Nedávno vydanou publikaci Zůstaňtež tudíž tajemstvím… (Artes Liberales, 128 stran) sepsal editor a kritik Radim Kopáč spolu s informačním konzultantem a šéfredaktorem internetového časopisu Ikaros Josefem Schwarzem. 
Kniha je historicko-etnologickým exkurzem zabývajícím se přítomností erotiky, pornografie a skatologie v lidové slovesnosti i umělé literární tvorbě, a také tím, jak byla tato problematika historicky či teoreticky zpracovávána v české sekundární literatuře, jak byla uchovávána, vydávána, znovuvydávána, distribuována a s jakými potížemi se při tom setkávala. Kniha tudíž zahrnuje přesahy k legislativě, cenzuře, bibliofiliím, soukromým tiskům a dalším okruhům z historie médií. Pozdní uznání je zde vysloveno prvním sběratelům, kteří se úplně minuli s duchem národního obrození, resp. první republiky, když se pídili po projevech erotiky, sexuality a skatologie v lidové slovesnosti (Jan Jeník z Bratřic, Karel Jaroslav Obrátil). Shrnuty jsou věci celkem už notoricky známé i studentům středních škol, jako problematika Vrchlického autorství Rytíře Smila a dalších lascivních textů (nicméně autoři se překvapivě kloní spíše k tomu, že Vrchlický jejich autorem nebyl) a Máchových šifrovaných deníků.
Kniha je populárně-naučnou příručkou, nikoli vědeckou publikací: nevznikla na akademické půdě, takže textu chybějí recenzenti, práce s pojmy a argumentací není stoprocentní, zpracování tématu je spíše výběrové než celistvé a zarazí militantní rétorika za uznání přítomnosti erotiky, pornografie a skatologie v literatuře (a v historii literatury). V tom je možná největší kámen úrazu, neboť se mi zdá, že autoři bojují proti šosáctví, které už dnes, v době přesycené erotikou a pornografií, neexistuje. Co existuje spíše, je všudypřítomnost erotiky, pornografie a skatologie, a to nejen v literatuře, ale také (a samozřejmě více) ve vizuálních a audiovizuálních médiích, v hovorové řeči atd. Například já jsem si četl recenzovanou knížku u vody, kde opodál povykovali výrostci mnohá vulgární slova, za jejichž ,osvobození‘ autoři ve své práci bojují, a docela mě to rušilo. (Nutno na druhou stranu dodat, že když jsem po chvíli do vody vstoupil sám, byl jsem samovolně nucen komentovat její temperaturu podobným výrazivem jako předtím ti dorostenci; nicméně šeptem, s ohledem na druhé i na svůj jemnocit.) Absence tematizace erotiky, pornografie a skatologie v historii literatury, čili v akademické sféře, 
kterou autoři kritizují, je možná faktem, nicméně ten nemluví proti možnosti, že se snad literární vědci nevěnují těmto oblastem v soukromí. Není třeba všechno ventilovat veřejně a nahlas, pak to může ztratit svou auru. Šukáme-li příliš, brzy nás to přestane bavit.
Používání erotické tematiky a pornografického a skatologického výraziva v různých projevech lidové slovesnosti plus v parodiích na klasická díla jako Babička vulgaris (která jsou ovšem rovněž projevem lidového kutilství, remixujícím literární brikoláže, jakési tvořivosti 2.0) vzbuzuje radostný úsměv z lidské hravosti, ve druhém případě i ze subverzního potenciálu. V sofistikovnějších umělých výtvorech, jako u Bohuslava Brouka, Vítězslava Nezvala nebo Egona Bondyho, kteří navazují mj. na markýze de Sade a Georgese Bataille, cítíme, že jim erotická, pornografická a skatologická tematika (a výrazivo) slouží spíše ve snaze dostat se v literární práci na dřeň některých životních okruhů. Tomu napovídá i těsné spojení erotiky a sexuality s otázkami smrti v jejich dílech, a vůbec daleko pochmurnější tóny než v lidové slovesnosti. Ostatně šlo také o prostředek vzdoru proti marasmu utlačitelské doby.
Dnes už nikdo nikomu nic nezakazuje, a tak si může kdo chce vydávat a psát, co chce (pokud snad nějaká cenzura či prohibice nastane, je způsobena nějakým konkrétním lokálním rozhodnutím, není řízena psaným či nepsaným zákonem, a tak je to v otevřené občanské společnosti v pořádku). Erotická, pornografická a skatologická tematika i výrazivo v literatuře se tak ocitají na poli volné ruky trhu, čili o tom, zda jejich užití přežije, případně se transformuje a inovuje, rozhoduje i zájem zákazníků knižního trhu. Úspěch výborů o kundě, čuráku a mrdání, Velké knihy o prdu a erotických čítanek jako Jezdec na delfíně nasvědčuje, že zájem je, alespoň na poměry země s cca deseti miliony obyvatel. Ostatně na některých z těchto počinů se podíleli sami autoři recenzovaného titulu, kteří se fenoménům erotiky, pornografie a skatologie věnují dlouhodobě. Co se týče jejich vlastního názoru na produkci erotické apod. literatury v posledních dvaceti letech, nedosahuje podle nich kvality děl z předchozích dob. Jestli to svědčí o pozitivních důsledcích negativních podmínek k umělecké tvorbě? Je třeba odpovědět kladně: svědčí.
Už méně úspěšné jsou ovšem reedice sekundární literatury, o nichž autoři v recenzovaném titulu rovněž pojednávají. Je tedy vidět, že se v případě vědeckého zájmu o tuto oblast zase tolik nezměnilo a zůstává nadále na periferii. Ale možná ani nikde jinde stát nemůže, těžko říct přesně proč, ač by si to autoři asi přáli. Poslední kapitola knihy, v níž shrnují českou literární produkci s prvky erotiky, pornografie a skatologie po roce 1989, se dopouštějí několika prohřešků: jednak se mi zdá jejich argumentace zbytečně štvavá a místy nesrozumitelná, nelogická, jednak jejich závěr, že erotickou literaturu mohou dostatečně ocenit pouze ,dospělí‘ čtenáři, je jejich předsudkem. K sexualitě lze přeci zaujmout libovolný postoj a vztah: třeba ji ignorovat či záměrně potlačovat. Vytěsnění sexuality, pokud jí už máme dost, nebo díky příslušnosti k nějakému duchovnímu či náboženskému systému (čili ne jako důsledek nějakého utlačitelského působení na naši osobu, ale svobodným rozhodnutím) je věcí naší vůle a vůbec to neznamená, že bychom nemuseli být ,dospělými‘, spíš naopak.
Autoři ale mohou zůstat v klidu, hodit nohy na stůl, zaklonit hlavu a pískat si, protože česká lůza, mezi kterou asi příliš často nechodí (ono je to z Práglu daleko), tradici pornografie a skatologie (erotiky už asi ne) rozvíjí, resp. spíše uchovává, nebo dokonce zmrazuje, dál ve své běžné mluvě, jako oni výrostci u vody. Přiznám se, že mi to někdy není milé slyšet, a proč bych o tom měl navíc číst? To si radši zašukám (bude-li samozřejmě s kým).
