V nakladatelství Plus vydali po roce pandán k pozoruhodnému titulu Svědkyně temnot (2014; viz Uni 1/2015). Jmenuje se Svědkyně zítřka, a zatímco první kniha nabídla v podtitulu „antologii viktoriánských autorek strašidelných příběhů“, ta druhá nabízí příběhy „fantastické“. Jde o průvodce po raných dějinách science fiction, vědecké fantastiky, v devatenáctém století nazývané vznešeně „vědecká romance“. Britský editor Mike Ashley (1948) si při své práci notně zúžil terén: dobově, jazykově, genderově, žánrově. Ale jasně dané mantinely mu hrají překvapivě dobře do karet. Právě v devatenáctém století, zejména za vlády královny Viktorie (1837–1901), se totiž rodilo pro jeho záměr to podstatné: věda se stala nedílnou součástí, možná rovnou úběžníkem společenského vývoje, povídka se profilovala jako samostatný žánr, emancipační hnutí žen nabíralo na síle. Čtrnáct zařazených textů v celkovém rozsahu na tři sta stránek má skoro černobílý rozvrh: na jedné straně muž, který si bere s veškerou drzostí a bezohledností vědu jako rukojmí, aby pokořil boha – na druhé straně žena, zvídavá i ostražitá, v jejímž popisu práce je vrátit tohle monstrózně rozbujelé ego z nebeských výšin do reality. Viktoriánská éra je totiž pořád ještě pod vlivem romantismu, jeho záliby v modelování situací a osobnostních profilů ve vyhrocených, neslučitelných protikladech stejně jako záliby v nekomplikovaném folkloru, zejména v archetypálně rozehrané pohádce. Motivy, které „svědkyně zítřka“ ve svých dílech frekventují, se dají rozdělit do tří skupin. Do té první spadají vize, ať dystopické (umírající planeta zbavená flóry), anebo utopické (ideální společnost řízená ženami). Do druhé patří motivy, které bychom neváhali dnes zařadit samozřejmě pod hlavičku literárního nebo filmového hororu, například stará dáma, která pravidelně upíjí krev své mladé pečovatelky (jedná se o upírku z rodu Carmilly Sheridana Le Fanu), objev neznámé oblasti na severním pólu, skrývající stopy pradávných existencí (viz Lovecraftův román V horách šílenství), snové prohlubování a větvení prostoru nebo skenování myšlenek (viz Cronenbergovy nebo Lynchovy filmy). Ve třetí skupině jsou pak motivy, které mají i v současnosti co do činění se seriózním vědeckým bádáním, jako nesmrtelnost, neviditelnost, výroba ideální ženy, objev látky, která zjemňuje a zpřesňuje smysly, anebo naopak násobí fyzickou sílu atp.
S některými ze zastoupených autorek měl čtenář tu čest už ve Svědkyních temnot, třeba s Edith Nesbitovou nebo Mary E. Wilkinsovou Freemanovou, kde jejich příspěvky patřily k nejlepším. Dámy nezklamou ani tentokrát: Nesbitová je autorkou povídky v hlavní roli s intenzifikovanou senzualitou, která připraví svému objeviteli závěrem adrenalinově vydatný zážitek „předčasného pohřbu“; Wilkinsová Freemanová pak rozvíjí polobdělou-polosnovou iluzi proměnlivého, samovolně rozpínavého prostoru, který láká uživatele rovněž na systematické opájení smyslů. Vrcholem knížky je ale povídka „Sultanin sen“, kterou napsala v roce 1905 Roquia Sakhawat Hussainová. Jde o parodii patriarchátu, která chytne čtenáře nejen fantastickou předvídavostí (autorka popisuje třeba laser, který teoreticky navrhl Einstein koncem první světové války a v praxi zafungoval prvně teprve v roce 1960, anebo vozidlo na vodíkový pohon, což je žhavé téma dneška), ale i faktem, že tahle „svědkyně zítřka“ byla muslimkou a ženou zástupce policejního soudce někde ve východní Indii.
Věda jde ve Svědkyních zítřka zřetelně proti člověku, než by mu otvírala novou životní energií nabité obzory, aktivuje v něm především špatné vlastnosti, mrzačí jeho emocionalitu a rozvíjí falešně sebejistou představu, že rozumem lze dosáhnout ke hvězdám. Možná je to dáno genderově, ženstvím autorek, které smýšlejí spíš kruhově, obranně, než výbojně, lineárně jako muži. Možná je to dáno zmíněným romantismem, jehož kořenem je iracionalita, rozeklaná mezi sebedestrukcí a sebezáchovou. Čili nikoli věda, ale romance. Každopádně ty texty staré osmdesát až sto osmdesát let prokazují mimořádnou trvanlivost. Jsou navenek čtivé a vnitřně aktuální v konkrétních bodech i obecně. Viktoriánská Anglie prostě měla něco do sebe.
překlad Petra Diestlerová, Plus 2015
