Konstruktivní tendence – tak se jmenuje katalog, který vyšel jako postskriptum ke stejnojmenné výstavě, co běžela v lounské Galerii Benedikta Rejta na přelomu minulého a letošního roku. Editorem je kurátor Pavel Kappel. Vrací se v tomhle bohatýrsky pojatém projektu k jednomu z výrazných a dodnes rezonujících fenoménů světového výtvarného umění šedesátých let: konstruktivismu. Přesněji k jeho autonomním výbojům u nás, které měly dvě dobová ohniska: „Co bylo dobré pro Prahu,“ cituje katalog kunsthistorika Josefa Hlaváčka, „objevilo se zítra v Lounech.“ Proč zrovna Louny na severozápadě Čech?
Jednak proto, že šlo o rodiště nebo domicil některých umělců, jako Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart, případně básník Emil Juliš (který celoživotně operoval na hraně verše a výtvarna); jednak z důvodu, že město drželo svého času takovým výbojům dost intenzivně až urputně palce – Rejtovu galerii zřídilo v šestašedesátém jako výstavní prostor a souběžně sbírkotvornou instituci. Ta má dneska na skladě vybrané práce nejen výše jmenovaných, ale i dlouhé řady dalších konstruktivistů; abecedně: Hugo Demartini, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Stanislav Kolíbal, Radoslav Kratina, Jan Kubíček nebo Karel Malich. Tihle všichni měli samozřejmě po devětaosmdesátém na různých místech v Praze velké a reprezentativní retrospektivy, vesměs doprovozené monografiemi. V lounském podniku jde ale aktuálně o něco jiného, možná dokonce o něco víc: pochlubit se vlastními zásobami – a připomenout slavnou éru přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a k tomu provést srovnání v čase i prostoru. Na jedné straně zahraniční hosté (Victor Vasarely, Bridget Rileyová nebo Lev Nusberg), na druhé pak někteří domácí předchůdci (například František Foltýn).
Dohromady je těch autorů v katalogu přes dvacet – a v galerii měli hned dvě patra. Mimochodem pater má ta budova, usazená ve srázu nad řekou a pojatá v brutalistní kombinaci betonu, kovu a skla, ještě o dvě víc. A pohledy z různě tvarovaných oken na říční proud v hlubině plus otevřenou krajinu lemovanou na horizontu kopci Českého středohoří vytvářely zařazeným dílům docela funkční, kontrastní kulisu. Zatímco ta kulisa má v úběžníku emoci, málem romantický sentiment, konstruktivismu šlo vždycky o pravý opak. O abstrahování, objektivizování, sázku na rozum. Tomu stylu, osekávajícímu realitu na základní geometrické tahy v ploše nebo prostoru, se samozřejmě říkalo různě po světě v různých časech různými jmény. Stejně jako má ten styl kořen hlouběji než v šedesátých letech minulého století, nejpozději v abstraktní malbě kolem roku 1910, v dílech Mondriana, Kandinského, Maleviče. V „šedesátkách“ ale chytil nové elány.
Na jedné straně bylo jasné nadšení ze všech těch objevů a pokroků v kybernetice, informatice, prvních počítačích. Nadšení z širokého spektra možností, které se před uměním a poezií na přelomu páté a šesté dekády otevřely; jistě ne náhodou je v katalogu opakovaně jmenovaný Josef Hiršal, průkopník, promotér a popularizátor takzvané experimentální, konkrétní básně – tedy takového textu, co funguje na pomezí lyriky a matematiky, básně a vědy. Konstruktivismus šel právě tím směrem: chtěl zvýraznit v umění řád, strukturu, proporci, chtěl geometrickou skladbu rozpohybovat, dát jí iluzorní objem, obarvit ji, rozsvítit optickým klamem, hádankou, nepravidelností, chybou – a tak podobně. Na druhé straně je v těch nových elánech přítomná taky kritika: levicová kritika nových technologií, které člověka spíš kolonizují, než by mu otvíraly nové výhledy, rozšiřovaly jeho obzor; kritika odkazující hlavně k Samuelu Beckettovi, k té děsivé nemožnosti jakékoli komunikace, jakéhokoli dorozumění, smysluplné řeči.
Konstruktivismus chtěl pročistit vzduch. Vrátit umění základní jistoty a sílu, původní energii a obsahy. Vrátit člověka k sobě, k prvotnímu řádu, výchozímu rytmu. Lounský projekt Pavla Kapella tu titulní škatulku přirozeně přesahuje. Nebo aspoň rozmývá její hranice. Respektive říká, že nad společným jmenovatelem je různý čitatel. Ať jde o minimalismus, konkretismus, experimentální nebo vizuální poezii. Vždycky ale takové umění, které si vystačí s minimem – s řadou stříbrných koulí, pokusem o čtyři čtverce, pravidelným střídáním černé a bílé, s bodem, linií, plochou. Takové umění, které slouží jako projekční plátno, rezonanční deska, základna pro divákovu fantazii. Vlastně umění jako pouhý rámec, obnažená struktura. Rozložený akord. Zaklínadlo o třech dokola opakovaných slabikách. Doprovodný katalog o tom všem píše víc než dobře, a hlavně čtivě: o vzniku a historii Rejtovy galerie, o konkrétních umělcích a jejich díle, o proměnlivých souvislostech napříč prostorem i časem.
Mimochodem o těch nadnárodních souvislostech, zejména mezi Evropou a Amerikou, pojednal v katalogu Tomáš Zmeškal, druhdy slavný spisovatel, autor románu Milostný dopis klínovým písmem, první zdejší laureát Ceny Evropské unie za literaturu. I jeho angažmá v dané věci pak ukazuje všetečnost i nadčasovost konstruktivismu – prostě sleduje tendenci, která byla i je konstruktivní…