Zdeněk K. Slabý (nar. 1930) nazval svou novou knihu neobvyklých vzpomínek příhodně Potkávání setkávání. Nejen jemu se stalo potkávání lidí osudovým a další setkávání s mnohými z nich ovlivnilo výrazně jeho život. Každé významné setkání zažehlo v autorovi jiskru zájmu, s nímž sledoval osudy svých přátel a známých dál, provázel je životem, stal se jejich žákem či učitelem, obdivovatelem i přítelem. A v tomto ohledu zůstával Slabý svým přátelům obdivuhodně věrný.
Autora známe bez nadsázky jako klasika moderní české literatury pro děti. Vedle knih Tři banány, Bukukururuna, Dívka z Černé věže, Pohádkový detektiv a legendárního Tajemství oranžové kočky, veskrze surreální detektivní hříčky, kterou dle autorova nápadu napsalo několik autorů jako příběh na pokračování, známe Z. K. Slabého coby redaktora a teoretika dětské literatury z časopisu Zlatý máj a pak jako zapáleného znalce jazzu a experimentální hudby na pomezí žánrů. Při šíři jeho zájmů je pak tato kniha vzpomínek vskutku napínavým „listováním v osudech“, jak zní její podtitul.
Praha, kde autor stále žije, je nejen jeho rodištěm, ale i kolébkou jeho zájmů, hlavně v oblasti umění. Stěží nalezneme v současné literatuře oddanější postoj k našemu hlavnímu městu, než má Z. K. Slabý, třebaže není v knize explicitně vyjádřen a jen vysvítá mezi řádky. Ve 20. století byla Praha místem setkávání neobyčejných osobností, kotlem zápasů v oblasti politiky, ideologií, uměleckých směrů. A mimořádné období dějin naší země dovolilo Z. K. Slabému potkat mimořádné lidi. U mnohých z nich si můžeme dnes ověřit slova Anny Marie Tilschové uvedená v knize: „Za každého člověka má mluvit jeho vlastní práce a čas jest jeho nejlepší soudce…“
Autorovi nešlo o vzpomínky, které by se točily kolem jeho osoby a tvorby, i když se o obojím leccos dovíme. Nechává před čtenářem defilovat abecedně lidi, kteří významně utvářeli umění doby a především – a tím je kniha víc než zajímavá – byli střídavě vynášeni i zatracováni. Portrét každé osobnosti je doplněn její cennou výpovědí o vývoji umělců a jejich názorů, ale i o době, kterou byli mnozí z nich často zahnáni až ke krajním řešením pro svou tvorbu i život, ať už jde o Konstantina Biebla a žen kolem něj, Václava Čtvrtka, Františka Halase, Karla Konráda, Marii Pujmanovou, Jana Skácela, Otu Šafránka, Jiřího Trnku a další. Jak vidno, jde o soubor vskutku barvitý, a tak se kniha vzpomínek dá číst jako who is who umělců 20. století, anebo jako velké mixtum compositum názorů, dopisů, postřehů – knihu o pěti stech stranách lze otevřít v libovolném místě a nechat se inspirovat.
Z. K. Slabý je ve vzpomínkách současně s osobnostmi v čase, který spolu žili, i nad nimi. Sympatizuje s nimi, ale rovněž si zachovává odstup a nadhled. Tyto perspektivy stále střídá a ze „způsobu“ jeho nadhledu se skládá samotná osobnost Z. K. Slabého. Takže tato kniha je do třetice jakýmsi hledáním autora v zrcadlech, kubistickým sestavováním portrétu člověka, který se se skvělou pamětí ohlíží na téměř celé 20. století a atmosféru především 50. a 60. let zhutňuje citacemi z rozhlasových pořadů, tehdejších časopisů, rozhovorů, fotografiemi a zmíněnými dopisy. Mohlo by se zdát, že vznikne veskrze nesourodý celek, ale pojivem všech osudů v knize se stává nečekaně jazyk. Z dětské tvorby Z. K. Slabého známe jeho akční, jadrný, vynalézavě fantaskní a vesele rozpustilý výraz. Autor tentokrát spojuje vše v celek smířlivě moudrým, konkrétně věcným jazykem, kultivovanou češtinou, která jako průzračný ručej plyne a nese výpovědi osob časem…
Z. K. Slabý v dovětku píše: „nemůže jít o celistvý obraz doby…, takto jsem minulé roky viděl já…“ Kdo neměl možnost setkat se s autorem osobně, má možnost tak učinit v této knize. A pak sáhnout po některé z jeho dětských knížek, anebo se těšit na pokračování pamětí Z. K. Slabého, jak slibně naznačuje nakladatel knihy Volvox Globator.
Volvox Globator, Praha, 2015