VYDAVATELSTVÍ ŠAFRÁN 78
V Kanadě, v Německu a ve Švýcarsku působila nakladatelství, která vydávala exilové i domácí autory. Proti jménům jako Milan Kundera, Václav Havel nebo Josef Škvorecký neměl režim co nabídnout s výjimkou Bohumila Hrabala, který absurdně vycházel v samizdatu, v exilu i v oficiálních domácích nakladatelstvích. Knihy exilových nakladatelství jsem znal z Prahy, půjčovali nám je většinou Petr Uhl a Petruška Šustrová. Inspirován Škvoreckým jsem při plánování odjezdu do Švédska začal přemýšlet o možnosti založení exilového hudebního vydavatelství, v němž budu vydávat zakázanou kulturu na gramofonových deskách. Při loučení před odjezdem jsem to přátelům několikrát opakoval, nikdo se tím však moc nevzrušoval. Na druhou stranu jsem neměl nejmenší tušení o tom, jak a čím se budeme živit, ale díky zaměstnáním, kterými jsem prošel, od paletizace, energetiky přes zlepšovací návrhy až po hlídání divadla a mytí nádobí jsem věděl, že se žádné práce nebojím.
Po návštěvě švédských maoistů Kalleho Hägglunda a Roberta Aschberga, kterým se říkalo Kalle a Robban, nezůstalo jen u článku v novinách Gnistan (Jiskra), spolupráce vyústila v projekt alba Lämna vårt land i fred (česky Nechte naši zemi na pokoji), které se mělo natočit v Praze. Robert spolu s kolegou z Gnistanu, Jörgenem Widsellem, zahájili přípravu natáčení v polních podmínkách. Nejprve proběhlo školení v ovládání švýcarského magnetofonu Nagra Kudelski, mého starého známého pracovního nástroje z působení v československé televizi, a jak se také ukázalo, vyráběného v podniku, kde pracoval můj švagr Martin, emigrant z roku 1968. Školení vedl zvukař a muzikant Lasse Holmberg, který později pomáhal i s většinou produkce Šafránu 78. Stejně důležitá jako technika byla orientace v týlu „nepřítele“ a plán komunikace s Čechy. Připravili jsme kontakty na umělce a na „tlumočníky“, tedy anglicky mluvící kamarády, a upozornili na nutnost zašifrování kontaktů v případě kontrol na hranicích. Na jaře 1978 vyrazila dvojice „sportovních“ žurnalistů Aschberg a Widsell do Prahy psát o průběhu mistrovství světa v ledním hokeji.
V Praze málem dopadl celý projekt fiaskem dříve, než pořádně začal. Novináři nejprve navštívili hokejové utkání a při zápase si fotografovali „nenápadné“ civilní policisty. Policajti se se Švédy moc nepárali – odvedli je do místnosti pod tribunou a vzali jim kameru, ve které stačil Robert vyměnit film. Po chvíli přivedli tajní další oběť, tentokrát to byl Švéd z obchodního řetězce ICA, který se snažil propagovat plakátem svou firmu v přímém přenosu do Švédska. Kvůli zákazu reklamy ve švédské televizi se vyplatilo švédským podnikům dávat turistům čepice, šály, trička a prapory se jménem firmy. Obdobně si kupovali Švédové reklamní panely na hokejových a fotbalových stadionech při zápasech, které měly být vysílány švédskou televizí. Proto se diváci v Praze, nebo v utkáních anglické ligy, divili, když se na stadionu objevila reklama v neznámém jazyce na neznámé podniky. O rok později jsem ve švédském Göteborgu zažil podobnou scénu jako propagátor řetězce ICA v Praze. Při utkání Švédsko–Kanada přenášeném i do Československa jsem se snažil strčit před kameru nápis Charta 77. Když mě přišel napomenout pořadatel, že politická propaganda není vhodná, napsal jsem na zadní stranu plakátu „Hej Třešňák“. Do vysílání se vzkaz dostal, ale vzápětí si pro mě přišli dva policisté a z arény mě vyhodili. Nic netušícího Třešňáka si v Praze estébáci vyzvedli v restauraci U Tygra a při následném výslechu dostal kvůli mně výprask. (…) Zpět do Prahy a rok nazpět. V místnosti pod tribunou se po chvíli čekání nic nedělo, dveře nebyly zamčené, a tak se švédská trojka z otevřeného vězení nenápadně vytratila. Dále probíhala akce pod nosem tajné policie bez problémů, natočeno bylo nejen pět zakázaných písničkářů, ale na poslední chvíli se povedlo přemluvit ke spolupráci i Martu Kubišovou, do roku 1969 nejpopulárnější, a od té doby zakázanou zpěvačku. Marta nazpívala s kytarovým doprovodem Jaroslava Hutky pět lidových písní.
Nahrávky i novináři se vrátili bez problému do Stockholmu různými cestami, To, že byla Marta poslední, zachránilo asi celý projekt před vyzrazením a zabavením nahrávek. Po letech jsme našli v archivech tajné policie zprávy Jana Moravce, jejího tehdejšího manžela, který Martu a všechny přátele průběžně a bezostyšně udával. Informace z archivu také ukazují, jak byli agentovi chlebodárci kvůli jazykové bariéře mylně informováni. Podle jejich zpráv mělo jít o gramofonovou desku Marta 78 a měla být vydána v Německu. O ostatních písničkářích nevěděli nic.
Po vydání desky Lämna vårt land ifred (1978, s podtitulem Förbjudna sånger från Tjeckoslovakien, tedy Zakázaní zpěváci z Československa) ve Švédsku k desátému výročí okupace poslala překvapená StB do Švédska svému tamnímu spolupracovníkovi dotaz, o co jde, a objednávku desky. Z archivu vyplývá, že se StB nejprve domnívala, že písně jsou nazpívány švédsky. Tajně pořízená nahrávka řady zakázaných umělců spolu s výročím okupace znamenala slušnou publicitu ve všech velkých švédských denících, večernících, místním tisku i v časopisech. Články byly doplněny fotografiemi z nahrávání, zvukaři/novináři měli černé proužky přes oči a jejich jména nebyla v článcích uvedena. Agent odhaluje, za co byl ochoten utrácet drahocenné valuty. Hlásí, že v „polopornografickém“ časopise SE našel článek o desce, nahrávali dva nejmenovaní novináři, ale podle jeho informátora, redaktora prosovětských novin Norrskensflamman (Severní záře), Bengtsona, se nejspíše jedná o členy divadelní skupiny Fria Pro, Stefana Böhma, německého původu, a Stefana Ringboma. Skupina vystupuje na akcích maoistů. Co k tomu dodat? Komunista z Norrskensflamman jistě věděl, že Fria Pro je normálně fungující divadlo, agentovy jazykové schopnosti nebyly tedy příliš na výši. Štemplování „židovský“, „německý“, „reakční“ je ve zprávách agentů běžné, ale zde zpravodajec soudil jen podle jména, Stefan Böhm pocházel ve skutečnosti z Maďarska. Špionážní agentura asi nesledovala velké místní noviny, anebo se její spolupracovníci včetně Norrskensflamman zabývali pouze čtením „poloporna“, protože identitu „pachatelů“, novinářů, odhalil ve velkém článku Robbanův bratr.
Agent se mýlil i v předpovědi, že o projekt nebude zájem. Velmi rychle se prodalo téměř tisíc kusů, Kubišová a Hutka zazněli i ze švédského rozhlasu, a jak jsem se již zmínil, články o nahrávání zakázaných zpěváků byly otištěny v desítkách švédských novin a časopisů. Na obalu prvního vydání Zakázaných zpěváků (1978) je překlep, daný tím, že obal připravoval švédský sazeč: „zpěvázi“ místo zpěváci (v druhém vydání roku 1982 jsme to už opravili). Sázelo se ve Stockholmu, my jsme bydleli v Uppsale, fax ještě neexistoval a Kalle chtěl stihnout vydání do demonstrace k 21. srpnu. Jména autorů fotografií jsou vymyšlená, veškeré fotografie jsou od Roberta Aschberga, jen obal s Třešňákovým koncertem na loďkách pod Karlovým mostem je od Jonase Hallqvista. Po vydání desky se ozval z Austrálie autor textu Modlitby pro Martu, Petr Rada, s žádostí o honorář. Odepsal jsem mu, že se všechna autorská práva platí prostřednictvím Nordiska Copyright Bureau (NCB) a že odhaduji jeho podíl na necelý dolar. Jestli dostal emigrant do Austrálie honorář přes NCB a OSA, dodnes nevím.
Tak jako jsme my pro Švédy přikládali překlady textů písní do švédštiny, byl československý agent nucen nechat přeložit článek a průvodní texty na obalu zpět ze švédštiny do češtiny. V archivu StB jsou i fotografie obalu a účtů za zakoupené desky. Zmíněná Severní záře byla deníkem prosovětské komunistické pidistrany, která se odtrhla v roce našeho příchodu do Švédska od parlamentních eurokomunistů.
K desátému výročí okupace se 21. srpna 1978 konala na přeplněném náměstí Sergelstorg v centru Stockholmu demonstrace, prodávala se deska Zakázaní zpěváci, a já jsem česky pronesl krátký projev, který do švédštiny překládal Egon Lánský. Egon jako dítě přežil Osvětim, emigroval v roce 1968, byl jedním z mála Čechoslováků ve švédském výboru solidarity s východní Evropou, napsal článek o Zakázaných zpěvácích do časopisu SE, byl redaktorem Svobodné Evropy a po pádu komunismu i ministrem sociálnědemokratické vlády v ČR, bohužel ministrem s nevysvětlitelnými obnosy peněz na zahraničním účtu.
*
Úspěch celé akce s nahráváním, vydáním, ale i pašováním zpět do Československa mi pomohl získat důvěru k chystanému projektu Šafrán 78 u zakázaných písničkářů i u exilových médií a nakladatelství.
Viděl jsem, že mezi Švédy naleznu technickou i morální podporu, a začal jsem připravovat jedno profilové album za druhým. Učili jsme se švédsky a žili z podpory 2 000 až 3 000 švédských korun (SEK) měsíčně, přesto mi v uppsalské bance (Uplandsbanken) půjčili 20 000 SEK a dalších 5 000 přidal časopis organizace FiB Folket i Bild s podtitulem Kulturfront díky zájmu tehdejšího tajemníka FiB Petera Larssona o českou kulturu. S organizováním výroby a logistikou mi pomohl Kalle Hägglund, s organizováním přípravy master tape a výrobou matrice pomáhal Lasse Holmberg, s know how kolem lisování a přípravou i výrobou obalu opět Kalle. Matematika byla jednoduchá: objednávat nejnižší možný počet, tedy 1 000 obalů a 300 výlisků. Obaly byly většinou jednobarevné nebo dvoubarevné, s češtinou byly vždy problémy, pokud se sazby některých obalů neujal Josef Škvorecký, který měl v Torontu možnost sázet česky. Na ostatních obalech byla předloha textu psána na vypůjčeném českém psacím stroji, popřípadě byla použita švédská sazba s doplněnými háčky a čárkami.
Josef Škvorecký, jak známo, emigroval po roce 1968 do Kanady, kde založil s manželkou nakladatelství zakázané československé literatury ʼ68 Publishers, provozované ve volných chvílích při zaměstnání. Po vydání druhé desky si se mnou začal psát a v dopisech mi líčil nástrahy exilového vydávání, dával dobré rady a do všech knih, které rozesílal, vkládal katalog Šafránu 78 s objednacími lístky. I ten připravil a vytiskl na vlastní náklady.
Vydavatelství jsme po dohodě s Jaroslavem Hutkou pojmenovali Šafrán 78 a prvním počinem bylo vydání Jaroslavovy nahrávky Pravděpodobné vzdálenosti (1979), pořízené v Baráčnické rychtě. Nahrávky pořídil náš kamarád z Hi-Fi klubu Jindřich Kučera, a tvrdí, že je poslal přes Michala Klímu a Josefa Škvoreckého. Michal si nic takového nepamatuje a já si matně vzpomínám, že nahrávka přišla od Kavana. Obal s použitím Jaroslavova linorytového plakátku s autoportrétem z roku 1972 doplnil Jaroslav o logo Šafránu 78 inspirované nápadem Zorky Růžové – pták se zamčeným zobákem. Logo se ujalo a je na všech dalších českých deskách Šafránu 78. Když jsem dostal první zkušební výlisky, vzpomněl jsem si, jak jsem záviděl švédským stavařům, že po nich v Praze něco zůstane. Stejný pocit jsem měl u většiny dalších šafránských desek, a i po čtyřiceti letech srdíčko zabuší při pohledu na vinyl ze Šafránu.
Na obalu Hutkovy desky byl jako sponzor uveden levicový časopis Folket i Bild – Kulturfront, což rozzuřilo spoustu českých emigrantů ve Švédsku. Dostával jsem dobré rady, jak a s kým mám nebo nemám spolupracovat, zvláště od lidí, kteří si v životě nic z exilových publikací nekoupili. Na druhé straně se ozvalo pár slušných lidí, například politik Zdeněk Mlynář a spisovatel Pavel Kohout, tehdy dramaturg vídeňského Burgtheateru. Oba chtěli, abych jim od všeho vydaného posílal dva exempláře s fakturou. Pravděpodobné vzdálenosti mají i verzi s anglickým obalem, vydanou v Kanadě při příležitosti Hutkova kanadsko-amerického turné.
Díky informacím, které v knihách rozesílal Josef Škvorecký, začaly chodit objednávky ze všech kontinentů, a prodali jsme několik set výlisků. Brzy jsem se stal expertem na balení desek, poštovné do mnoha zemí, ale třeba i na kurzy valut a inkasování různých druhů osobních šeků. Na poště i v bance se mě nejspíš trochu báli, protože jsem byl neustálým zdrojem problémů, především proplácení osobních šeků třeba z Nového Zélandu nebo výměny italských lir, které někdo poslal vložené v dopise.
Jednoduchý nebyl ani odvoz zabalených desek a zakázaných časopisů, zasílaných do Československa, na poštu. Neměli jsme ani auto, ale ani psací stroj. Jednou týdně jsem vozil nashromážděnou hromadu pošty v dětském kočárku nebo na kole. Vyrobené výlisky i obaly byly uloženy ve Stockholmu, a občas jsem proto vláčel vlakem do Uppsaly balíky do „domácího skladu“.
Na vydávání jsem musel založit firmu, obdobu české živnosti, naučil se vést účetnictví a vykazovat DPH. Na nějakou externí pomoc nebyly prostředky, byl jsem tedy kromě ředitele firmy i účetním, skladníkem a sekretářkou. S DPH se pojí následující příhoda: v uppsalském deníku Unt, který v té době předplácelo více než devadesát procent uppsalských rodin, vyšel rozhovor, kde jsem se zmínil o tom, že gramofonové desky, které vydáváme v Uppsale, se také pašují zpět do Československa. Druhý den mi volala dáma z daňového úřadu s dotazem, jestli si odečítám DPH z pašovaných zásilek v měsíčním daňovém přiznání. Většina produkce šla na export, a proto Šafrán 78 pravidelně vykazoval záporné DPH a dostával peníze zpět. Když jsem paní z berňáku vysvětlil, o jaké počty se jedná, dala nám pokoj.
Šafrán 78 vydal celkem 22 titulů se zakázanými písničkáři Hutkou, Krylem, Třešňákem, Veitem, Karáskem, Soukupem, Vokatou, undergroundovou skupinou Pavla Zajíčka DG 307 a evangelickou skupinou Berani. Většina písničkářů byla postupně v rámci akce Asanace vyštvána z Československa a usadili se v mnoha různých zemích. Charlie Soukup skončil nejdále, v Austrálii, v Rakousku se ocitl Vladimír Veit a Dáša Vokatá, Sváťa Karásek dostal faru ve Švýcarsku, Jaroslav Hutka i se starou škodovkou odjel do Holandska a ve Švédsku se objevil Vlasta Třešňák a Pavel Zajíček. Vlastimil se později přesunul do Německa a Pavel do USA.
Xxxxxxxx
Chtěl jsem vydat i některé nahrávky, u kterých jsem nedostal od interpretů souhlas. U dvou nesouhlasících písničkářů se po roce 1989 ukázalo, že byli spolupracovníci StB. František Horáček, známý jako Jim Čert, zpíval s tahací harmonikou krásné sociální balady z dělnického prostředí a současně za úplatu udával své přátele. Proč spolupráci podepsal Jaromír Nohavica, není jasné, ale podle spisů StB se dokonce zdá, že to asi zdědil po otci. Rozsah Nohavicovy spolupráce nelze zdaleka srovnávat s Horáčkovou udavačskou pílí, pro mne je mnohem větším zklamáním Nohavicovo bratříčkování s Okamurou a ochota převzít medaile od Zemana a Putina.
Třetí naše nepovedená produkce byla skupina Pražský výběr, jejíž zakázanou nahrávku na studiovém pásku jsem získal a chtěl vydat. Michael Kocáb o vydání nechtěl po telefonu ani diskutovat, do revolučního vlaku naskočil mnohem později, kdy už bylo riziko minimální.
Šafrán 78 nikdy nevydal žádné Plastiky, i když jsem je zařadil do katalogu a prodával. Plastici vydávali desky prostřednictvím Paula Wilsona a možná mě to ušetřilo zklamání z pozdějšího odhalení, že Hlavsa se stal spolupracovníkem StB, a z toho, jak již před rokem 1989 vyjel do USA s částí Plastiků pod názvem Půlnoc.
*
Od poloviny osmdesátých let jsem s vydáváním pomalu přestával. První z důvodů byl nedostatek nového hudebního materiálu. Jardova nová tvorba se mi nelíbila, stejně jako to, co poslal Veit a Vokatá. Určitě bych však vydal desky v případě zájmu ze strany Merty, Čerta, Nohavici a několika dalších. Ekonomická situace naší rodiny nebyla nijak tragická, měřeno švédskými poměry. Nahromadily se nám dluhy za studentské půjčky, dohromady téměř 800 000 švédských korun, studia jsem měl dokončená a musel jsem začít pracovat. Práce byl další důvod k pauze a později tečce za vydáváním. Kromě osmihodinové pracovní doby jsem proseděl denně další dvě hodiny v autě na cestě do a ze Stockholmu. Do třetice to byla i technologie CD, která v západním světě negativně ovlivnila poptávku po vinylech. Přejít na CD nebylo možné, protože hlavním adresátem produkce Šafránu 78 byli posluchači v Československu, kde tehdy CD přehrávače nebyly zdaleka běžné. Minimální náklad CD byl tehdy mnohem dražší než výroba obvyklých 300 kusů LP. Definitivní tečku za vydáváním udělala švédská distribuční firma, která začala požadovat za každý uložený obal i výlisek roční poplatek. Vytištěné obaly a vylisované desky se automaticky posílaly do firmy Engelbrekt, kde jsem si vyzvedával desky do domácího skladu a kde si mohly švédské obchody desky Šafránu 78 a mnoha dalších vydavatelství objednávat. Obalů bylo v Engelbrektu uloženo mnohem více než desek, protože minimální objednávka ve výrobě byla 1 000 obalů a 300 desek. Celý zbylý sklad jsem nakonec poslal Václavu Horovi do českého knihkupectví Dialog ve Frankfurtu, odkud byly desky dále distribuovány, i když zájem mimo Československo upadal…
Obsah knihy, kterou držíte v rukou, lze vyjádřit krátce: čtivě napsané dobrodružné švédské vzpomínky z českého úhlu pohledu. Jejich autor, Jiří Pallas (nar. 1949), je známý mimo jiné tím, že co na srdci, to na jazyku. Neskrblí pochvalou, kde pochválit chce, a samozřejmě ani kritikou, když se mu něco nelíbí. Nešetří nikoho – ani sebe. Píše s potřebným odstupem a nadhledem, s lehce plynoucím humorem, kořeněným sebeironií. O této knize lze soudit různě, jen ne tak, že je ve všech ohledech politicky korektní.
Jiří Pallas je spojován především se vznikem a úspěšným organizačním a manažerským vedením hudebního sdružení písničkářů Šafrán – ale to je jen jedna kapitola této knihy i jeho života. Podepsal Chartu 77 a byl poté i s rodinou během estébácké akce Asanace vyhnán do exilu: od podzimu 1977 žije ve Švédsku, nejdřív v Uppsale, pak ve Stockholmu. Ve své knize popisuje založení a fungování hudebního vydavatelství Šafrán 78, exulantské začátky, údiv nad severskými reáliemi v dobrém i horším a každodenní život československé rodiny ve Švédsku let osmdesátých a devadesátých.
Proč se Jiří Pallas po listopadovém převratu nevrátil do vlasti? Vždyť se vrátil. Odvedl svou práci pro nově budovaný stát a pak zas odjel zpět směr sever. Při psaní vzpomínek se ponořil i do vlastní rodinné historie, která překvapivě i zajímavě rámuje celé vyprávění. Výběru toho lepšího, co pojí český a švédský národ, věnoval autor jednu zvláštní kapitolu. Její název by mohl současně být podtitulem knihy, anebo ještě lépe podtitulem vizitky Jiřího Pallase: Československý živel ve Švédsku.¨
PALLAS, Jiří. Rodinné anabáze a Šafrán aneb Rukověť o Švédsku. Praha: Galén 2022, 324 stran.