Ona portrétní Kafkova fotografie ze sklonku života, zmíněná v textu Nebohý i veselý Franz Kafka, je zároveň prototypem jinakosti. Jinými slovy říká: Tento muž je Žid. A znovu je třeba připomenout, že k marketingovému pojetí Kafky patří, že je Žid, tedy že znamená něco podobného jako Rabi Löw nebo jeho výtvor, Golem. Pražskou pozoruhodnost – a zároveň představitele čehosi tajemně vzrušujícího.
Je to paradox, protože judaismus jako náboženství je především praktickým souborem pokynů, jak morálně žít. Má svůj mystický proud, ale jeho většina je tak srozumitelná (byť obsahově bohatá), že nemůže být přímočařejší – proto ty stovky jednoznačných pokynů, které má věřící Žid zachovávat. A pokyn usilovat o světovládu, bohatnout či potajmu vraždit jinověrce mezi těmi příkazy věru není. Jde o něco osobního, rodinného, domácího, povýtce soukromého. Ostatně judaismus patří k náboženstvím, která si nekladou za cíl obracet jinověrce na víru.
Vůči Kafkovi je židovská značka konstatováním faktu – a zároveň hlubokým nedorozuměním. Narodil se v rodině, kde se zkřížily dvě větve. Robustní, energická větev kafkovská – Franzův otec Hermann pocházel z řeznické rodiny ve vsi Osek a vlastní pílí se vypracoval na prosperujícího obchodníka s látkami, galanterií a vším možným – a přemýšlivá větev löwyovská – matka Julie se narodila v obchodnické rodině v Poděbradech, v níž se vyskytovali intelektuálně zaměření, až podivínští jedinci. Sám Kafka se křižovatkou obou směrů v sobě samém zabýval. Byla to součást jeho celoživotního úsilí pochopit, kým je.
Čím se zabývat nemusel, bylo tak zřejmé, že o tom nebylo třeba mluvit. Náboženská příslušnost se v druhé půli devatenáctého století stávala stále více pouhou formalitou. Otec Hermann navštěvoval se synem (prvorozeným, po něm následovaly sestry) synagogu jen o nejdůležitějších svátcích. Franz se jako dítě hebrejsky nenaučil a při konfirmaci (tento termín byl použit na pozvánce) – neboli bar micva – jen předstíral, že čte nabiflovaný text.
Otec, matka i syn navíc pocházeli z prostředí, kde se přirozeně míchaly dva jazyky. Čeština a němčina se prolínaly do té míry, že se věty při rodinné konverzaci špikovaly výrazy z druhého jazyka, až třeba věta do druhého jazyka úplně přešla. O tom, že Kafka psal německy, rozhodla zřejmě prozíravá úvaha rodičů: aby před Franzem jako židovským dítětem stály lepší vyhlídky, bude se vzdělávat v němčině. V ní absolvoval obecnou školu, gymnázium i univerzitní studia. Ostatně na německé základní škole se sešly především německojazyčné židovské děti, takže nehrozil útlak od křesťanských dítek, i to hrálo roli. Kafka zároveň ovládal češtinu do té míry, že v ní byl schopen písemně komunikovat se svým zaměstnavatelem, a Mileně Jesenské přiznal, jak je mu čeština emocionálně blízká.
To, že je Kafka český spisovatel, je tedy stejně platné tvrzení, jako že je německý, anebo židovský spisovatel. Všechno je to pravda, a všechno jenom částečně.
V druhé půli devatenáctého století náboženský zápal českých Židů slábl. Stěhovali se za lepší budoucností z vesnic do měst a náboženství nechávali v židovských uličkách svých rodišť, obrazně řečeno. Židovství se stávalo spíše kulturní než náboženskou záležitostí – přestože „ti druzí“, respektive „ti první“ dokázali Židům připomenout, že „ti druzí“ jsou oni.
Například při výtržnostech, které propukly po zrušení Badeniho jazykových nařízení, zrovnopravňujících češtinu v roce 1897, a při hilsneriádě, v roce 1899. Kafkovi bylo čtrnáct, respektive šestnáct let. Prosperující obchod Kafkových zůstal ušetřen vyplenění kvůli českému personálu, trikolóře ve výloze a pragmatickým postojům majitelů. Hermann Kafka se ostatně při sčítání lidu hlásil k české národnosti. Na Staroměstském náměstí, nedaleko od podniku a bydliště Kafkových, ovšem hořela obrovská hranice vystavěná ze zařízení blízké kavárny židovského majitele.
