Rozhovor s Petrem Pýchou, spoluautorem hry Léto v Laponsku. Publicista, dramatik a spisovatel Petr Pýcha se narodil v roce 1972 v Mostě. Na základní škole v Lomnici nad Popelkou poznal Jaroslava Rudiše, s nímž napsal Léto v Laponsku – hru, která získala 2. cenu v Dramatické soutěži Cen Alfreda Radoka 2005 a Cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava. Knižní verzi právě vydalo nakladatelství Labyrint. Petr Pýcha vyučuje na gymnáziu v Podkrkonoší, kde také žije.
Proč jste vaši ,hořkou komedii pro 2 ženy a 3 muže‘ umístili zrovna do Laponska?
Když jsme Léto v Laponsku psali, mysleli jsme přitom mimo jiné na všechny ty obchodníky s jinou realitou, kupčíky s paralelními světy. Stačí si otevřít časopisy jako Regenerace nebo Meduňka, jejich stránky, které věnují inzerátům. Silvova metoda, víkendový kurz – pět tisíc korun, Cestování v astrálním těle, jednodenní rychlokurz – dva tisíce korun, Jóga vycházejícího Slunce I. stupně – tisíc. Duchovní nebo rádoby duchovní svět se stává polem pro slušný kšeft. Klasické tržiště. A tohle si uvědomuje i naše hrdinka Lucie. Na jednu stranu se podobným akcím vysmívá, na druhou stranu ji přitahují. Rozhodli jsme se ji totiž obtěžkat silným zájmem o přírodní národy a původní kultury, ke kterým patří i mýty a magie. Ale kde je hledat, aby z toho mohla být plánovaná roadstory? Takže nás napadl Sever, Laponsko, Laponci, jejich mýty, šamanismus. I když si samozřejmě uvědomujeme, že tenhle svět taky dneska už neexistuje ve své původní podobě a že pařát naší ,úspěšné‘ civilizace se zaryl i tam a nabídl tamějším obyvatelům třeba alkohol a tak podobně. Laponsko jsme zvolili spíš jako symbol, který by obecně mohl být spojován s čímsi původním.
Byl jste někdy v Laponsku?
Ne, ani já, ani Jára Rudiš. Ale během psaní jsme o něm hodně četli. Pátrali jsme po laponských mýtech, dověděli jsme se, jak žily laponské rodiny, kdy měly ženy děti, jak je vychovávaly, něco o šamanech. Ale ona ta hra přece není ani tak o Laponsku, jako spíš o odvaze zvednout kotvy. O odvaze ke změně. Podívejte, náš hlavní hrdina Leoš. Je mu jednatřicet, žije ve společném bytě s otcem a matkou, a když přijde z práce, lepí letadýlka. Jeho problém tkví v tom, že nechce nikomu ublížit, a matce, která je na něj nesmírně fixovaná, už vůbec ne. Tak holt dennodenně, i když nespokojený, dělá pořád to samé. Odvahu ke změně bude muset v naší hře hledat i Lucie a přinejmenším o ní přemítá i matka, a to ve vztahu k otci.
Hru jste napsali společně s Jaroslavem Rudišem. Jak to šlo psát dramatický text ve dvou?
Psaní ve dvou vám musí něco přinést, nějakou výhodu. Jinak by nemělo cenu. Nemá smysl se s někým trápit nad 
textem, když vidí svět jinak, nemá stejný cit pro humor, nebere vás jako rovnocenného partnera, chybí důvěra. To je pak lepší si to napsat sám. Ale když na druhou stranu vám to ve dvou píše rychleji a ještě se u toho výborně bavíte, má to smysl. Když píšete sám, kolikrát se dostanete do slepé uličky, ale ještě třeba dvě hodiny v ní jedete. Při psaní ve dvou je takových situací míň, protože hned na začátku jste na ně upozorněn. A vymýšlení replik je takový ping pong, hra. Kolikrát se smějeme, když mluvíme naše postavy, a pak se zarazíme a dostaneme strach, jestli se taky budou takhle bavit diváci. Teď to prožíváme zase. Píšeme nový divadelní scénář pro ústecké Činoherní studio, opět by to měla být hořká, trochu ostřejší komedie, tentokrát o mýtu jedné velmi populární kapely, na jejímž konci přijde happyend v podobě syrové demytizace.
Byl to váš první společný pokus, anebo máte v šuplíku nějaké věci z dřívějška? Vždyť se znáte od základní školy…
To je pravda. My vlastně tím naším psaním pokračujeme ve hře, se kterou jsme začali, když nám bylo šest. Jenom jsme časem trochu vyměnili hračky. Jsme čím dál rozcapenější, dřív nám stačil písek, dneska potřebujeme počítač. Nějaké věci z dřívějška bychom v šuplíku našli, ale myslím, že světlo světa už nespatří. První společné pokusy patří do období puberty, hodně na nás tehdy působilo divadlo Sklep a jeho poetika. V jejím duchu jsme psali básničky a krátké scénky.
Unese hra, která je určená pro jeviště, podobu knížky? Neztrácí něco?
V době, kdy se v próze už dávno nepracuje jen s klasickým střídáním pásma vypravěče a pásma postav a knížka může být od začátku do konce dialogem dvou hrdinů, může mít scénář ke čtenáři blíž než dříve. I když samozřejmě ta forma scénáře – postava, replika, postava, replika může někoho odrazovat. Na druhé straně v naší jevištní představě nepovyšujeme jiné divadelní výrazové prostředky jako pohyb, situace, hudbu nad jazyk a nemusíme je v poznámkách klopotně popisovat. Pro nás je stejně podstatné, o čem postavy mluví, jako to, jak mluví. Jejich jazyk je stylizovaný, plynou z něj jejich rysy, humor.
Kdy hru na jevišti uvidíme? A kde?
To sami nevíme. Do divadel se scénáře oceněné ,Radokem‘ dostaly teprve v březnu. A na reakce dramaturgů zatím čekáme.
Hru taky uvede letos na podzim Český rozhlas. Jsou textové podoby v knize, na jevišti a v rozhlase stejné, nebo jste je přizpůsobovali?
Oproti scénáři pro divadlo má knížka ještě něco navíc. Lákalo nás udělat rozhovor s našimi postavami po určité době. Kladli jsme jim stejné otázky a nechali je odpovídat. Ať s odstupem času komentují to, k čemu došlo. Jsou to takové jakoby zpovědi na kameru, které známe třeba z filmů Woodyho Allena. A rozhlasový scénář bude zase trochu jiný, zřejmě kratší a taky se budeme muset vypořádat se situacemi, které čtenáři nebo divákovi přijdou jasné, ale pro posluchače by mohly být nečitelné. Například některé ostré střihy mezi jednotlivými scénami, které jsou odlišné jak v prostředí, tak v čase.
Seděli vám při psaní za krkem nějací klasici světového divadla? Anebo jste rovinu papírové inspirace dokázali odříznout?
Konkrétně bych si na nikoho nevzpomněl. Spíš to byly rovnou zástupy klasiků, ale i příbuzných, lidí z práce, z baráku, úřednice z bank. Ti všichni v určitou chvíli ve vás ožijí a v nějakém podivném víru na vás působí. Stejně jako konkrétní filmy nebo knížky, které jsme s Jarinem viděli a četli a máme je rádi.
Chystáte román. O čem bude?
Už o něj projevil zájem Joachim Dvořák z Labyrintu. Znal některé moje fejetony a povídky, které uveřejnila literární příloha Práva Salon nebo rozhlasová Vltava. Přečetl si z něho ukázku a zařadil ji do posledního čísla Labyrint revue. Teď to ale celé musím dát dohromady, přičemž současně s Jarinem chystáme zmiňovanou hru a k vydání mu pomáhám redakčně připravit jeho nový román Grandhotel. Moje knížka by se měla pohybovat na hranici možného a nemožného, v současnosti. Jejím tématem je konflikt mezi založením člověka a situacemi, ve kterých ho život chce mít. Asi jako když se vyhýbáte svému šéfovi a přitom ho během dne třikrát potkáte, a ještě si k vám sedne u oběda. Navíc je ten můj hrdina obdařen takovou zvláštní schopností, o kterou vůbec nestojí, ale lidi ho kvůli ní mají rádi. Ale počkejme raději, až to vyjde…