„Naše česká literatura pučí a kvete, jenže mnozí bohužel mnohý její květ často nohama šlapou – totiž cenzoři,“ napsal Jan Jeník rytíř z Bratřic v dopise z 2. listopadu 1832. O sedm let později, 3. října 1839, připojil: „…já zůstal samojediný na tom božím světě. […] stojím tu sám jako opuštěný sirotek, k němuž ta nynější generace se více nehodí.“ Vzácná autorská schopnost refl exe i seberefl exe ozřejmuje, proč dnešní literární historie odpovídá na otázku tzv. národního obrození jmény A. J. Puchmajera, F. L. Čelakovského, J. Jungmanna, J. V. Kamarýta anebo J. Kollára – a nikoli v prvé řadě jménem Jeníka z Bratřic (6. ledna 1756, Radvanov – 26. srpna 1845, Praha).
Svědčila by pro to i prostá chronologie: Jeník byl u nás první, kdo projevil soustavný zájem o českou lidovou píseň. Úvodní z řady jeho bohemikálních souborů začal vznikat už v roce 1809 – tedy právě před dvěma sty lety, pouhý rok po edici iniciační práce „jenského“ romantismu, Arnimova a Brentanova Chlapcova kouzelného rohu, a šestnáct let před vydáním Slovanských národních písní F. L. Čelakovského a Českých národních písní Jana Rittera z Rittersberka. Jenže Jeník nezamýšlel své soubory publikovat; a kontext by mu to ani nedovolil. Jeho přístup k památkám národního písemnictví – a nejen k soudobému folklornímu materiálu, protože Jeníkův zájem mířil též do minulosti, zejména k intelektuálním dominantám konce středověku a k osobnostem doby před – i pobělohorské – byl výjimečný. Jeník z Bratřic jednak nesledoval úzkoprsý, ba kastrující národněobrozenecký ideál, tedy představu jakési domnělé ,duše národa‘, jíž tvůrci senti mentálního romantismu Puchmajerova nebo Čelakovského typu snášeli na oltář pouze pečlivě vybíranou obětinu, jednak odmítal estetizující autocenzuru, tj. neměl potřebu své soubory lidových písní (o nichž především bude dále řeč) upravovat po stránce stylu či jazyka. Ve svém úsilí byl ojedinělým, a proto nežádoucím a marginalizovaným zjevem. Když v pětačtyřicátém roce, nedlouho před svou devadesátkou, zemřel, neobjevil se v českém tisku jediný nekrolog; s výjimkou anonymního povzdechu kteréhosi z jeho sympatizantů:
„[…]
Ctihodní přátelé, kteří památku
jeho ctí,
spisy jeho, časem zaprášené,
zase očistí.
[…]“
Nestalo se tak hned: Jeník z Bratřic musel na své ,očištění‘ čekat daleko déle než jiné, v jeho době s podobným despektem přijímané a z národní literatury vytěsňované osobnosti (třeba K. H. Mácha); vlastně na ně čeká dodnes. Z jeho mohutné pozůstalosti byly publikovány pouhé výbory (zejména z vojenských deníkových zápisů, pořizovaných v letech 1778–99); první jeho monografi e, sepsaná Josefem Polišenským a Ellou Illingovou, se objevila teprve v roce 1989. Co dnes bývá s Jeníkem z Bratřic spojováno nejčastěji a na co bývá jeho široký (a nejen sběratelský) záběr nejvíce redukován, je zmíněný soubor chytlavých, necudných, ba obscénních „písní krátkých“.
Jenže i ten se „prvního úplného a necenzurovaného vydání“ (s názvem Když jsem šel okolo vrat…) dočkal teprve v roce 2009, čili dvě stě let poté, co začala vznikat první z verzí tohoto souboru.
Než se k těmto „písním krátkým“ (a k jejich sběrateli) obrátíme podrobněji, uveďme jednu z nich, abychom výše naznačené postavili z hlavy teorie na nohy praxe.
Jeník předznamenává, že píseň byla zpívána „dle uherské melodie, kteráž pěkná jest“ a dodává: „…jsouť arciť, jako tahle píseň, mnohé jiné nemálo pohoršlivý. Však ale že se jim podivné a směšné nápady nemohou docela odepříti, tak se zde bez nejmenší proměny od slova k slovu vepsaly. Z kteréžto všech písní veselá mysl a láska k zpěvu našich milých předkův notně se poznává.“
Slova té písně znějí takto:
„Hejbalíček přes špalíček,
vítr s kundou klátí,
každá holka, která přijde,
musí nám to dáti.
Nešť je mladá nebo stará,
každá ráda picat dává,
až jí kunda od prdele
na tři pídě vstává.
Basama lelky terentete!
Proč ty holky neděbete?
Já bych děbal, nemám pičky,
musím děbat do čepičky.
Polib nás v prdel,
zesral bych tě!
To je píseň o Markytě;
to je píseň rozmilá,
polib nás v prdel, Barko má!
Kdo tedy byl Jan Jeník z Bratřic? Zprvu student, v letech 1764–72 stipendista pražského Svatováclavského semináře, kde absolvoval šest let gymnázia a dva roky fi lozofi e, poté (v letech 1773– 99) voják, který prošel střední, jižní i západní Evropu a kariéru zakončil s hodností setníka. A byla to právě poslední třetina 18. století, kdy se formovalo Jeníkovo myšlenkové a názorové zázemí, od nějž následně, po příchodu do hlavního města, kde se trvale usadil v roce 1799, odvíjel své četné vlastenecké aktivity. Jeník nebyl obrozencem v pravém slova smyslu, se zmíněným sentimentálním romantismem a jeho exponenty se míjel; jeho světonázor utvářela především tereziánsko-josefínská, čili osvícenská éra. Byl více kosmopolitou (než národním patriotem), měl blíže k lidovým vrstvám (než k aristokracii, k níž rodově náležel) a jeho obecně skeptické smýšlení souznělo spíše s Dobrovským než s Jungmannem. Jak uvádějí ve své práci Polišenský a Illingová, „Jeníkův obraz českých dějin […] nelze přiřadit k tvorbě kterékoliv skupiny českých obrozenců: osobnost Jana Jeníka z Bratřic i jeho dílo zaujímají v českém literárním vývoji místo zcela ojedinělé.“
Takováto ojedinělost se ale, jak řečeno úvodem, s obrozeneckým ideálem nesnášela. A nejen s ním: kupř. ještě Slovník českých spisovatelů (2000) jméno Jeníka z Bratřic ignoruje, zato píše o „sběrateli lidových písní“ Kollárovi, dále o Čelakovském (jenž prý „vzory pro původní tvorbu viděl v lidové slovesnosti“), Kamarýtovi (který se „věnoval sběru lidové slovesnosti a duchovních písní“) nebo B. M. Kuldovi (jenž „při sběratelské práci […] usiloval o maximální autentičnost záznamu, dokumentární věrnost a jazykovou přesnost“). Lexikon české literatury (1993) sice zmiňuje, že Jeník „byl první u nás, kdo pojímal lidové písně jako synkretický umělecký výtvor a kdo reprodukoval jejich texty v autentickém znění“, ale s mírným údivem dodává: „J. pojetí lidové písně a způsob jeho výběru a záznamu se natolik lišily od teorie a sběratelské i ediční praxe romantických folkloristů, že se o jeho zápisy textů a doprovodní komentáře začala zajímat folkloristika teprve od 80. let 19. století (Č. Zíbrt) a vskutku vědecky jich využívat až od poloviny 20. století.“
Po příchodu do Prahy přesunul Jeník z Bratřic svůj zájem z vlastní osoby na tvůrčí projevy druhých a začal se věnovat zápisům (často ilustrovaným originálními dokumenty) památek minulých dob; vznikly jedinečné a nesmírně obsáhlé řady, které autor nazýval Pamětihodna, resp. Bohemica. Existují ve čtyřech originálních, rukou psaných variantách (celkem 26 svazků), z nichž ta následující vždy opisuje, rozvíjí a příležitostně opravuje tu předcházející. Přičemž proměnlivá znění „písní krátkých“, které byly od první verze nedílnou součástí těchto souborů a které jsou jádrem naší studie, můžeme datovat roky 1810, 1832, 1836 (ačkoli tento soubor „nikdy nebyl popsán a lze mít dokonce pochybnosti o jeho existenci“, jak uvádí J. Traxler v kritickém vydání z roku 1999) a 1838.
Oficiální edice těchto písňových souborů jsou ovšem záležitostí výhradně 20. století. Poprvé se o publikaci pokusil Čeněk Zíbrt (1903) v časopise Český lid; jeho otisk (podle verze z roku 1810) je ovšem neúplný a textologicky krajně nespolehlivý. Jako druhý se Jeníkovým „písním krátkým“ věnoval Miloslav Novotný, přičemž jeho bibliofi lská edice z roku 1929 poskytuje – podle J. Traxlera – „obraz velmi blízký originálu“. V roce 1959 připravil „kritické vydání“ Jaroslav Markl, jenž sice „na úřední nátlak nechal vytečkovat veškeré vulgarismy [frnda, kunda, pička, kulky, prdel, řiť, chcát, prdnout, srát, hovno], ale uhájil tak možnost publikování Jeníkova tradičního písňového repertoáru ve skutečném rozsahu“ (Jiří Traxler). Po třiceti letech navázali na publikační aktivity v této věci jednak zmínění J. Polišenský a E. Illingová, jejichž jeníkovská monografi e obsáhla rovněž „výběrovou edici písní“, jednak Karel Dvořák, v jehož případě ovšem cenzura „vymýtila ze sazby pět vulgárních písní“ (J. Traxler). V osma devadesátém roce následovalo druhé vydání v Dvořákově uspořádání (sice bohatší o inkriminované písně, ale také o četné textové nepřesnosti) a rok nato první díl kritické edice Traxlerovy (Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic), která vedle písňových textů obsahuje nápěvy, komentáře a bohaté komparační odkazy (editor prošel víc než tři stovky publikací z 19. a 20. století, v nichž se objevovaly různé varianty Jeníkova materiálu); bohužel „ani tato edice není úplně dokonalá, ze souboru z roku 1832 (zřejmě při tisku) vypadla píseň Kdybych byla věděla, že mě budeš bíti“. Doplňme, jak dále uvádějí pořadatelé knihy Když jsem šel okolo vrat…, že „druhá část souboru z roku 1832 (písně umělého původu) a úplné kritické vydání souboru z roku 1838 má být obsahem připravovaného 2. dílu kritického vydání, který bude doplněn dalšími dvěma svazky, jež ,přinesou ostatní Jeníkův písňový a folklorní repertoár, vydavatelskou zprávu, ediční zásady, jeníkovskou studii a přílohy včetně faksimilií‘. Celý zbytek (tedy tři svazky) díla je v rukopisu hotov a čeká na vydání.“
Říkáme „písně“, neboť žánrové rozlišení je v Jeníkově případě stejně podstatné jako skutečnost, že autor své soubory ani tematicky neredukoval s ohledem na morální ,čistotu‘ obrozeneckého ideálu, ani je esteticky ,nevylepšoval‘ na úkor jejich autentické syrovosti, tj. myšlenkové přímočarosti a výrazové neučesanosti. Jestliže německý romantismus, zejména stoupenci jeho rané, „jenské“ fáze (Novalis, bratři Schlegelové, úvodem zmínění Achim von Arnim a Clemens Brentano) zbavovali lidovou píseň její hudební složky, a tím ji redukovali na pouhý text, jakousi matrici, která měla sloužit k „výrobě“ ideální národní literatury, a jestliže tento postup po jejich vzoru přejímali a svou filosofií a svým dílem demonstrovali čeští obrozenci od Puchmajera po Erbena, potom Jeník z Bratřic postupoval opačným směrem. Bohužel s nemalým omezením: ačkoli měl zájem folklor prezentovat synkreticky, neznal noty, přestože byl zřejmě člověkem múzickým, jak plyne z jeho předmluvy k souboru z roku 1838: „Zpředu se řícti musí, že každá ta krátká píseň pro sebe jinou melodii neb arii má, kteréž všechny v měkkém tónu sazeny velmi libě k sluchu a též k srdci dorážejí. – Já tyto melodie všechny zpívat umím a líto jest mi, že muzikální neb hudební umělost neznám, sicej by se byly zde též s tak nazvanými notami napsaly.“ Jeho „písně krátké“ tak zůstaly bez nápěvů, byť s komentáři, v jejichž rámci se Jeník pokouší o charakteristiku melodie, vyznačuje refrény, sděluje, při jaké příležitosti byly písně zpívány, jaké tance se na ně tancovaly atp.
Jeho soubory čítají celkem na dvě stě písní, resp. jedinečných „písňových jednotek“ jak lidového, tak umělého původu, ladění lyrického i epického. To je obdivuhodné množství, vezmeme-li v potaz, že Jeník se nevěnoval běžnému terénnímu sběru, ale písně zaznamenával z paměti, jak se mu vybavovaly zejména z let jeho vojenské služby. Jejich témata jsou sociálněkritická i vojenská, rodinná, milostná či žertovná, sbírky zahrnují dodnes zpívané písně pijácké a písně eroticko-skatologického rázu. Právě poslední tematický okruh, nejotevřeněji dokladující přirozenou a věčnou alianci ducha s tělem, která utváří základní hodnotu folklorního materiálu, byl pro obrozeneckou morálku nepřijatelný. Což ilustruje známý spor Rittersberka a Čelakovského, na nějž upozorňuje v předmluvě k poslední jeníkovské edici Aleš Haman: „Lidová píseň v chápání autora Ohlasů znamenala mnohem více než pouhý doklad lidové mentality (jak k ní přistupoval Rittersberk); pro Čelakovského byla – stejně jako později pro Karla Jaromíra Erbena – projevem tvořivých schopností národního ducha, reprezentací jeho básnivé povahy. Jestliže Rittersberk (a spolu s ním i Jeník z Bratřic) přistupoval k lidové písni jako osvícenský sběratel, jemuž šlo o lidovou píseň jako dokumentační materiál, tedy věcně – pak Čelakovský viděl lidovou píseň především jako nositelku estetické (i morální) hodnoty. Proto Rittersberkovu antologii (spolu s přítelem Josefem Vlastimilem Kamarýtem, jenž napsal na antologii odmítavou kritiku) považoval především za zneuctění jejích vydavatelů: ,Mne to ale jak náleží těší, že sobě vydavatelé oněch písní jak náleží hodnou nečest způsobili, tak aspoň nepadne hanba na národ…‘“
Když v roce 1832 publikoval v Londýně polyglot a znalec slovanských literatur John Bowring (1792–1872) svoji Cheskian Anthology, čili antologii textů národního obrození, reagoval na její obsah Jeník z Bratřic těmito slovy: „Zajisté tento z ohledu své učenosti v celé Evropě známý Angličan John Bowring by se mnohem více zpěvu českému (našeho sprostého lidu) náramně podivil, kdyby jemu ještě ty mnohé pohoršlivé písně téhož obecného lidu, kteréž by cenzura v tisk také uvésti nikoliv nedopustila, též povědomé byly, protože zrovna takový tak nazvaný pohoršlivé písně s nejvtipnějšími a pak nejpodivnějšími nápady naplněné jsou.“
Ačkoli F. L. Čelakovský byl s J. Bow ringem v osobním kontaktu, ukázky z Jeníkova souboru, který znal a který měl (společně s Rittersberkem) v omezeném množství (zřejmě několika desítek textů) k dispozici, v potaz nevzal. Do antologie zato podvrhl text smyšlené Žofi e Jandové. Není to národněobrozenecká lež na druhou?
A nebylo ve hře jenom rozlišování mezi příkladnými ilustracemi národněobrozeneckého ideálu a „bezcennými“ popěvky, které „nezbedná lůza necudným hrdlem pronáší“ (J. V. Kamarýt). Podobné umravňující distinkce vyžadovala církev: například svrchu připomenutý katolický kněz Beneš Method Kulda (1820–1903) vyloučil ze svého sběru „moravských národních pohádek a pověstí z okolí rožnovského“, prvně vydaného v roce 1854, ty motivy a celé texty, které měly protináboženský a proticírkevní, případně domněle drastický nebo nevhodně humorný charakter. V jeho stopách se o více než století později vydal Jan Skácel (1922–89): ten z přejmenované publikace (Jak se bubnuje na princezny, 1984) důsledně vypáral sexuální podtext, který do stárnoucího textu vnesly nečekané významové posuny některých slov. Například: zatímco Kulda v původním vydání píše o hrdinném Janovi, který „nemeškal, šoustnul ho [obra] tím karabáčem a zabil ho hned do smrti“, Skácel prozaicky uhlazuje: „Ovčák nečekal, švihl obra karabáčem, který dostal od žebráka, a obr padl rázem mrtvý na zem“ (Janíček s voničkou).
Podobně se časem proměňovaly Jeníkovy „písně krátké v větším počtu starodávné lidu obecného českého, kteréž při muzice neb hudbě dávaly se hráti, při čomž od tanečníkův vesele se zpívalo a notně tančilo neb rejdovalo“ (jak zní plný název jednoho ze souborů). Texty totiž přecházely nejen mezi jednotlivými Jeníkovými opisy z let 1810, 1832 a 1838, případně pronikaly do souborů Rittersberkových a Čelakovského, ale putovaly, a to už zcela bez autorova vědomí, i mezi jinými, tedy ,nejeníkovskými‘ sbírkami. Ještě ve 30. letech minulého století najdeme některé písně v původním, ideologicky nezdeformovaném znění třeba v Kryptadiích K. J. Obrátila (1932–39), jiné dohledáme v podobných neofi ciálních tiscích, např. Erotice národního obrození (1928) nebo Nových pěsničkách vybíraných od Lopeníka a Javořiny (1946).
Nadhozené změny se někdy týkaly jednotlivých slov, jindy razantně křivily smysl i strukturu a vnášely do textů nezáměrnou komiku.
Jeník kupř. píše:
„Třebas já byl, panímámo, cikán,
přece já vám vaši dceru zfikám.
Zfikám ji, zflekám ji zázračnou metlou
přes tu její fanfrlinku vzteklou.“
Václav Hanka text upravil takto:
„Třeba já byl, panímámo, cikán,
jen dyž já vám vaší dceři vykám.“
K. J. Erben nahradil poslední dva verše verzí:
„Zfikám já vám Anduličku
metlou, metlou,
přes tu její košiličku
pěknou, pěknou.“
Jiná píseň z Jeníkova souboru zní:
„Šla má milá z krčmy,
můj Honzíčku, strč mi!
Kterak ti ho strčím,
když jest se mi skrčil?“
Následuje umravněná verze (opět z pera K. J. Erbena):
„Až já půjdu z krčmy,
moje ženo, mlč mi!
Až já půjdu opilej,
ty mne, ženo, podpírej!“
Třetí ukázka je tohoto znění:
„Sral, sral, sral,
trávy se držel;
tráva se mu utrhla
a on upad do hovna,
zmazal si prdel.“
Anonymní cenzor ji přetavil do podoby:
„Smál se, smál
a trávy se držel;
tráva se s ním utrhla
a on seděl tak zhola;
smál se, smál
a trávy se držel.“
Jan Jeník z Bratřic se nemohl se svou širokou myslí do stísněných národněobrozeneckých poměrů vejít. Své sbírky „písní krátkých“ pořizoval (podle Jiřího Traxlera) v prvé řadě proto, „že se mu líbily, čili že oceňoval jejich estetickou hodnotu. Ani ve snu ho asi nenapadlo, že folklor, lidové písničky, by se měl stát východiskem pro vytvoření nového českého básnictví. Písně mu byly prostě projevem života a považoval za správné zachytit je bez jakékoliv cenzury a zábran.“ Důvody, proč musel Jeník z Bratřic na zhodnocení svého velkého a výjimečného díla čekat bezmála dvě století, popsal Jaroslav Hašek v doslovu k prvnímu dílu svých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války: „Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil.“