Punk a hardcore byly vždy – pomineme-li jejich komerční odnože nabízející na prodej rebelii v mezích zákona – nositeli názorů. Ty se projevovaly nejen v hudbě, v níž se cenila originalita a upřímnost výše než instrumentální zdatnost, ale především v textech. Ty však bohužel zůstávaly trochu stranou zájmu tuzemských punkerů, fascinovaných zvukem, agresivitou i drsnou image. Jak píše autor knihy Punk je mrtvý – a kdo ne? Radim Kopáč, o původní texty se nikdo moc nezajímal. Kdyby se zajímal, byl by zdejší punk jiný.
Kopáč se tedy pokusil tuto mezeru zacelit. Přeložil desítky klíčových textů písní punkových a hardocoreových kapel. Od těch klasických jako jsou Ramones, The Clash a Sex Pistols nebo The Adverts, přes druhou vlnu reprezentovanou Exploited, Discharge a UK Subs a americké legendy Dead Kennedys, Black Flag, Circle Jerks a T.S.O.L. až po hardcorové Youth Of Today, Sick Of It All, Minor Threat, kršnovce Shelter a anarchopunkové party Conflict, Schwartzeneggar, Oi Polloi a Crass. Seznam kapel není zbytečný, ukazuje záběr knihy, která neopomíjí ani komerční The Offspring nebo Green Day. A jsou v ní i texty souvisejících souborů, jako byli The Cure, Siouxsie and The Banshees, Magazine či Devo, i hororpunkových Misfits či psychobillyových The Meteors. Kopáč nevynechal ani kapely, které mu jako pravověrnému vyznavači klasického amerického hardcoru blízké být nemohou, což je oceněníhodné.
Kopáčův čin je záslužný, protože dokázal vybrat skutečně reprezentativní vzorek, ukazující ideovou i názorovou šíři punku, nesoustředil se jen na politické nebo společenskokritické písně. Neopomněl ani napětí mezi jednotlivými punkery a vybral také texty, kde na sebe vzájemně útočí.
Zároveň si ale vybral jednu z nejnevděčnějších činností, jakou překládání písňových textů je. Málokomu se to povedlo tak, jako Jiřímu Dědečkovi u francouzských šansonů. Většinou byly výsledky dost tristní. Udržet metrorytmickou složku, zvukomalebnost a význam je takřka nemožné. Protože Kopáčovi šlo o to přiblížit punkové ideje a myšlenky, soustředil se zcela pochopitelně na zachování smyslu a nestaral se tolik o rytmus a rým, který u mnohých punkových kapel, zejména těch melodičtějších, hraje docela významnou roli. Takže už žádné „Nové růže“ od The Damned – jde přece o holku, takže „Nová kočka“. A také The Cure už „Nenaskakují do vlaku někoho jiného“, ale zpívají o „Napodobování druhých“.
Někdy ovšem tento přístup zbavil texty jisté poetičnosti, což platí i u takových Murphy’s Law. Ano, kapela útočí na Žvanila, ale možná ono hyperbolické vyjádření Velká huba sedí víc. Je to drobné zglajchšaltování, které ale u hardcorových Murphy’s Law nevadí. Samozřejmě se lze dohadovat, zda by u My War od Black Flag nebylo vhodnější volit Moje válka než Můj boj, a zda straight edge překládat jako čistej štít, i když zrovna tohle do textu Minor Threat sedne jako ulité, či přeložit Warhead jako Jadernou hlavici. Druhým a větším problémem je však volba jazyka ulice. Ten sedí u takových The Exploited, jejich zpěváku Wattiemu nerozumí většina anglicky mluvících lidí, a tak se musí ve filmech o punku titulkovat. Ale někdy ta „sme“ místo „jsme“ a „mam“ místo „mám“ trochu vadí. I když si Kopáč byl vědom, že ne vždy se tyto tvary hodí a např. u překladu Chumbawamby tyto (pa)tvary nepoužil, pořád je jich v knize více, než by bylo nutné.
Největší chybou knihy však je, že chybějí originály. Z hlediska copyrightu je to pochopitelné, ale graficky krásně a stylově pojaté knize to dost ubírá.
Poučný je i pohled na historii punku, kde se Kopáč nebojí dát najevo svoje názory a preference. V lecčem s ním lze nesouhlasit, vystoupení Sex Pistols v televizi například sice bylo skutečně nafouklé a kapela tam nepůsobila tak ostře, jak se traduje, ale tehdejší Británii stejně šokovalo. A odsuzovat šmahem většinu britské scény je trochu nespravedlivé. Hodně kapel sice rychle podepsalo smlouvy velkým labelům a mnohé se zaprodaly, ale ne všechny. Na druhou stranu mnohé rané americké kapely toho s ulicí moc společného neměly, tvořili je studenti z dobře situovaných rodin. Platí to i o Kopáčem vyzdvihovaných Dead Kennedys, jejichž zpěvák Jello Biafra je skutečně jednou z největších postav punku.
Přes veškeré výhrady, které lze ke knize mít, je pro každého, kdo se zajímá o punk a angličtina mu není druhým jazykem, nezbytná. Ale i ti, kdo texty znají, si mohou vychutnat grafickou úpravu a analytickou autorovu sondu, protože nekončí u adorace a nechybí jí hloubka a odstup.
Pulchra, 2016