Letos pětasedmdesátiletý harmonikář Pepíček Čečil, jenž kdysi hrával v hospodě U zlatého tygra pro pábitelského spisovatele Bohumila Hrabala a jeho stolní společnost, a který se na počátku milénia na alternativní či klubové scéně proslavil dvěma kultovními alby hospodských a kriminálních písní, se koncem loňského roku dočkal svojí knihy. Jmenuje se Je to jen mezi náma, a vydal ji Maťa v edici knížek do kapsy Vichr. Frontispis zdobí fotka usmívajícího se Pepíčka s jeho „fňuknou“ na stole a s tisícovkou přilepenou na čele. Vedle něj sedí výše zmíněný, již nežijící klasik z Nymburka, po pravé ruce s knihou, na které stojí pivo. Tato ikonická fotka z větší části naznačuje, co může čtenář očekávat.
Na ploše něco málo přes sto stran tu nalezne čtrnáct položek od originální textové variace na lidový šraml (Pochod švábů) přes drobné hospodské črty (Úvahy zoufalce, Balada o hovnu) a autentické vzpomínky na Pepíčkovo dětství a mládí (Na stará kolena, O babičce a paní Votroubkové) až po hrstičku povídek (např. O zázračném zrcadle ve Vojanových sadech). Nechybí ani zápis snu (To byl zase den!) anebo úryvek z e-mailové korespondence (Odezva na zamyšlení). Spojovacím prvkem těchto textů je svébytný slovní projev autora s velkým využitím hovorové češtiny a půvabných archaismů, jakož i nezbytný smysl pro humor.
Vrcholem knihy je bezesporu ludikativní povídka Plovárna, jak vystřižená z první republiky, nádherně jazykově rozkošatělá, v níž se potkává Vančurovo Rozmarné léto s Poláčkovým Bylo nás pět, navíc s dadaistickou zápletkou jako od Haška (abnormálně velký kapr, který štěká a umí plovat pozpátku, se stane oblíbeným návštěvníkem plovárny a kamarádem hocha Ferdy Kuliferdy, což hněte věčně opilého plavčíka Hnipírda, zatímco vodník Kabourek sleduje s utopenými dušičkami Večerníček v televizi). Setkání s velkou rybou uvozuje i deníkovou formou napsaný autentický cestopis Cesta po Mexiku. V tomto případě se autor setkal v moři kousek od pobřeží nikoli s velkým kaprem, nýbrž s mládětem velryby, z čehož byl notně vylekán. Mírný šok ho neopouštěl ani poté, alespoň z následujících stránek je patrné, že velká část předsudků, jaké člověk může vůči této zemi mít, se Pepíčkovi v realitě potvrdila.
Součástí smyslu pro humor bývá ironie i sebeironie. Nechybí ani Čečilovi, a tak se můžeme v Baladě o hovnu dočíst třeba i toto: „Můj otec vždycky považoval moje potřeby v zálibách a zájmech, ať se týkaly čehokoli, za zbytečné, zrovna tak jako celý můj život. Nevystudoval jsem ani jednu vysokou školu, a dokonce nemám ani maturitu, k tomu mám ještě dlouhé vlasy a vousy, chodím na pivo a někdy na rum. Ve svých 36 letech jsem svobodný, a pro to všechno jsem ostudou naší rodiny. Když se ale dozví o mém záměru vytvořit velkou sbírku hoven, která nemá obdoby, budou na mne určitě hrdí a pyšní, a tatínek ze mne bude mít radost největší, protože konečně budu dělat něco, čím budu užitečnější pro naši společnost, protože se ,hovnem‛ hodlám zabývat na vědecké bázi.“
Osobně se domnívám, že ačkoli autor nakonec nevytvořil inzerovanou kolekci exkrementů, nikterak to nevadí, neboť jeho odkaz tkví v nedostižném provedení zanikajícího žánru tzv. hospodských písní od Hašlera aj. Knihu doprovodil jednoduchými, zato však účinnými kresbami Richard Pecha, dvorní ilustrátor spisů Vratislava Brabence, a doslov k ní připojil Tomáš Mazal. Pro fanoušky interpreta šlágrů jako Sajrajt, Raťafák či Hostinskej roztoč pípy je samozřejmě povinnou četbou.
Viki Shock