Před zhruba třiceti lety vypustili tepličtí patafyzici kolem Eduarda Vacka do oběhu samizdatové Paměti sklerotika. Nakladatelství dybbuk vydalo od roku 2006 postupně pět „básnických sbírek“ Ladislava Nebeského. Před čtyřmi lety publikoval Marian Palla titul Njkpůúp kkléedc. Co mají ty knihy společného? Schází jim to, co by běžný čtenář očekával: text, který by dával smysl, respektive text vůbec. Palla dal svým prstům neplacené volno a poslal je, ať si proběhají sto padesát stránek po klávesnici, jak chtějí. Vacek & spol. vsadili na vtip s finálním stádiem titulní choroby a ponechali všechny stránky bílé. Z jiné strany se pak k stejnému výsledku přiblížil ve svých radikálních experimentech se zmizelým, nebo důmyslně skrytým textem Nebeský – viz názvy jeho prací, jako Bílá místa (2006) nebo Za hranice stránek (2008). A teď přibyl čtvrtý do party: Přemysl Martinec (1957). Jmenovaný dybbuk právě vydal jeho Román 46B.
Je to kniha-tajemství. Po česko-francouzské dedikaci příteli a mottu, jehož autor doufá, že Martincův počin „jednou […] budou číst děti jezinek“, následuje nějakých dvě stě stránek stejného formátu – sedm řádků jakési kresebné housenky, vzájemně se požírajících a vylučujících zvířecích tvarů, plus na osmém řádku komorní dovětek, snad viněta, snad „číslo“ stránky. Těžko říct, kdo hraje v příběhu hlavní, kdo vedlejší roli, jaké je téma, kdy přijde katastrofa, kdy katarze, a jestli vrahem je zahradník. Martincův „román“ je důkladně uzavřeným systémem, který pracuje spolehlivě jen pro svého autora. Ostatní čtenáři se mohou nanejvýš dohadovat, pustit svoji fantazii na špacír. Nic jiného nezbylo ani Ondřeji Vášovi a Brunu Solaříkovi, autorům dvojice doslovů, které knihu aspoň rámcově usazují. Otázkou je kam? Shodnou se, že Martinec je v příbuzenském vztahu se surrealismem, jmenují řadu mistrů (Váša: Bosch, Švankmajer, Ernst; Solařík: skládka, sopky, korouhvička), neshodnou se, jestli Martincovy potvory přitakávají spíš životu, anebo smrti, trochu si autorsky zaexhibují, aby bylo jasné, s kým má čtenář tu čest (Váša je historik umění, Solařík klíčová postava českého surrealismu po roce 1989) – a konec nechají zaplaťpámbů otevřený dokořán.
Je to art brut, je to écriture brut, je to komiks svého druhu, je to nové písmo, je to staré písmo, je to notace, je to detonace jedné roztěkané, rtuťovité fantazie naformátované nečekaně linkovaným sešitem? Je to hra na pomezí slova, obrazu, hudby? Pocta filmové trilogii Toma Sixe s lidskou housenkou v hlavní roli? Je to jedno? Co vypadne, když zadáte do googlu značku „46B“? Flinta, podprsenka, polarizovaný retroreflexní fotoelektrický senzor, benzinová sekačka, bota. Přemysl Martinec prý v dětství odpovídal na otázku, jak mu jde učení: „Pruhovaně.“
dybbuk, 2015