Ufohry, Praha 2020
Že samizdat u nás nevymřel ani s „listopadovým uragánem“ v devětaosmdesátém, ani s digitální revolucí, která se brutálně nabourala do zdejší kultury a společnosti s novým miléniem, ví už dneska kdekdo. A když neví, pak dozajista tuší. A nejen člověk z praxe, taky z teorie, respektive historie, jak svědčí třeba bohulibá aktivita, která navazuje na legendární podnik Libri prohibiti – web Subcultarch, který funguje pod pražskou „fildou“ a kde je k mání v e-znění většina zinů a fanzinů, co tady vycházely hlavně v „devadesátkách“, ale i později; v drtivé většině s kořeny v punku, hardcoru nebo obecně alternativě. Prostě revoltě proti mainstreamu.
Estetika do it yourself má šmrnc už skoro půlstoletí: hodila se jak v druhé půli sedmdesátých let, kdy v Americe makali punkoví The Misfits na jedinečné vizáži svých prvních ípíček pod hlavičkou Plan 9 – a má se k světu i dneska. Jako pars pro toto může dobře posloužit třeba počin nazvaný Ze života slizu… s podtitulem „Prasopolis“, podepsaný jistým Eugenem Vonnegutem a vydaný v máji 2020 pod hlavičkou pražského nakladatelství Ufohry v nákladu „možná i 100 výtisků“. Motto celého podniku pak zní návodně i výhružně: „Nechte se unést!“
Je to vlastně radost, takové setkání: kartonové desky, a v nich osmadvacet stránek s jedenácti povídkami; každá závěrem bohatší o barevnou ilustraci. Ty ilustrace stojí za zmínku: jde o reprodukce olejů, o rozměrech průměrně metr na metr, kde jsou portrétování nejrůznější reprezentanti globální fauny, jako delfín, liška, prase, pelikán, koala. Tedy pokud je divák čte správně. To výtvarno totiž kombinuje expresivní s magickým, fantazijní s karikaturou, takže interpretační pole je otevřené doširoka. Podobně u samotných povídek, vlastně povídeček, spíš rozcviček než plnohodnotných stylistických cvičení. Eugène by mohl být příjmením třeba Ionesco, a Vonnegut pak křestním samozřejmě Kurt; čili absurdita plus groteska. Samotný název pak míří za bratry Čapky. A podtitul? Za aténskou Akropolí, když předmluvu uvozuje motto vybrané z „Hovorů z tlam“? A co tituly jedenáctera textů? Každopádně sjíždějí popkulturní vlnu, hlavně tu pohádkovou, ať tu klasickou („Tři oříšky pro Popelku“), ať tu aktuální (heptalogie s Harrym Potterem v hlavní roli). Za jazykovou hrou je tady ale ještě něco víc: literatura. Přesněji hra na literaturu.
Anebo hra s literaturou? Třeba na schovávanou, na babu, na třetího. Ty povídky jdou z fikčního světa rovnou do života. Překrucují kánon podle okamžité chuti, aby si s ním mohly pohrát, zapolemizovat si. Rychle, krátce, žádná věda. Kdo zná třeba Vianův Rozruch v Andénách (který ovšem pod podobnou hrou, destruktivní od celkového plánu až do morku slova, trochu praská ve švech a požírá sám sebe), bude s miniaturou Ze života slizu… jistě spokojen. Je totiž uměřená i odměřená. Nadechne se zeširoka, a skončí. Nasvítí scénu, rozhýbe postavy, a nechá spadnout oponu. Postrčí postavy k první, druhé replice, a pak je nechá zmlknout. A to si autor ještě průběžně neodpustí různé špílce a poťouchlosti, humor s vtipem i bez vtipu, komiku naivní i absurdní. Občas trapno, občas vnitřní smích, občas odbočka pro sebe, občas pirueta, jejíž kvalitu ocení nejspíš jen ten, kdo ji vykroužil. Drogista s alchymistou ve vaně. Mrož na přechodu pro chodce. Chlupatá Zlatosrstka s pentagramem na čele. Baset zkoumající kvalitu svého dechu. Takové a podobné motivy by jistě rád zužitkoval ve své práci raný Michal Ajvaz nebo aktuálně Petr Stančík, případně Tomáš Přidal; imaginace plus komika, fantazie poháněná smíchem.
Osmadvacet stránek knížky Ze života slizu… jde prostě proti proudu: chce bavit – a chce se bavit. Nastavuje zrcadlo: Helemese, co všecko je taky v literatuře možné, co se dá, jak pružné dokáže být vyprávění, styl, gramatika, jazyk. Jaký potenciál má řeč. A jak pěkně může provokovat. Eugene Vonnegut to vlastně říká hned úvodní větou: „Každý máme zrcadlo, ale nevíme jak ho použít.“
P. S.: Ta kniha je jako tajenka: řešení je na adrese info@ufohry.cz.