V listopadu 2023 proběhl v Praze křest pamětí Roberta F. Lamberga Když holubice v letu strnula (Novela bohemica). R. F. Lamberg (1929 Liberec – 2014 Buenos Aires) byl dítě ze středoevropské židovské rodiny, která přežila holocaust na Slovensku jen s obrovskou dávkou štěstí a invence (zahynuli ale jeho dva starší bratři). V Praze vystudoval práva, kvůli demokratickým postojům mu režim zabránil profesi vykonávat. V padesátých letech emigroval a začal se věnovat novinařině, žil v Norsku, pak v Izraeli, Německu, Mexiku, Brazílii a v Dánsku, nakonec se usadil v Argentině.
Křest jeho pamětí byl mimořádný tím, že řada přítomných se pokoušela přiblížit osobnost autora, a pokaždé jim nestačila slova. Někdo mluvil o jeho názorech: Jeho antikomunismus byl čirý, přesvědčivý, jasný a tvrdý, nikdy nepodlehl žádné ideologii. Jiný vzpomínal na jeho nekonečnou energii. Připomněl se také český původ Lambergovy rodiny, protože jeho pradědeček byl rabínem a učitelem v jihomoravské Miroslavi (díky tomu získali Lambergovi po válce československé občanství). Nakladatel Zdenko Pavelka řekl, že jde o knihu, na kterou může být jako nakladatel pyšný – a zároveň o příběh o antisemitismu. Zdálo se, že po válce usnul, ale 7. 10. se zase probudil. Ředitel Pražského literárního domu autorů německého jazyka David Stecher připomněl, že křest se koná na osmdesáté páté výročí „křišťálové noci“ v Německu. I pro překladatele knihy, diplomata Michala Černého šlo o zvláštní, osobní příběh, jak popisuje následující rozhovor.
Jak se na tento zvláštní projekt díváte?
To, že knížka vyšla, je malý zázrak. Chybí tomu jen Bobby – neboli Bobík, jak jsme mu říkali v naší rodině. Takovouto událost by totiž dokázal patřičně oživit. Ať se objevil v jakékoli zemi, v jakémkoli jazykovém prostředí, tak v kavárně okamžitě navázal hovor a sypal různé historiky a anekdoty z rukávu, a to v nejrůznějších jazycích.
Kolika jazyky hovořil? Dodejme, že znalost jazyků jeho otci a jemu za války zachránila život, jak se čtenář knihy dozví…
Mluvil dvanácti jazyky, latinu nepočítal, protože se s ní nemluví, ale publikoval tuším jen v šesti – česky, německy, anglicky, španělsky, portugalsky a norsky.
Co pro vás Robert Lamberg znamenal?
Překlad jeho knížky je naplněním toho, co jsem si vždy přál Bobbymu věnovat. Jak to na prezentaci formuloval můj bratr, stopovali jsme v něm moment toho, co je to svobodný duch. Duch, který dokáže svou vzdělanost ihned aplikovat. Člověk, který byl permanentně ironický a sarkastický. A s ironií a sarkasmem sděloval věci smrtelně vážné. Setkání s ním byl pro mě určující zážitek. Provázel celý můj život, i když sám R. F. Lamberg byl někde daleko v cizině. Vždy se o něm doma mluvilo, jeho dopisy se četly při rodinných setkáních, ale viděli jsme se minimálně. Bránily tomu zavřené hranice. Poprvé jsem ho viděl v roce 1968 jako malý kluk s maminkou na návštěvě v Bonnu, pak zase spadla klec a ztratili jsme úplně kontakt. Až když jsem studoval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Maďarsku, sám mi nepřímo vkročil do cesty.
Jak?
V Maďarsku bylo tehdy možné volně dostat všechny západní noviny a já si v Neue Zürcher Zeitung všiml jeho jména. Byl to skutečně tento pán, náš rodinný přítel, který emigroval v roce, kdy jsem se narodil – 1957. Obrátil jsem se na redakci, poslali mi jeho adresu – žil tehdy v Rio de Janeiru – a tak jsme navázali kontakt. Ty noviny poznamenaly život celé Lambergovy rodiny. Jeho otec byl předplatitelem Neue Zürcher Zeitung už v roce 1933 v Liberci, kde rodina žila. Když se v Sudetech vystupňovala antisemitská kampaň, rodina se přestěhovala nejprve do Brna. Tam už Lambergův otec nemohl mít noviny předplacené, takže je četl v kavárně. Po okupaci Československa se rodina přestěhovala do Bratislavy, odkud chtěli putovat dál, do bezpečí, ale plán se nezdařil. Uvízli ve Slovenském štátě, zcela bez prostředků, odkázaní jen na pomoc přátel. Žádný z obou Robertových starších bratrů se osvobození nedočkal. Jeden zahynul v transportu, druhý jako partyzán ve Slovenském národním povstání. Zbytek rodiny přežil v hluboké ilegalitě jen díky tomu, že se otec odmítl registrovat jako Žid a vydával se za říšského Němce. Po válce se Robert zapsal v Bratislavě na práva, ale studium dokončil v Praze, už v komunistickém Československu, s cejchem třídního nepřítele. Po studiích se chvíli protloukal jako pomocný dělník, jen se štěstím přežil vojnu v Boru u Tachova, až se mu dílem náhody podařilo zakotvit na jednom z odborů ministerstva financí. Denně dostával Neue Zürcher Zeitung, na jejichž titulní straně bylo kvůli jejich původu z kapitalistické ciziny červené razítko TAJNÉ. Výtisky se musely spalovat v kotelně ve sklepě budovy. V roce 1957 emigroval i s manželkou nejdřív do Osla, kde se naučil norsky a začal se věnovat novinařině. Poté následovala Vídeň, Izrael a konečně Německo, kde pro Nadaci Friedricha Eberta mimo jiné pracoval na odhalování nacistů v řadách německých vyhnaneckých sdružení. Během celé té doby pilně publikoval a postupně se prosadil i ve svém oblíbeném curyšském listu. V roce 1971 se stal korespondentem Neue Zürcher Zeitung na plný úvazek. Dopisoval z New Yorku, Rio de Janeira, Kodaně a naposledy z Buenos Aires. Pracoval pro ně až do odchodu do důchodu v roce 1994.
Setkal jste se s ním osobně i v Maďarsku?
