Není pochyb o tom, že původně samizdatová, a až po roce 1989 oficiálně vydaná kniha Mikoláše Chadimy, nazvaná Alternativa, je dílem kultovním pro kohokoli, kdo se zajímá o historii tuzemské nemainstreamové hudby. Podobně jako Pelcovo Bez ohňů je underground, encyklopedie Excentrici v přízemí nebo Kytary a řev aneb co bylo za zdí Filipa Fuchse odkrývá jednu její podstatnou část pohledem a vzpomínkami insiderů, přibližuje tehdejší dobu a osvětluje někdy nejasná místa. Proto když se objevily zprávy, že Mikoláš Chadima píše její pokračování, byl to rozhodně důvod k radosti. V dnes už „prvním dílu“ totiž zábavně i důkladně monitoruje nejen svou hudební dráhu a kapely, kterými prošel, a to od počátku normalizace až po osmdesátá léta, kdy došlo k rozpuštění kapely Extempore a vzniku pozdějšího MCH Bandu, ale velmi zdařile vše zasazuje do společenských souvislostí a hlavně nezapomíná na další protagonisty, se kterými se na pódiích i mimo ně potkával. Nejde tak pouze o memoáry jediného hudebníka, a už vůbec ne jen o vtipné historky, ale o poměrně ze široka vypovídající zprávu o celé hudební oblasti, či jak se dnes často říkává „scéně“.
Mohlo to dopadnout různě. Lze připomenout nemálo povrchně o dřívějších subkulturách referující Kmeny, či velmi čtivou, a z literárního hlediska zdařilou knihu Ivo Pospíšila Příliš pozdě zemřít mladý, která ovšem zcela postrádá chuť k historickému bilancování, a některé nepříjemné události prostě opomíjí. A jistým varováním také mohl po zveřejnění být relativistický podtitul Chadimova pokračování. Autor se ale se vším vyrovnal se ctí. Přesto, že je kniha viditelně „tlustší“ než její předchůdce (ačkoli reflektuje kratší časové období), zachovává si spád, dobře se čte, bez rozpaků rozbíjí některé mýty a udržuje si nadhled, dovolující stále břitké a občas až roztomile nekorektní komentáře.
Přesto tu jeden zásadní rozdíl mezi oběma „díly“ je. Zatímco ve své první knize Chadima důraz klade na hudební dění a samotné kapely (ať už svoje či svých kolegů a bývalých spoluhráčů), a společenské dění komentuje spíš okrajově, v té druhé je tomu přesně naopak. Obzvlášť v její druhé polovině se toho o jiných hudebnících než těch z MCH Bandu dozvíme jen minimum, ale o to víc se tu píše o perestrojkovém Československu, disidentských aktivitách, či pro tu dobu symptomatických událostech, jakými byly pro dnešní generaci jen těžko pochopitelné okolnosti vzniku a pozadí festivalu Rockfest či proces s Jazzovou sekcí. V kostce řečeno: samotná hudba občas dostává méně prostoru než například „chození na demonstrace“. Nicméně to není nijak na škodu, už proto, že tehdejší doba je reflektována velmi věcně, bez růžových brýlí nostalgie.
Skvělé je, že je autor velmi kritický ke své vlastní paměti, a z knihy doslova čiší snaha nespoléhat jenom na ni, ale spíš si vše ověřovat v dalších zdrojích. Vedlejším efektem tak jsou nejen zveřejněné unikátní objevené fotografie, ale mnoho dalších archiválií, včetně pozoruhodných dokumentů a materiálů ze svazků StB. Nadprůměrně dobře, dost možná zatím nejlépe, jak se to komu podařilo, je v knize vylíčena podivuhodná schizofrenie doby, kdy jedna věc, ještě pár let předtím nemyslitelná, mohla najednou bez problémů proběhnout, ale jiná, fakticky mnohem neškodnější, byla zcela nekompromisně potlačena. A zajímavé jsou i vzpomínky na pomalu prachem času do zapomnění odsouvané, přesto však velmi významné a pro danou dobu zásadně důležité akce, jakými byly benefiční Koncert pro Arménii či putovní festival Karavana míru.
Více než regulérním pokračováním předchozí knihy, jsou tak Chadimovy další vzpomínky trochu jiným pohledem na předlistopadovou dobu. Pohledem s věkem smířenějším, pohledem, který více než provokovat ostrými názory spíš dýchá chutí rozklíčovat si s odstupem sám pro sebe některé události, s humorem zavzpomínat na nepřenosné zkušenosti a důrazně připomenout, že pokud se dosud o něčem opakovaně psalo a referovalo nějakým způsobem, že to ještě neznamená, že ostatní nemohli mít zážitky naprosto odlišné. Těm, kteří rádi hledají, pak jistě tato kniha přidá řadu cenných střípků a dílků do barvité mozaiky dnes už opatrně popisované historie – a to jak těm, kteří ji sami zažili, nebo mladé generaci, která se narodila už bez podobných zkušeností – a o to více by se o ně měla zajímat. Ryzí ateista Mikoláš Chadima se u toho slova nejspíš ušklíbne, ale… zaplaťpánbu za každou podobnou knihu.
Galén, 2018