Indiáni jsou v českém prostředí tak zatěžkaní zábavním průmyslem, že se pod všemi těmi vrstvami dají sotva zahlédnout. Dobrodružné knihy a filmy vykonaly svou práci. Tím větším překvapením může být, když narazíte na knihu, která tu kanonickou představu rozbíjí a nabízí něco nečekaně protikladného.
Když ji vezme do rukou milovník mayovek – nebo třeba současný zájemce o reenacting indiánského života v české přírodě – bude možná zklamán. Anebo také ne. Indiánské příběhy se u nás většinou traktovaly jako zábavní literatura, historicky nebo etnograficky. Michael Crummey (1965) je ovšem etablovaný kanadský spisovatel, který prakticky za každou svou knihu dosud sklidil jednu či více literárních cen, anebo alespoň nominací. A je to zároveň prozaik a básník. A navíc rodák z Newfoundlandu čili z prostředí, které popisuje.
Nejdřív asi zaujme jazyk. Hutný, sošný, plný metafor. Jako příklad úryvek z lovu tuleňů: „… pozorovali Johna staršího, jak vede jeden řez dokola krku tuleně a druhý, podélný, přes břicho až k ocasu. John starší uchopil silnou vrstvu tuku a srsti, rychlými tahy nože ji oddělil od masa a krvavé tělo vyklopil z kožešiny jako spáče z prostěradla.“ Nenechte se ale prosím nachytat představou, že se jedná o literaturu od muže pro muže, takříkajíc chlapskou. Kromě působivých popisů lovů v knize najdete neméně působivé zachycení vztahů.
John starší je totiž traper žijící v divočině, který pro svého syna Peytona našel vychovatelku – osamělou Cassie. Vznikne nějaký vztah mezi Johnem a Cassie? A jaký vztah se zrodí mezi Cassie a Peytonem? Zmiňme, že Cassie přibyla do jejich rudimentární domácnosti se svými knihami a ze všeho nejdřív se Peytona zeptala, jestli je čtenář. A pak se starala o jeho výchovu tak, že mu předčítala z klasických spisů – z Blakea, z Miltona… a domáhala se odpovědi, jestli jim (a jí) rozumí. Takže nečekaně rozehraný vztahový příběh, který ani nejde nazvat trojúhelníkem.
Vztahové dusno pěkně naznačí následující úryvek: „… a uvnitř zastihl Cassie v neckách před krbem. Stála ve vodě po kolena, v jedné ruce žínku, vlasy sepjaté nahoře na šíji. Chvíli civěl, ohromený, jako by mu někdo vyrazil dech. Sluneční svit šikmo dopadající okny, prachová smítka tančící ve vzduchu valčík. Nikdy předtím jej nenapadlo, že by ji mohl mít pro sebe. Že by ji chtěl. Nijak se nepokusila zakrýt, jen na něj upírala divoký, vědoucí pohled. Dech prudce odcházející nosem, vlhká kůže zářící jako okenní tabulka při západu slunce.“ V zájmu čtenáře této recenze neprozradím, kdo Cassie v neckách objevil…
Civilizaci v příběhu zastupuje poručík Buchan pověřený obtížným rozkazem: Má přerušit dosavadní spirálu násilí, která se dosud rozvíjela mezi bílými osadníky a místními indiány, Beothuky. Osadníci obsadili jejich loviště a postupně je vytlačili do vnitrozemí. Doprovázely to vzájemné střety, přepady, vraždy, loupeže a odvetné akce. Co Crummey vykresluje pronikavě, je míra vzájemného neporozumění. Osadníci nevědí o indiánech nic, ani nic vědět nechtějí – potřebují, aby indiáni byli dehumanizovaní divoši. Co si myslí indiáni, to se nedozvíme. A civilizační role poručíka Buchana je od počátku beznadějná. Indiáni jsou nyní sice „pod ochranou koruny“, ale způsob, jak to sdělit osadníkům i jim, vlastně neexistuje. Dobré úmysly se setkávají s nelítostným spádem reality. Ostatně první Crummeyho básnická sbírka se jmenovala tak trochu podobně: Hádky s gravitací. Crummey názvy opravdu umí: Tvrdé světlo, Pod kýlem (v obou případech básnická sbírka). Ostatně i Zloději řek jsou působiví, zavádějící i přesní. Kdo to totiž jsou, ti zloději? Čtěte knihu.
Klad perspektivy českého čtenáře, zatíženého veškerým popkulturním balastem, je v tom, že zpočátku nebude vědět, jestli nečte fiktivní příběh. Není ta vztahová vraždírna jenom literární horůrek, kde každá prolitá kapka krve (i té tulení) má příjemně rozdráždit kohosi z blahobytné střední Evropy? Není tomu tak. O tom svědčí dovětek románu věnovaný skutečným Beothukům. Nebudu prozrazovat. Nicméně Zloději řek nejsou rozhodně román o vině, která by se dala snadno najít a aplikovat. V době, kdy se rozdávají obvinění z kolonizace, ne-li rovnou genocidy, napravo nalevo, je nadmíru osvěžující přečíst si román, který to všechno bere jinak. Rozporuplněji a hlouběji.