Glyf Media, 2022
Když mi kolega Jan Nejedlý podstrčil v obálce Pozdní sběr jistého Vladimíra Nezdvořáka, měl jsem dojem, že je to další z jeho povedených kulišáren. O Nezdvořákovi, ročník 1948, prý „povoláním chemikovi, který v sobě objevil básnické střevo“, totiž v médiích referoval zatím jenom on (Nejedlý) – a na obálce téhle knížky je to taky on (Nejedlý), kdo chválí. Kdo řadí pseudonymního autora do dlouhé a košaté tradice zdejších humoristů, po bok Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra, Emanuela Frynty, Jana Vodňanského nebo Karla Plíhala.
Když jsem ale knihu dočetl, bylo jasné, že mýtus tady poezii nedělá, že potenciální mystifikační rámec Nezdvořákova díla vůbec kvalitu toho psaní neumenšuje. Skoro naopak. Ačkoli dvě drobnosti, co celkové vyznění toho počinu trochu kazí, by se našly: jednak příšerné, vulgarizující ilustrace jistého Michala Krofty, které jsou kvalitativně o tři čtyři třídy níž než Nezdvořákův verš, jednak nadměrný rozsah knížky. Básník to prostě do své prvotiny naházel lopatou. Titul má sto devadesát dvě stránky, a na některé jsou rovnou čtyři texty. Celkem je v té knížce čtrnáct kapitol; o zvířátkách, ze Slovenska, o dějinách, o Češích, o klasicích, o kovidu, ale taky o stáří ducha (který zraje, i když moudří) i těla (které vadne a skomírá). A to má prý Nezdvořák v rukávu těch básní údajně přes tři tisíce!
Píše nejspíš od šedesátých let minulého století. Básně i písňové texty. Česky, slovensky, zkouší taky jakousi zmutovanou ruštinu, případně sem tam nějaký verš či dvojverší nahodí v angličtině. Té jazykové šíři pak odpovídá i šíře výrazová: jednou je to spiklenecká satira, kde není nouze ani o žert, ani o hlubší význam a která si nárokuje čtenáře aspoň trochu poučeného v souvislostech kulturních, společenských, politických i dějinných; jindy vítězí přízemní naivistické rýmovánky typu „Moje milá do mne hustí, / už abychom byli v Ústí, / prý že v Ústí nad Labem / parádně se nadlabem!“, které mají blízko třeba k poetickému světu Mnoháčka Zgublačenka. Někdy skoro aforistická zkratka, jindy rozevlátý příběh v přísně vázaném verši.
Nezdvořák si oblíbil, jak si správně všímá Jan Nejedlý ve své průvodní doušce, především komiku, co roste rovnou z jazyka; nejradši má absolutní rým, nebo aspoň takový rým, co jako absolutní vypadá. Umí to s ním skvěle. Hlavně když nestaví jen na něm, ale zapojí taky příběh plus nějaké ty literární odkazy, třeba na Erbenovu klasiku: „Procházím se kolem plesa, / radostí mi srdce plesá, / slézám hory snad už měsíc, / nade mnou se loudá Měsíc. / Vidím skály, vidím meze, / v duchu ptám se, co to leze / skrz tu vodní tříšť? / Svišť, měsíčku, svišť.“ Podobně zdařilé jsou i některé eposy, třeba hned jeden z úvodních kusů, který si dělá srandu z namol ožralého Lenina, co se motá v roce 1908 Janovem. Tady (i na řadě jiných míst) sice padnou vulgarismy, ale v devíti případech z deseti je to funkční.
A ještě k těm příbuznostem, co skládají potenciální Nezdvořákův rodokmen. Rozhodně bych vedle Zgublačenka přihodil Jáchyma Jelínka (který vesele rýmuje „pracuji v lesním odvětví / často jsem celý od větví“), raného Milana Ohniska (Obejmi démona!), a pak Eugena Brikciuse, T. R. Fielda, možná Egona Bondyho (zkraje padesátých let), možná i Karla Konráda (z poloviny dvacátých let). Ta tradice „nezdvořákovského“ psaní je totiž docela bohatá, široká, někdy mělká, jindy hluboká. A Vladimír Nezdvořák si tou cestou štráduje jednou vlevo, jindy vpravo, prostě jak se mu zrovna líbí. Každopádně – abych si zarýmoval volně na notu Pozdního sběru – tenhle básník, / když se nad ním člověk zasní, / poví hodně o sobě / kterékoli osobě, / co nachýlí k němu ucho / a co nemá v mozku sucho.