3. března uplynou dva roky od smrti recitátora Mirka Kováříka (1934–2020). Ještě na podzim roku 2019 jsem s ním udělal tento rozhovor. Jak bylo pro něj typické, okamžitě jsme se ocitli v básni, protože své odpovědi prokládal citáty. Méně typicky jsme se soustředili na témata plynutí času, životních proměn a smrti. A celé se to uzavřelo malým představením: vyzval mě, ať mu „nahodím“ nějaký verš z Ortenových Elegií, schválně jestli dokáže navázat. Hrál jsem s ním tu hru a hrál jsem ji rád.
Básně Jiřího Ortena recitujete desítky let. Jak se pro vás Orten proměňuje v čase?
Hlavně nepochybuji, že jeho dílo se mnou zůstane až do posledních dnů. Protože tak hluboký zážitek jako s jeho poezií už ze sebe nedostanete. Má úžasnou báseň „Nech slova za dveřmi,/ nevěř mi,/ nevěř jim,/ to se tak jenom opíjím,/ není-li jiného vína. Jsi stinná,/ jsi temná…“ To je Orten, jeho nenapodobitelná hudba jazyka. Mít v básnickém vínku Ortena, to je dar nad dary, nevyčíslitelný. A ve mně pořád žije, stále mladý, i když – pravda – já stárnu a všechno směřuje k onomu poslednímu dějství. Ale i na ně dovede připravit.
Desítky let se kromě Jiřího Ortena věnujete také Václavu Hraběti, i on zemřel předčasně. Změnilo se nějak vaše vnímání těchto dvou osobností během let? Hraje čas nějakou roli při čtení týchž textů?
Hraje. Jejich obrazy se přiostřují a zůstává z nich něco, co už pak nejde proměnit v nic dalšího. Zůstane jenom tresť či srdce jejich díla, ale i to se musí hledat. Já jsem si třeba dlouho myslel, že Orten ve své poezii od sebe smrt odhání, ale není to pravda. Naopak. On si na ni zvyká. V jeho Osmé elegii je úžasný text: „A přece nevím,/ když tu v noci ležím,/ zda obraz smrti,/ o němž nyní sním,/ dosahá k nebi,/ do něhož se věžím,/ a zda se v jeho/ krásu proměním.“ To je něco, co pochopíte až po letech soužití s básnickými světy obou básníků.
Pro mnohé bude mít Orten právě kvůli té své předčasné smrti jakousi zvláštní přitažlivost.
