mistrovský zápas
více než pohlavky a nadávky
více než první společné pivo
více než důvěrné hovory
víc než gól v poslední minutě.
Hvizd
synové proti otcům
je to mnohem více
Po noční
V zatuchlém výtahu
v puklém zrcadle
se poznávám.
Všechny ty noci
co těžko vracet
protáhlé až k dalším dnům
kráceným těkavým spánkem
a pak se budit v ozvěnách železných
bouří
plechových záblesků a hřmění
v tom pekle
do kterého se opětovně rodíme.
Nebýt tvých dlaní vonících
heřmánkovým mýdlem
už bych nebyl.
Werk
Neprostupná výduť
co všechno se ukrývá uvnitř těch
mohutných těl plavidel
vrytých do mělčiny.
Ví to snad ten pán se synkem
co na břehu nechávají odpočívat
zmožené bicykly.
Strnulí
jak se před nimi do široka
rozevírají slabiny fabriky
a v očích jim svítí příliv jiskření.
Tati, koukej! Už nalívaj železo!