Michal Ajvaz řekl při uvedení svého nového románu v Knihovně Václava Havla, že když začíná psát, nemá nejmenší představu, kam ho příběh zavede. Nějaké východisko přitom potřebuje: Zde je to scéna z pasáží v centru Lipska, kam vypravěč dospěl jako spisovatel pozvaný na lipský knižní veletrh. Ale pozor, vypravěč nemá nic společného s Michalem Ajvazem – autorem Pasáží, jméno jeho básnické sbírky se v Ajvazově bibliografii nevyskytuje. Podle obsahu a stylu vyprávění jde o spisovatele s podobně širokým kulturním rozhledem, který si dovede Lipsko vychutnat i s literárními souvislostmi. A především ocení skrytý svět pasáží v centru města. Právě v jedné z nich spatří záhadnou scénu: Je svědkem setkání dvou mužů, kteří si předají cosi zdánlivě totožného. Dvě zvláštní bílé skříňky.
Přeludný svět pasáží zalitých „chladným“ světlem se prolne do kavárny v chumelenici. Právě tam vypravěč na oba pány znovu narazí a dá se s nimi do hovoru. Pánové začnou rozvíjet svůj příběh, respektive příběh své skříňky. Jeden je historikem výtvarného umění, druhý literárním historikem, a tudíž jejich vyprávění tlumočené vypravěčem je kultivované, s odkazy ke kulturnímu kontextu. Přitom má v obou případech vzrušující parametry záhady.
U první skříňky se pátrá po obrazu, který možná namaloval G. De Chirico. Jedná se ale také o fotografii, jež je stopou onoho obrazu, o hledání obrazu i místa, kde se nachází. A jak je pro toto Ajvazovo vyprávění typické, příběh obrazu se přelije do příběhu jisté servírky. Všechny ty příběhy něčím připomínají „studené“ světlo lipských pasáží. Jsou zdánlivě neosobní, zavádějící, ale mají své lidské jádro. A čtenář se může s rozkoší vydat na další odbočku, protože příběhy jsou to důmyslné, komplexní a románově bohaté.
To je vůbec základní rys Ajvazových Pasáží: románovost. Opakovaně se v nich spouští nefalšované románové vyprávění; Pasáže jsou románem, který vypouští další a další románové příběhy, proplétající se a pableskující před čtenářovýma očima.
A tak jedním z románových ramen je příběh amerického bulvárního novináře, jenž při snaze proniknout na pozemek slavné herečky uvízne na soše, kde ho uvězní její psi. Během hodin na soše se oddává… čemu jinému než vymýšlení románu. Když ho herečka konečně nechá ze sochy slézt, pronáší slova, která jsou podle mě pro Ajvazovy Pasáže zásadní.
„Slova nejsou jen služebníky obrazů, které mají vyslovit, často se proti nim bouří, přinášejí své protinávrhy … A je vlastně zvláštní, že často mají proti obrazům pravdu, i když jsou jen jakoby hosty na území obrazů … slova mají své oči a oči slov toho často vidí víc než zrak.“
Takže Ajvazův román lze dozajista číst jako dobrodružství řeči. Jako plavbu po řece jazyka, která se větví na jednotlivá ramena, nikdy ne slepá, a pak se zase spojuje do hlavního proudu.
Herečka vyzve novináře, aby vyprávěl svůj román, jejž vymyslel na soše. A následuje zase další autonomní příběh, který se nijak nevztahuje ani k novináři, ani k herečce. Předpokládám, že hnací silou je tady rozkoš z vyprávění – snaha o zachycení pohledu, jehož jsou schopná slova. V novinářově plánovaném románu jde o záhadnou báseň a o její neobvyklé autorství. Kvůli potěšení z četby ani tady neprozradím, jak příběh dopadl. Je ale dobrým příkladem Ajvazovy suverénní práce na více úrovních textu zároveň. A s tímto příběhem jsme stále ještě v polovině knihy, respektive u příběhu první ze dvou skříněk…
Ajvazův text je přitom filtrovaný. Dramata se v něm odehrávají nikoli expresivně, ale implozivně. Hlavní emocí je snad úžas nad souvislostmi, které vyjeví románový příběh. Oči slov nám propůjčují to, co vidí. A nezapomínejme, že skříňky jsou v Ajvazově příběhu dvě. Ta druhá obsahuje příběh záhadného přístroje spisovatele Roberta Musila, na nějž samozřejmě naváže další příběh…