DEE DEE RAMONE se proslavil jako baskytarista skupiny Ramones, Chelsea, hotel hrůzy (vyd. Maťa, překlad Josef Kučera a Jiří Plesnivý, 190 str.) však ukazuje, že jeho talent byl mnohem širší. V jiné době by se možná Douglas Glenn Colvin proslavil jako spisovatel a ani by nepotřeboval ten ramoneovský pseudonym. Jak řekl v 70. letech tvůrce ambientní hudby, nehudebník Brian Eno – jestliže ses v 19. století mohl rozhodnout, zda budeš malířem nebo básníkem, nyní můžeš být rockovou hvězdou.
Chelsea, hotel hrůzy není jen další v řadě autobiografií poodhalující zákulisí punku, i když v něm vystupují Sid Visous, Jerry Nolan, Stiv Bators a Johnny Thunders, je to vypointovaná novela. I když s autobiografi ckými prvky. Ale označení gotický román je zavádějící, i když je jedním z inspiračních zdrojů. Stejně důležitý vliv měl komiks, jenž si také libuje v hrůze a v násilí, ale navíc je plný prudkých střihů. Gradující příběh, začínající vlastně zcela banální ranní vycházkou se psem, ukazuje, že Dee Dee skutečně sršel nápady, ovšem Hotel hrůzy není jen vtipná hororová hříčka šikovně si pohrávající se všemi klišé žánru, jako jsou satanské kulty a nenažrané piraně. Současně je i uměleckou sondou do odvrácené stránky punk rocku dopovaného drogami. Je to podobně silný popis drogového absťáku a touhy si šlehnout, jaký nabízí Burroughsův Feťák, i když úplně jinak pojatý. A šílené scény odevšad se valícího hnusu, splašků, tygří lepry, švábů a burroughsovských červů lze brát i jako halucinace nebo jako hyperbolickou extenzi reality zchátralého zaplivaného hotelu v kypící megapoli. Realita se v nich stírá s představami, které jsou plné brutálního násilí, jaké se objevuje v Americkém psychu. Ramone, jenž v knize vystupuje i jako hlavní hrdina, ovšem není puzen touhou je za každou cenu páchat, vzniká jaksi mimovolně, což ale neznamená, že by si je nedokázal pěkně vychutnat. Asi nejpřesnější je označit knihu za parabolu. Za symbolické vyprávění, ve kterém hlavní role hraje sám hotel, ve kterém se ubytovávaly od šedesátých let skoro všechny významné kontroverzní rockové hvězdy, a tuto minulost si nese s sebou, zatěžuje ho, až se pod ní hroutí. Každý z jeho pokojů by mohl vyprávět příběh, většinou docela děsivý, i když ne vždy tak proslulý jako heroinová love story Sida a Nancy. Současně je i symbolem punk rocku, jenž sice dokázal zasáhnout establishment na citlivých místech, ale který svým představitelům rozhodně nezajistil klidné stáří. Většina jeho exponentů se nevyhrabala po celý život ze sraček. Byl až moc útočný, až moc nebezpečný a zničující.
Ne náhodou jsou všichni další rockoví muzikanti vystupující v knize po smrti, i když jednají jako živí, A většina živých v knize jsou možná méně živí než oni. Jsou vyhořelí a nemají ani tu touhu to naposled rozbalit, spustit Dee Deeho Chinese Rocks, aby si mohli ještě jednou šlehnout.
Hotel je však i symbolem doby a šílejícího města vymknutého z kloubů. Toho zameteného Babylonu, který se hroutí – i když Ramone rozhodně nebyl rastafarián.
Nebudu nikomu tvrdit, že Dee Dee Ramone je další Hubert Selby. Je těžké ho srovnávat se spisovateli, když se prioritně věnoval hudbě a psal jen bokem. Chelsea, hotel hrůzy je však nápaditý a rozhodně dotaženější než třeba knihy Lydie Lunchové.
