Výrazné postavy Volemana a Freda Brunolda mašírují krajinou současného českého komiksu bok po boku třetím rokem. Mají k sobě blíž, než se zdá: přes různou fyziognomii, generační příslušnost i povahu fikčního světa, který pro ně Jiří 
Grus, resp. autorské duo Džian Baban a Vojtěch Mašek vymysleli, jsou z jednoho těsta. V jejich tělesných schránách ožívají všetečná fantasmata typu ,co by, kdyby‘, a to v podání komorním i univerzalistickém. Voleman a Brunold jsou figurkami ve hře se stínem skutečnosti, s potencialitou, která hrozí kdykoli se přelít do reality – ovšem zároveň mají málem na každém prstu navlečenou další postavu a spolu s ní odbočku z děje, resp. lákavou výhybku k inter- či metatextu.
Před několika týdny vyšla třetí pokračování obou sérií – a to přesně v duchu svých hlavních hrdinů: vytáhlý hubeňour Voleman koresponduje s půl stovkou stran sešitu, zatímco obžerský Brunold přiměl autorské duo k dosud nejrozsáhlejšímu, více než dvousetstránkovému svazku. Dejme Volemanovi přednost a dodejme, že jeho autor, trutnovsko- pražský Jiří Grus, má podobně jako Baban s Maškem vše plně ve své režii: kresbu, scénář i vydání publikace (pod hlavičkou Koreastudia). A že ani tentokrát není jeho Voleman hrdinou jednoznačným, resp. že čtenář s divákem mají co dělat minimálně s trojicí postav, které různou měrou a různým směrem hýbají dějem.
Ovšem Voleman je tu především: se svou výrazně tvarovanou lebkou, v trenkách a kšiltovce, s paličkou na maso za pasem. Z jeho grimas a pohybů se i ve třetím dílu rodí většina dynamismu celého vyprávění; jeho vizáž je groteskní i tajemná – stejně jako brigáda, kterou tenhle chlapík před časem nastoupil. Její povaha se rozkrývá teprve v nynějším pokračování: Voleman pracuje jako bavič a masér skupiny bizarních kreatur, která si říká SNB, čili Sbor neznámých 
bohů, a která do pražských Holešovic, kam je celý příběh situován, přibyla zřejmě z jakéhosi paralelního vesmíru. A která s nic netušícím Volemanem cosi zamýšlí. Jistě cosi stinného, aktivitu matných kontur, byť zřejmě meziplanetární důležitosti, neboť nejednou tu je zmiňována mystická „stabilita polarizační osy“. Právě ,cosi‘, málem hmatatelná nejasnost, je příznakem, spouštěcím mechanismem i motorem celého Grusova příběhu. ,Cosi‘, čili divná a zároveň komická optika, s níž je všechno vykresleno – v černé a bílé, živými tahy, úspornou řečí, s mírně fantazijním náběhem. Takový je prototyp českého člověka, který dělá hrdinovu konání stafáž; taková je druhá z klíčových postav (Volemanova milá: sličná a nedůvěřivá dívka Marie); takového rázu je spojka mezi ,přirozeným‘ a ,božským‘ světem (tj. třetí z hlavních postav: Volemanův otylý soused odevzdané tváře, který v SNB funguje jako zavlažovač květin – a zároveň podvratný živel). Nejinak je modelovaná atmosféra v okázalém sídle SNB: jako divadelní scéna, na kterou Voleman vstupuje číslem jak z němé grotesky („Čaplin hadr!“).
Zatímco rozjařené dámy přihlížejí z balkonu, na jevišti se rozjíždí večírek pro pány; fantastickou kratochvílí šedivějících ,bohů‘ je s gustem karikovaná posedlost péčí o vlastní tělo, o blaženství jeho funkcí a ryzost vzhledu („Já bych si dal dneska taky ještě kryo! Potom něco na zub, po mrazáku vyhládne. A pak pohodovej výplach!“ – „Jasně! Pojedem až do rána!“). Jenže slast se má záhy zvrtnout ve strast. Ačkoli bláznivý soused dal Volemanovi varování, situace na jevišti se rychle zamotá. A tak nezbývá než aktivovat instinkty milující Marie, která – vyprovokována „velitelem hlídky pro stabilitu polarizační osy Prahy“ generálem Zornem – pádí svému příteli na pomoc. Přichází právě včas; jenže mumrajem na scéně, kterému copatá krasavice náhle přihlíží, se třetí díl volemanovské ságy uzavírá…
Grusova kresba i řeč jsou nesmírně jisté, v jeho autorském sešitě ,nezadrhává‘ jediné políčko; zvládnutí řemesla plus obeznámenost s technikami předchůdců (od Rembrandta po Grosze) tu cele slouží svébytnému výrazu. Stejně bravurní je autorova schopnost zvolna, skrze letmé, někdy sotva srozumitelné náznaky skládat a cílit děj příběhu k otevřenému finále. Oproti Oskaru Edovi Branka Jelineka (na něhož Grus ve svém komiksu radostně odkazuje) je Voleman méně surreálný, servíruje divákovi menší porce hororové tísně a strachu – zato nešetří humorem, a to ironickým stejně jako absurdním. I když s mohutným fantasmagorickým nábojem „monstrkabaretu Freda Brunolda“ (na nějž autor odkazuje s nemenší radostí) se tyhle historie jednoho holešovického hrdiny sotva mohou měřit.
Voleman je prostě svůj: poznatelný v postavách, příběhu i jeho formě. A k realitě, byť té komiksové, a tedy lehce vychýlené, má docela blízko. Vždyť na stránkách Koreastudia (www.koreastudio. cz) se píše, že „právě obsazování lidí blízkých, přátel a známých do rozmanitých rolí je vedle linie tajemství jedním z hlavních témat Volemana“.
A jak se věci mají s třetím dílem Brunolda (vydaným nakladatelstvím Lipnik; www.tichysyndikat.cz)? Náramně komplikovaně: lavírující a převracené identity tu manipulují s příběhem do té míry, že vedlejší je náhle hlavním, jeden 
druhým a známé znovu neznámým. Poslední chobotango, díl opět s nápadně a nápaditě aluzivním titulem, je maximálně přízračné a minimálně uvěřitelné: pokud předchozí díly Sloni v Marienbadu (2004) a Za vším hledej doktora Ženu (2007) ponechávaly otevřená vrátka k možnému, protože kontext, v němž se příběhy odehrávaly, generoval absurditu sám od sebe, potom se nynější kus vyloženě vznáší na ramenou odvážné science-fiction. Autorské duo sice jasně vymezuje kladné a záporné aktéry, ale s jejich bitevním polem s gustem a neustále manipuluje, a to jak v rovině prostoru, tak času. Zvolená výtvarná technika jim přitom jde na ruku: scenerie jsou nahozené hrubě až humpolácky, postavy (častokrát interpretující fotografickou předlohu) málem splývají s pozadím, přes jejich gesta i mimiku jako by někdo přetáhl rozostřující filtr. Poslední chobotango svádí na scénu figury jednak z minulých dílů, jednak z ,bočních‘ projektů svých realizátorů: postava Hermanna Schlechtfreunda, přestárlého spisovatele-filozofa, drzého a neomaleného geronta se smyslem pro nesmysl, jehož ,diskuse‘ s bojácným novinářem Jožkou Lipnikem měli čtenáři možnost sledovat ve stripech na stránkách žurnálu A2, tu ožívá po boku Janíka Štulce, zvídavého mladíka, jenž bral rozum v absurdně typizovaných hovorech s manželi Kokešovými (tiskl Reflex). Do jejich historií se zaplétají figury známé z minulých knih série: především titulní Brunold, majitel kočovné freak-show s hlavní hvězdou Damianem Chobotem, dále sovětský doktor Žena, jenž v rámci zvrhlé mičurinovské experimentace Damiana „chobotizoval“, a rovněž jeho nadřízený, maršál Chobotov, řečený Stín, pomyslná esence světového zla; a samozřejmě mnozí jiní a další. Možná je toho na čtenáře/diváka až příliš: sledovat souvislosti mezi jednotlivými postavami, a zejména jejich převleky a transmutacemi, hlídat si, zdali jsou živí, či mrtví, skuteční, anebo jen vyvolaní v myšlenkách. Všechno tohle sice příběh obaluje „masem“ psychoanalyticky lákavého tajemna a napětí, všechno to vnáší do děje oživující prvky akčního dramatu, hororu i detektivky, ale zároveň činí z titulního „chobotanga“ tanec se zatraceně náročnými figurami.
Takže oč tu vlastně jde? O střet či přímo tajnou válku principů: na jednom břehu pavědci Žena a Soljušin, kteří hledají „prvotní tón“, „prapůvodní hudbu sfér“, a tedy vesmírnou harmonii, která by snad měla konvenovat jak Aristotelovi, tak stalinismu – a proti nim jejich negace, resp. totální negace všeho: Chobotov se svým mladistvým sluhou Štulcem, bojovníci za totální nicotu, za destrukci jakékoli myšlenky, za jakýkoli projev osobnosti, za „absolutní prázdnotu“. Věru případná metafora postavená na binární opozici zla a ještě většího zla, která zvládne demaskovat zrůdnost jak dříve praktikovaného socialismu, tak aktuálně fedrovaného kapitalismu. A o těch březích nemluvíme náhodou: Brunoldovo poslední dobrodružství, resp. fi-nální bitva vzplane právě mezi nimi, tj. pod vodou, pod hladinou šumavského Černého jezera; a do té bitvy jsou zaangažovány skoro všechny postavy (či aspoň jejich odlesky) téhle postmoderní komiksové série. Kniha nabízí happy- end i unhappyend: něco tu končí špatně (třeba titulní Fred Brunold s vymazanou pamětí, vyhořelým cirkusem a mylně obžalovaný z flatulence) a něco dobře (Damian Chobot se svou milou odjíždějí do Skandinávie budovat život v souzvuku s přírodou). Chobotova jinakost je sice vzata na milost („Ty nejsi zohavený… Jsi jenom jiný.“), jenže závěrem knihy zní hrůzný smích obrozené negace. Ovšem trhá jej skvěle dekonstruující, a tedy osvobozující věta vyslovená pár stránek předtím: „Každej správnej vůdce národů začíná řídit svět z dětskýho pokojíčku!“ Anebo ne?