Přečtěme si na začátek podivnou citaci: „Nutno je vést především zboží, které jde na odbyt, a mít evidenci o poptávce a řídit se podle spotřebitele. Takže rychlý odbyt je nutno dát tomu zboží, které se vyrábí rychle, co nejsnáze a v maximálně přijatelné kvalitě. Neboť ležákem se stává hlavně takové zboží, kterého je velké množství, ale přitom nestojí za nic. A tak i poptávka spotřebitele ovlivňuje hodnotu uměleckého díla, neboť kvalita výstavy je dána její návštěvností. Ovšem, jak nás poučil Marx, podobně jako se rozvíjející výrobní síly obracejí ve vlastní okovy, tak i útok nového uměleckého proudu, který rozbije staré umění, zanechává po sobě kulturní přežitky!“
Jak z této citace vyplývá, nejde o text z nějaké brožury marketingu, ale naznačuje, jak si náš dnešní hrdina v roce 1919 představoval uměleckou propagandu v porevolučním Rusku. Pravdou je, že o Jakobsonovi toho víme velmi málo, pokud jde o jeho angažmá v revolučním roce 1917, kdy mu bylo dvacet jedna let a žil v Moskvě. Nicméně je o něm známo, že pod pseudonymem Aljagrov vystupoval v porevoluční době jako představitel radikální avantgardy. Proto se mu nové umění muselo jevit jako produkt nevyhnutelné deformace staré umělecké formy.
Byl v té době zřejmě přesvědčen, že úkolem revoluční umělecké osvěty musí být radikální změna všech kulturních návyků, a z toho pak rovněž vyplývajících estetických představ. A k tomu s mladickou netolerancí dodával: ti, kteří volají po toleranci v umění, nechtějí nic jiného než udělat z umění starodávné muzeum bez života, bez perspektivy. Vždyť stará estetika „hnije v temných zákoutích a překáží všemu novému, živému“! A tak mladý muž volá: „Neuspávat, ale zostřovat boj uměleckých proudů. Neboť jen v tomto boji je život a rozvoj umění.“
Revolucionářova cesta do Prahy
A tak v hlavě s heslem „Vykořenit uměleckou nehybnost a bojovat proti epigonství!“ se Roman Jakobson objevil v červenci 1920 v Praze. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že ho rudí komisaři k nám poslali s tímto záměrem. Jeho poslání mělo spíše diplomatické rysy. Byl členem mise ruského Červeného kříže a její úkol byl původně pragmatický: přesvědčit zdejší masarykovský establishment o repatriaci ruských válečných zajatců shromážděných v zajateckých táborech na území nově vzniklého Československa. Což byl v tehdejší „legionářské“ Praze úkol více než vachrlatý.
Co nás ovšem asi nejvíce bude zajímat, je způsob, jak se k tomuto poslání dostal právě Jakobson coby vystudovaný lingvista. Říká se, že před tím pobyl pouze čtyři měsíce na sovětské misi v estonském Tallinnu, ale omlouvá se to tím, že právě po lingvistech, jakým byl Jakobson, byla velká poptávka, protože sovětská moc stála o lidi s jazykovými znalostmi. Tak se otevřela cesta i sovětským občanům židovského původu dostat se do státních služeb, což jim bylo za carského režimu přísně zakázáno. Oficiálně Jakobsonova pozice v dané misi byla „překladatel a tiskový referent“.
Pražský pravicový tisk, jmenovitě Národní politika, to pojal tak, že prohlásil: „Všichni ruští bolševici meškající v Praze jsou Židé. O Gillersonovi je už to dávno známo, Višněvský je vystupováním a smýšlením polský Žid, Jakobson, docent slavistiky na univerzitě, je mladý ruský Žid a náleží k misi jako úředník, stejně jako Levin, bystrý a čilý mladík židovské fyziognomie… Takže zbývá Kuzmin jako jediný ruský člen delegace!“ Takže se Jakobson jakožto Žid dostal v tisku do příkré opozice vůči svému kolegovi ruskému knížeti Trubeckému, rovněž známému lingvistovi, který hned po revoluci z Ruska emigroval.
Prvá pražská nedorozumění
Jakobson byl samozřejmě u nás sice v malé roli, ale přesto musel zachovávat jisté diplomatické dekórum. Snažil se proto rozptýlit převládající negativní představy o tehdejším sovětském Rusku jako o barbarské zemi. Poskytl dokonce rozhovor pro tehdejší Lidové noviny, který s ním pořídila jistá Nataša, ruská manželka jednoho legionářského prominenta, který si ji přivezl domů ze známé sibiřské anabáze čs. legií. A tak tato dáma představila místnímu publiku Jakobsona jako lingvistu, který vystudoval moskevskou univerzitu.
Dodejme ještě, že byl rovněž strukturalista, který studoval dílo Ferdinanda de Saussura (viz UNI 11/2019), a celý rozhovor, který s ním Nataša vedla, má pro nás nespornou informační hodnotu. Návštěvník z bolševického Ruska neváhal mluvit o tom, že hlavní bolestí země jeho původu je masová negramotnost, takže v čele školských komisí v celé zemi musí být nejen místní učitelé, ale i komunističtí funkcionáři, případně přímo univerzitní profesoři. A protože mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí z Ruska odešlo, musely vysoké školy přijímat studenty i bez maturity.
Aby se rozjely některé univerzitní obory důležité pro chod státu jako třeba lékařské a technické fakulty, musely být podřízeny přímo armádě, tedy vlastně militarizovány. Do Moskvy byly svezeny ze soukromých a šlechtických sbírek obrazy, cenné rukopisy, ale i knihy, které se spolu s masově vydávanými novými tisky rozvážely do místních knihoven. Jakobson vyprávěl, že se po roce 1917 znovu vydávají knihy Maxima Gorkého, Alexandra Bloka, že vyšly rovněž sebrané spisy Gercena a je znovu vydáváno celé dílo Puškina či Někrasova. Vše bylo podřízeno tomu, aby se ruská literatura dostala i mimo velká města.
Podezřelá „měkká“ emigrace
Z toho je zřejmé, že za této konstelace bylo jakékoliv spojení se sovětskou misí považováno jako přitěžující okolnost, protože všichni její členové byli pro českou stranu potenciálními špiony. A tak v listopadu 1920 si Jakobson v dopise do Paříže, adresovaném jeho dávné přítelkyni z dětství Elze Kaganové (známe ji pod jménem Trioletová, byla švagrovou Majakovského a ženou Louise Aragona), stěžuje, že zde o něm noviny píší jako o hadu, který pevně obepnul české univerzitní profesory: „ti potom váhají, zda jsem podvodník či vědec, dokonce se o mně zpívají v kabaretech písničky.“
Jakobson se poté rozhodl, že opustí ruskou misi a odejde na pražskou univerzitu. Není divu, že si česká slavistická obec upřímně oddechla, aby jeho špionážní stín nepadl také na ni, byť on sám přijel do Prahy s doporučením jistého ruského akademika, že jde v jeho případě o nadaného slavistu. Nicméně se špionážního odéru nezbavil, protože u něho nedošlo k běžné diplomatické rutině, kdy se po ukončení své mise diplomat neprodleně vrátí domů, což se ze záhadných důvodů v tomto případě nestalo. A tak se on sám stal zdárným objektem českých zpravodajských orgánů.
Skutečností ovšem zůstává, že Jakobson tímto měkkým způsobem (aniž by musel ze sovětského Ruska utéci) emigroval do slovanské země uprostřed Evropy. Ale nejen to: stal se zde součástí české avantgardy, jak se o tom zmiňuje Jaroslav Seifert ve svých vzpomínkách Všecky krásy světa. V Praze se Jakobson brzy seznámil s S. K. Neumannem, rychle se sdružil i s lidmi kolem Devětsilu: s Teigem, Nezvalem a dalšími. Bylo to nejen proto, že se domníval, že „kontakt s novým uměním oplodňuje vědu“, ale také že věřil v opak, neboť pro básnickou práci je dobrým základem právě vědecká analýza.
