Dedikací své nové sbírky Měkké stroje (56 stran) Josefu Hiršalovi a Bohumile Grögerové se původem benešovský, později táborský básník Jaroslav Chobot (1941) hlásí k tradici české experimentální poezie – především k té její poloze, která hledala nové poetické prostory za pomoci metod a pojmosloví převzatých z exaktních věd, tedy matematiky, fyziky, ale třeba také architektury.
Chobotovo dílo se začalo rozvíjet v šedesátých letech minulého století a jeho rané texty, z nichž ukázky přinesl mimo jiné časopis Tvář, vznikaly souběžně s Grögerové Meandry nebo knížkou JOB–BOJ, jež Grögerová psala společně s Hiršalem. Jestliže jejich díla se rodila z konceptu a mají charakter lyricky hravých ilustrací racionálního rozvrhu, Chobotův postup se zdá opačný: prvotní je u něj obraz, mohutná představa jiného, alternativního či komplementárního světa obydleného fantaskními bytostmi – a teprve k jeho opracovávání, zpřesňování jeho obrysů, a především k jeho oživení autor používá předem připravené nástroje: pravidelný osmislabičný rytmus připomínající s postupující četbou šamanské zaříkávání, slovník bohatý na neologismy, netradičně budovanou syntax, v níž se napětí rodí ze setkání konkrétních předmětů s abstraktními pocity, a v neposlední řadě zkušenost výtvarníka (malíře, sochaře i performera), která do textů přináší silnou a sugestivní vizualitu.
Chobotovy dosavadní knižní počiny, od debutu Cihlový vlk (1997) přes druhotinu Potní mlýny (2001) k nynějším Měkkým strojům, vydaným jako 40. svazek Edice současné české poezie v červenokosteleckém nakladatelství Pavel Mervart, stále intenzivněji pracují s propojováním textových segmentů v celek – nikoli na principu volně se rozrůstajícího pásma, ale spíš přesně řazených kapitol, které se v nynější sbírce uzavírají s koncem stránky. V těchto kapitolách před čtenářem jako v pouťovém panoptiku defilují, přeskupují se za různými bizarními pracovními úkony a v různých situacích na okamžik tuhnou bytosti vzdáleně příbuzné futuristickým ,biomechanoidům‘, čili jakýmsi srostlicím člověka a stroje, jež stvořil švýcarský malíř H. R. Giger. Chobotovy klíčové ,strojoženy‘, ale také všechny další bytosti, Ssezek, Nadzemník, Kocel nebo Stočna, anebo jiní z rodu Chlojtů, Chvojtů, Chlův, Valvolinů či Vali-Lineů, jsou v permanentním pohybu – připomínají živé a proměnlivé klubko červů, vzájemně a donekonečna si předávajících energii a impulsy k novým akcím, a vytvářejících tak přízračné perpetuum mobile. Ostatně dynamický základ má už většina novotvarů, resp. neobvyklých slov, s nimiž autor operuje: „strh“, „odpínadlo“, „zátrh“, „výval“, „dodatečno“ nebo „předvznik“.
Chobotova vize je ale oproti zmíněným Gigerovým světům, zaplněným děsivými úlovky z nejzapadlejších koutů malířova podvědomí, resp. úlovky z kolektivního nevědomí této postcivilizační éry, poněkud přívětivější – přidržíme- li se barevné škály, nabídnuté v ilustraci na obálce, je v ní méně ocelové šedi a víc teplých barev: červeně, žluti, modři. Měkké stroje jsou tedy opravdu příznačně ,měkké‘, anebo jsou víc ,měkké‘ než ,stroje‘, jaksi pohádkově dobrotivé – byť ne bez svého podstatného tajemství. Četba této sbírky tak probouzí dva různé pocity: pravidelný rytmus si čtenáře podmaňuje, jako by ho zaklínal a vtahoval do nitra textu, zároveň ale v tomto niterném labyrintu autor před svým pronásledovatelem nestále kličkuje a schovává se mu. Čtenář sice rád na hru přistoupí, protože Chobotova poezie se naštěstí neobejde bez humoru, ale na jejím konci má hlavu plnou neklidu, ba zmatku. Zatímco byl ,uvnitř‘, venku se totiž děly věci: „Nadzemníci přízeň stáhli / blokováním obměn chůze / jako příliš velkou zátěž / vychýlenou do předvzniku / s neustálým zhušťováním / sloupovitých pevných nohou / zapuštěných do obalů / jako točná měkká vlna / nasouvaná topořením / mezi kopce vzduté vaty…“
