Brněnské nakladatelství Host uvedlo před pár týdny na trh publikaci jménem Nejlepší české básně 2009. Ačkoli podobné podniky známe (nejen)
z poválečných dějin české literatury, Host se prý inspiroval v Americe. Kritika titul vesměs chválí. Což čtenáře udivuje, ba zaráží. Proč?
První padne do oka výtvarné zpracování. Stojí za ním Martin Pecina – ten, kdo měsíc co měsíc tepe ve svém sloupku v časopise Host nešvary zdejší knižní kultury. Výsledek jeho praktického snažení je ovšem žalostný. Grafi cké řešení obálky i pojetí jednotlivých stránek se nese v nepříjemně funerálním tónu: v kombinaci černé a bílé, případně zlaté jsou tu rozvíjeny podivně nahodilé abstraktní tvary, připomínající tu pruh znaveného dýmu, tu vlající zašlou záclonu, tu bezděčnou kreaci podroušeného skláře. K tomu má každá stránka výhružně černý lem. K tomu je básním vyhrazena vždycky jenom pravá stránka. Zřejmě proto, aby mohly texty v tom mrtvolném odéru aspoň trochu dýchat.
Textů se v knize sešlo šestatřicet. Vybíral je v prvním kole „editor“ Karel Piorecký (1977), v druhém kole „arbitr“ celého projektu Karel Šiktanc (1928). A vybírali prý z „básní publikovaných v básnických sbírkách, časopisech, sbornících i na internetu“, jak se píše na záložce knihy. Je to obdivuhodný výkon: vždyť Piorecký musel za necelý rok pročíst desítky a desítky časopisů, přelouskat několik set nových básnických sbírek a zdolat tisíce stránek poletujících v bezbřehé virtuální říši. A k tomu tříbit a tříbit a tříbit. A k tomu chodit do práce. Ale práce mu šla od ruky znamenitě; už před půl rokem nás o tom zpravil na stránkách Hosta. V dojemném rozdychtění tu vylíčil svůj synkovský obdiv k zasloužilému mistru, působivě popsal svá setkání s klasikem v kavárně Slavia – a dal tušit, že tento souzvuk přinese výjimečné plody.
Proč byl vybrán za editora zrovna Karel Piorecký, je podružné, udivuje spíš, proč roli někoho tak podstatného jako „arbitra“ sehrál Karel Šiktanc. Že by někdejší odhodlaný pěvec budovatelských ód a naivní vyznavač Stalinova kultu, dodnes neschopný své – s prominutím – trapné, více než desetileté morální selhání jakkoli reflektovat (ať v knižním rozhovoru se svým fámulem J. Slomkem, nebo ve spisech, které mu pro Karolinum pořádá J. Brabec), zaručoval důvěryhodný profil projektu? Jenže tohle ani nakladatel, ani Piorecký nebrali v potaz: je přece zajímaly jen a pouze „nejlepší české básně 2009“. – I když skutečně „nejlepší“? Šiktanc mluví v předmluvě o básních „dobrých“, takových, co v nich lze „spatřit, slyšet, tušit malý div. Ustrnutí. Úlet. Úchvat.“ A opravdu „2009“? Piorecký přiznává ve své závěrečné studii, že vybíral z rozmezí „září 2008 až srpen 2009“.
Ostatně Pioreckého závěrečná studie: autor se na patnácti stránkách pokusil projít křížem krážem českou poezií posledních dvanácti měsíců a zhodnotit její situaci. Posloužil si k tomu několika vědecky znějícími obraty a hojnou dávkou neohrabaných žurnalismů, s jejichž pomocí semlel do jednoho pytle řeč B. Obamy, prasečí chřipku, jaderné zkoušky v Severní Koreji, dále přežvýkal Š. Švece lacině obrazoborecký text Krize české literatury, poukázal na několik žabomyších sporů na stránkách časopisů Tvar a Host – a dost. Mimo média, do nichž Piorecký přispívá (a jejichž čelné představitele chová v účelově nekritické úctě – jak dokazuje mj. označením veršů B. Správcové za jednu z „nejvzácnějších hodnot současné lyriky“), se zřejmě nedělo nic. Ani ta krize, kterou autor vetkl do titulu svého pojednání, nakonec není tak zlá: jako nejlepší obranu proti ní ordinuje Piorecký program, koncepci, angažovanost. Jinými slovy: ideologický schematismus, který všechny tvůrčí individuality staví do latě.
Podobně omezený pohled prokázal Piorecký v hodnocení vybraných básnických debutů loňského roku. Vyzdvihl juvenilní spisky J. Brože, O. Buddeuse a J. Těsnohlídka ml., autorů z okruhu Psího vína, které prý v současné době představuje „reprezentativní platformu pro poezii“, ocenil kvality skupiny Fantasía, která je podle jeho soudu výjimečná tím, že směšuje emotivní s intelektuálním a čerpá z tradice, plus upozornil na několik dalších prvotin: J. Bělana, N. Hanelové, O. Hanuse, E. Košinské, O. Richterové, P. Rosette, M. Rysové, J. Řeháka. 
Z „mladé poezie třetího tisíciletí“ mu imponovala mj. produkce O. Macury, M. Skýpaly, M. Urzy a Z. Vojtěcha; k tomu si Piorecký zažongloval s klady a zápory virtuozity u R. Malého – a zoufale nedosáhl na výjimečnost básní V. Janoty („pouhá deskripce vnímaného, která jen imituje… objevování“) a L. Puršla („dekorativní spřádání pěkných slov“). Ve škatulce „nových klasiků“ mu vedle sebe uvízli P. Petr, M. Šanda a překvapivě M. Šedivý, přičemž v případě posledně jmenovaného se jeho oficiální prvotina Výběh slov prý „poněkud míjí se svým smyslem“. V poslední podkapitole svého průvodce Piorecký afektovaně a za využití širokého rejstříku klišé (typu „vybaví se nám automaticky jejich významná role v dějinách poválečné české literatury“ nebo „stačili již tak významně promluvit do literárních dějin“) komentuje přínos nových knížek B. Grögerové (Rukopis) a I. M. Jirouse (Rok krysy). A opět se trapně míjí s jedinečnou poezií mj. V. Čerepkové; M. Vodičkovi pak přímo poradí, aby své verše už raději netiskl. Pioreckého přemýšlení o poezii prokazuje místy až hysterickou snahu systematizovat, třídit, škatulkovat; ze soudcovsko-učitelské pozice rozbíjet tajemství básně a ničit výrazovou jedinečnost autora banálním převáděním na společného jmenovatele, jednou kladného, jednou záporného, každopádně značně nedůvěryhodného. V tom smyslu může být pochopitelná další bizarnost svazku: zatajit čtenáři, kdo je autorem jednotlivých textů, podstrčit mu namísto jména pořadové číslo a přinutit jej, aby listoval v obsahu. Podle K. Šiktance je to „trochu dobrodružství“. – A kdo jsou ti autoři Pioreckým a Šiktancem vyvolení pro rok 2009? Ono je to jedno: 
Piorecký přiznává závěrem své studie, že se jeho názory s Šiktancovým výběrem vlastně až tak nekryjí…
Nakladatelství Host mělo dlouhou dobu k pořádání antologií a čítanek averzi. Loňský odvážný vstup do této řeky se mu ovšem ani trochu nevyvedl: vznikl zvláštní knižní kompilát, který nevypovídá ani o básnících, ani o poezii. Nastavuje zrcadlo jen editorům. Možná měl Karel Šiktanc poslechnout ono „všechno“, které mu ve věci Nejlepších českých básní 2009 „říkalo spíš NE“…
