Románová prvotina básníka Miroslava Stuchlého Waldvilla vypráví o diskontinuitě příběhů. Všechny jsou spojené s libereckou Lesní vilou, postavenou v devatenáctém století bohatým podnikatelem z rodu textilních magnátů Liebiegů. Překvapení není v tom, jak ten příběh osobního úspěchu, spojený s průmyslovým rozvojem regionu, může pokračovat. Objeví se v něm vykuk, který vydírá syna majitele, s jejich životy zamává druhá světová válka, německé obyvatele vily nakonec zatýkají české Revoluční gardy… a sen o kultivovaném obydlí, vystavěném podle západoevropských vzorů, se vytrácí ve společenském rozpadu, importovaném z východu a naroubovaném na domácí kmínky nenávisti vůči úspěchu jiných.
Vila se poté stane Wolkerovým (ovšemže plicním) sanatoriem, ale to neznamená, že se kolem ní a v ní přestanou dít příběhy. Stuchlý použil skutečnou linku vražd, ke kterým v okolí vily došlo. K některým z důvodů společenské nenávisti a vyřizování si účtů po válce, k jiným zřejmě z důvodů osobních. Neobjasněná vražda zdravotní sestry Soni Kučerové se odehrála poblíž koncem šedesátých let dvacátého století. Stuchlý přitom nenapsal mysteriózní román o prokletém místě. Lesní vila si nese prokletí, které se ale týká jejích obyvatel. Viníky tragédií jsou lidé, to je to, co (přibližně) říká autor. A neodchyluje se od statických zjištění týkajících se vražd – že ve většině případů je páchají ti z bezprostředního okolí oběti. V románu dojde i na efektní případ vraha, který vystupuje při vyšetřování jako svědek.
