Memoáry nebo životopisné knižní rozhovory se zdejšími muzikantskými „pamětníky“, na to už jsme si v nabídce Galénu příjemně zvykli. Ale nakreslit si pár biografických črt a anekdoty z historie kapely jako (knižní, vázaný) komiks, toť zajímavé novum. V případě Původního Bureše se to ale příjemně nabízelo. Vždyť principál spolku „Fumas“ Palme je zároveň výtvarník a jednotlivé epizody ze života muzikantů & přátel průběžně zpracovával od roku 2011 do programů pravidelných akcí Kabaret Původního Bureše.
Příběh kapelníka a jeho družiny o tom, jaké bylo snažit se hrát alternativní rock za dosluhující totality (první část „grafického románu“ končí v době těsně posametové), je zajisté podán s nadsázkou, kdy suchá realita nekazí dobré vyprávění. Ale jak píše autor, „všechny historky v týhle knize jsou víceméně pravdivý a staly se buď mně… nebo někomu z mýho okolí… nebo jsem je někde slyšel… prostě všechno je to (skoro) pravda, jakože se Fugas jmenuju“. Mimochodem, Fugas. Vypravěč se tu díky změně jednoho písmena dostává mimo čistě autobiografický diskurz, což mu umožňuje svobodněji pábit. Stejně tak aktéry jednotlivých komiksů ukryl pod lehce dešifrovatelné a navíc vtipné úpravy jmen. Kniha tak pojednává nikoliv o skupině Původní Bureš, ale Originální Hrubeš. S kapelou tak hraje třeba kytarista Jenda Franče, do děje vstupují Kočičí vojáci, písničkář Jan Ota… A také svobodomyslným lidem nepřející Stáňa a Vláďa („takový podivný chlapi ve zmačkanejch oblecích jezdili v černejch autech a říkali, co a jak se má v Půlnočním království dělat“), Půlnoční království dosti podobné ČSSR, kde je zakázáno jen tak si něco zpívat, nebo Nepříliš jednotné zemědělské družstvo.
Podle nadhledu většiny zpravovaných historek by se mohlo neznalci totalitních poměrů zdát, že celé období reálného socialismu bylo pro „nepřizpůsobivou mládež“ vlastně jen sérií veselých opileckých, vodáckých či dobrodružně-konspiračních (to když se organizoval koncert) historek. Což ale nijak nevadí. Palmeho záměrem nebylo páchat osvětu, od toho je tu dostatek jiné literatury. Také správně předpokládá, že čtenářem bude spřízněný vrstevník nebo člověk poučený. Ten se pak s chutí knihou doslova prořehtá (mluvím z vlastní zkušenosti). Navíc dojem éry legračních epizod „straně a vládě navzdory“ vzniká jen na první pohled. Dobová šeď i tíseň a temnota je z příběhů stejně cítit. Nejen v epizodách, kdy dojde na výslech státní bezpečností, kdy hrozí za pouhé hraní „Stáňou a Vláďou“ neschválené muziky kriminalizace. Vykoukne podprahově i v detailech na první pohled humorných. Jak obrazových, třeba plakátek SSM v pozadí, kde jsou ovšem obě „S“ lomená, a to nikoliv po vzoru kapely Kiss. Tak v propracovaných dialozích, třeba když k paranoie dohnaná zaměstnankyně muzea šeptá „z té věže vpravo nás odposlouchávaj komunisti a z té nalevo mimozemšťani“. Jednu pozitivní stránku totality ovšem Palme ve druhém plánu vystihl skvěle: Spiklenectví, soudržnost lidí a komunit ve snaze o vnitřní svobodu, snaze co nejvíce se vyhnout kompromisu s mocí režimu.
Nejsem zrovna znalcem komiksové tvorby, po pravdě o ní vím pramálo, ale mohu-li soudit, výstižně a svižně je to vše nakresleno. Karikované figurky jsou k poznání, děj má spád. Leccos důležitého o „životě a době“ je dořečeno právě výtvarnými prostředky. Zlý jazyk by mohl podsunout, že po technické stránce je Palme lepší kreslíř než muzikant, ale to by nebylo fér. Obsah a přesvědčivost je nad technikou a autor s láskou dělá obé, písničky i výtvarno. A k té hudbě: Přílohou knížky je CD Přepadli vás indiáni se záznamem koncertu Původního Bureše (nebo snad Originálního Hrubeše?) z Chmelnice z roku 1989. Navíc v berné zvukové kvalitě, patřičná syrovost a neučesanost ke kapele patří. Stejný záznam už tuším coby samizdat vyšel na sklonku 90. let, ale rozhodně není obecně znám a coby dokument doby ke knížce pasuje výtečně.
PS: A co je vlastně v mezeře mezi zdí a parketama? Rozluštění záhady, zkoumané v úvodní části knihy malým „Fugáčem“ a o generaci později, na konci svazku, jeho potomkem, se nedozvíme. Prý si máme počkat na část druhou. Aktivní účastníci divokých devadesátek jsou již jistě zvědaví. Já tedy ano.