Nataša Reimanová se narodila v Praze v roce 1945. Její otec Milan Reiman se v roce 1949 stal jednou z prvních obětí komunistických čistek uvnitř strany. Nataša vystudovala obor tlumočnictví a překladatelství na Universitě 17. listopadu v Praze, v roce 1968 odešla do Paříže. Na Sorbonně vystudovala ruštinu, vyučovala na různých lyceích, později se živila jako soudní překladatelka. Od roku 2005 žije opět trvale v Čechách. Psát začala ještě před odchodem z republiky, první povídka, Libor Autor vlastní rukou, jí vyšla v pařížské Revui K v roce 1988. Vydala knihu povídek Dědeček (Petrov, 2003) a román Dopisy po nebi (G+G, 2005). Příležitostně se věnuje překladu krásné literatury. Je vdaná, má syna a dceru..
Letos se po osmatřiceti letech vracíte z francouzské emigrace do Čech. Proč jste odešla?
Odešla jsem v červnu 1968, hned po škole, s tím, že ve Francii budu pracovat. To si neumíte představit, jak to bylo úžasné, když jste někdy od čtyřiašedesátého roku mohl z Československa vyjet – ovšem na pozvání – za hranice. Těch studentů odjížděla spousta, a nejen francouzštináři, a nejen studenti.
Takže žádné politické důvody v tom nebyly?
Kdepak. Chtěla jsem ve Francii nějaký čas pobýt, abych se dokonale naučila jazyk. Pak ale přišel srpen, okupace a mně se najednou zpátky nechtělo. Tak jsem zůstala – to už, pravda, bylo z politických důvodů.
Kdo vás do Francie pozval?
Měla jsem tam fůru známých, tři čtyři roky předtím jsem si při studiu přivydělávala jako průvodkyně. Ve Francii na mě taky čekal můj budoucí muž.
Jak jste se poznali?
V roce 1967 v Montrealu v Kanadě, když jsem tam pracovala na Expu jako hosteska. Od té doby jsme si dopisovali.
Bylo vám po srpnu 1968 jasné, že v cizině zůstanete natrvalo?
Vůbec mi to nebylo jasné. Až do roku 1989 mi to nebylo jasné. To je strašně těžká otázka: ráno otevřete oči, nadechnete se – a po chvíli vám dojde, že jste v úplně jiném světě. Když se někde narodíte, postupně získáte určité kódy, taková dorozumívací znamení, a v jiném prostředí, v jiné kultuře se těch původních kódů musíte zbavit a pak si vybudovat nové – což se mi nikdy úplně nepodařilo. Ono je to hledání v nové zemi sice zajímavé, ale musíte taky nacházet. Je to jistá forma schizofrenie: když jsem byla tam, stýskalo se mi, protože jsem nebyla tady, a když jsem byla tady, říkala jsem si, ať už co nejrychleji jsem zas tam. Přirozeně že každý v takovéto situaci reaguje jinak, podle svého naturelu, mně je asi nejlíp v tom hledání.
Jezdila jste v sedmdesátých a osmdesátých letech do Československa?
Byla jsem tady několikrát za mámou, poprvé, když jsem se vdávala. A máma někdy jezdila za mnou – byla už v důchodu, a důchodci byli občas ven vypouštěni, s nadějí, že tam zůstanou a státu připadne důchod.
V čem vám Francie připadala na první pohled jiná?
Skoro ve všem: v módě, jídle, humoru, respektive v jeho absenci, v rozdělení mužských a ženských rolí. Tenkrát – neboť časy se mění – mě překvapil klid, se kterým přistupovali k životním problémům, a hlavně jejich sebejistota: Francouzům je všechno okamžitě jasné. To mně, člověku neustále váhavému, bylo velmi nesrozumitelné. Já věřím v moudrost nejistoty. A tahle jejich jistota, nebo spíš sebeuspokojení, někdy zacházela až do arogance – do provincialismu velkého národa, jak pěkně napsal Milan Kundera. Cituji z jeho knihy Le Rideau, Opona, překlad je můj: „Velké národy vzdorují goethovské ideji světové literatury, protože jejich vlastní literatura je pro ně dostatečně bohatá, a tudíž se nemusejí zajímat o to, co se píše jinde.“ Stručně řečeno, z Francouzů čišel blahobyt lidí, kteří nepoznali trauma totality – a nemyslím jenom blahobyt materiální.
Co jste dělala po příjezdu do Paříže?
Začala jsem studovat na Sorbonně ruštinu. A když jsem ji vystudovala, začala jsem učit na různých lyceích v okolí Paříže – to byla hrůza: žáci věkem skoro jako já a naprosto nezvladatelní. Jednou, když napadl sníh, vyházeli z aktovek všechny věci, narvali si je sněhem a ve třídě se začali koulovat. A koulovali i mě. Utekla jsem do ředitelny, jenže ředitel vůbec nevěděl co dělat. Tak jsme počkali, až jim ten sníh v taškách roztaje. A pak jsem učení nechala, částečně z bezmoci, částečně z nenávisti – nebo spíš ze zuřivosti –, a už jenom překládala. Od té doby se situace ve francouzském školství ještě zhoršila, ale o tom nemluvme.
Co jste překládala?
V polovině osmdesátých let jsem si udělala kurz soudního překladatelství.
Proč zrovna soudního překladatelství?
Když jsem sama potřebovala přeložit všelijaké osobní papíry, našla jsem si na seznamu expertů Viktora Bortena, byl to vlídný starý pán, bydlel a pracoval nedaleko Vítězného oblouku v obrovském luxusním bytě, a hned na prahu mi řekl: „Podívejte se na mě, jsem docela starý a vy byste se mohla stát mou nástupkyní.“ A taky že ano, jen čert ví proč, nikdy jsem u Vítězného oblouku v obrovském luxusním bytě nebydlela!
Co ta práce obnášela?
Úplně všechno. Klientela k vám chodí domů, tam vám vypráví své problémy a vy jste najednou sociální asistent, jindy advokát, vychovatel anebo psycholog, případně psychoterapeut. Osudy většiny zákazníků jsou nesmírně zajímavé: za jeden den si vyslechnete drama, nervák, dobrodružství, sem tam nějakou bizarnost. Člověka to jejich zoufalství samozřejmě drtí, ale zároveň má pocit, nebo alespoň já jsem ho měla, že je děsně užitečný.
Kdo byla ta vaše klientela?
Žadatelé o azyl – nejčastěji z Čečenska a Moldávie. Ale i jiní, jak říkám, pestrost byla hlavní charakteristikou mé profese.
Vraťme se na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy do Paříže přijížděli Petr Král, Vladimíra Čerepková, Prokop Voskovec, zmíněný Kundera, později Lubomír Martínek, Jiří Kolář nebo Jan Pelc – věděli jste o sobě, stýkali jste se?
Věděli jsme o sobě, ale stýkali jsme se až od začátku osmdesátých let, předtím výjimečně. Nejbližší mi byl ,majstro‘ Kolář, jak jsme mu říkali, tolerantní, laskavý, pokorný, otevřený a vzdělaný člověk, a jeho žena Běla, s níž se vídám dodnes a která je pro mě jako sluníčko. Ale kdy jsem poznala třeba Petra Krále nebo Prokopa Voskovce, to už si přesně nevzpomenu. Parta jsme rozhodně nebyli, i když třeba oni se s Kunderou nebo Čerepkovou setkávali mnohem víc. Aspoň mám takový dojem.
Četla jste Kunderovy knihy, které mu ve Francii záhy začaly vycházet?
Četla, a zvolil si strmou cestu. Neboť začít ve zralém věku psát cizím jazykem je riziko, jež může spisovatele těžce zranit, ba zabít. Mám pocit, jako by jeho francouzsky psané knihy byly příručky. Není každý Conrad, Nabokov nebo Moníková. Milan Kundera patří do tzv. Weltliteratur, a to se povedlo nemnoha českým autorům.
Vás nikdy nenapadlo, že byste zkusila psát francouzsky?
Ne, nikdy. To je otázka intelektuálního rozhodnutí: vzdát se těch kódů, o kterých jsme před chvílí mluvili, totiž ne vzdát, ale nechat je zakrnět a přijmout ty nové, respektive ne přijmout, ale vstřebat, a tak získat další, novou identitu. To není dáno každému, mně určitě ne, a ačkoli se neskromně domnívám, že francouzštinu ovládám výborně, psát tímto jazykem by znamenalo konec možnosti mazlit se s ním. Stručně řečeno: získané je v člověku hodně jiné než vrozené.
Proč jste vlastně studovala francouzštinu?
Byla to snůška náhod, rozhodně ne volba. Nejdřív jsem se nemohla nikam dostat, pak mě vzali na francouzštinu. Ale nelituji toho.
Říkáte, že jste se nemohla dostat na školu. To kvůli rodičům, respektive tátovi? Kdy jste se dozvěděla, kdo byl váš otec? Že pracoval jako ekonomický poradce v Gottwaldově poúnorové vládě?
Relativně pozdě, někdy v pubertě. Ale nevím, jestli mi to pověděla máma, nebo jestli jsem to našla v písemnostech, ve kterých jsem náruživě čmuchala. Do té doby jsem si myslela, že táta zemřel při autonehodě.
A ta škola?
Já se nemohla dostat nikam! Ani na jedenáctiletku, ani potom na Filosofické fakultě na práva, archeologii, dějiny – se vším byly hrozné problémy. Ještě že ve třiašedesátém otevřeli Universitu 17. listopadu, kam mě vzali na obor překladatelství a tlumočnictví.
Jak to na vás zapůsobilo, když jste zjistila, že táta zemřel na konci roku 1949 v ruzyňské věznici?
Začalo mě to strašně zajímat. Jenže to bylo v roce padesát osm nebo devět, kdy nebyla možnost se k informacím dostat. Nešlo nikam psát, nikam telefonovat. Respektive máma celou dobu někam psala, ale buď se jí dopisy vracely zpátky, nebo přišlo vyrozumění, že věc se má tak, jak se dozvěděla v roce 1949, tedy že táta spáchal ve vězení sebevraždu – a hotovo. První schůzku v této záležitosti jsme měli až v roce 1963. Máma mi před tím, než jsme šly na úřad, všechno vysvětlila: teď se dozvíš něco, co tě asi bude bolet, tak se nadechni, chyť mě za ruku a jdeme tam.
A co jste se dozvěděly?
Oni povídali a povídali, my jsme poslouchaly a poslouchaly, pak nám nabídli peníze, které máma odmítla, a pak jsme odešly. Dozvěděly jsme se, že to byla záhadná, nevysvětlitelná sebevražda a že se táta oběsil na šňůře z podkolenek a kapesníků, které byly tenkrát na celách – ona byla zima. Zato jsme se nedozvěděly, kde bylo bdělé oko strážce, jenž hlídal přede dveřmi cely a teoreticky nepřetržitě sledoval vězně. Avšak vězeň si mohl splétat oprátku jak dlouho chtěl…
V jakém světle se vám jevil otec- -komunista?
Vždycky jako hrdina. Myslela jsem si, jelikož zahynul už v roce 1949, že zemřel tak časně, že nemohl na svých bedrech žádnou vinu komunistů ještě nést. Jeho zatkli jako prvního, on stál na samém počátku čistek v padesátých letech. Tátovo jméno bylo neustále zmiňováno v procesu se Slánským.
Chodila k vám Státní bezpečnost ještě po otcově smrti?
Ode dne, kdy tátu zatkli, u nás byli fízlové dva týdny, dnem i nocí, a chodili s námi úplně všude, i na záchod. A zabavili všechno, co se jim hodilo: knihy, album známek, i otcovu sbírku čibuků.
Máte na otce nějakou konkrétní vzpomínku?
Vůbec ne.
Vždyť zemřel, když vám byly skoro čtyři roky…
Mohla bych si pamatovat, ale vydedukovala jsem, že byl doma tak málo, že jsme se skoro ani nemohli vidět. Byl strašně zaměstnaný. Myslím, že to bylo účelové, že je pracovně přetěžovali záměrně, se zlým úmyslem, aby vůbec neměli čas uvědomit si, co se vlastně děje.
Matka po otcově smrti žila sama?
Ano. Už se nikdy nevdala. Žily jsme samy.
Smířila se s tím?
Ne. Vždyť to nejde. Mrzí mě, že zemřela hned po revoluci, v roce 1990, když se začaly archivy skutečně otevírat. I když by se asi nedozvěděla moc nového, mohla mít alespoň všechny ty papíry k dispozici, mohla se do nich podívat na vlastní oči – to nikdy předtím nebylo možné. V osmašedesátém se k tomu sice schylovalo, ale okupace všechno zhatila.
Pěstovala ve vás matka averzi vůči režimu?
To ne. Ale byla objektivní. Tím, co zažila, tím jak se chovala, mi dávala jednoznačně najevo, co si o komunistech myslí. A nebylo to jenom otcovou smrtí, ale i všemi těmi procesy a zločiny v dalších letech.
Věřila tomu, že otec spáchal sebevraždu?
Nikdy tomu neuvěřila. Stejně jako tomu nevěřili jeho kamarádi.
A vy?
Já si občas myslím, že ho k té sebevraždě donutili. Mluvila jsem po roce 1989 s několika historiky a ti mi říkali, že tehdy, na přelomu čtyřicátých a padesátých let, se s politickými vězni dělaly takové věci, vyvíjel se na ně tak šílený psychický i fyzický tlak, že sebevražda jim musela připadat jako nekonečná úleva.
Byla jste se v ruzyňské věznici, v té otcově cele někdy podívat?
Ne. Nenašla bych to. Protože do roku 1955 neexistovala úplná evidence vězňů: neví se, kde byl kdo vězněn, vlastně ani proč, a tátův spis se nezachoval. Někdo to všechno zlikvidoval. Navíc dneska už jsou všichni tátovi tehdejší kamarádi i svědkové, kteří s ním byli na cele a ten kriminál přežili, mrtví. Pravdu o otcově smrti už tak nikdy nezjistím.
Nenutili komunisti později matku ke spolupráci?
Ne, vždyť ona vstoupila do strany hned po válce, v roce 1945! A v roce 1968 vystoupila.
Jaké tedy vlastně máte vzpomínky na dětství, na mládí?
Krásné, nádherné. Máma byla přese všechno veselá, moudrá – skoro ideální ženská. Žily jsme spolu v takovém těsném kamarádství…
Vám ten mužský prvek v rodině nechyběl?
Asi chyběl. Ale to je otázka pro psychoanalytika.
Já jsem jako takovou autopsychoanalýzu četl vaši knihu Dopisy po nebi, která vyšla loni na podzim.
Je to tak. To bylo poprvé, kdy jsem si řekla, že s tím musím sama něco udělat, vyrovnat se s tím. Tak jsem použila autentických dopisů, archivních materiálů – to je základ, ale v knize je taky hodně fantazie, která z té zkušenosti, respektive z těch papírů vyrostla.
Ulevilo se vám, když jste Dopisy po nebi dopsala?
Nesmírně. I když jsem taky měla výčitky svědomí, že tyhle věci jsem vůbec na světlo, do literatury tahat neměla, že se to nesluší psát o vlastních rodičích, o sobě, o kamarádech, ale pak jsem se uklidňovala tím, že ten pomníček mají mít a že jejich příběh je univerzální. Příběh sám je poselstvím, říkal Isaak Bashevis Singer, jemuž se klaním pro jeho moudrost a odvahu, s jakou bořil literární mýty. Ale to jen mimochodem.
Jak mluvíte o té fantazii, napadá mne, že jste musela psát básně – vaše obraznost je mnohdy ohromující…
Ale to víte, že jsem psala básničky. To psal přece každý. Ještě dlouho před odchodem do Francie, tak od poloviny padesátých let. Ve dvanácti třinácti jsme psaly spolu s přítelkyní romány, měly jsme dokonce svoji edici, v níž jsme ty romány vydávaly, jmenovala se jednou Hnědá knihovna, jindy Červená knihovna – vždycky podle barvy sešitu, do kterého jsme psaly. A ty příběhy všechny končily špatně. Kochaly jsme se tím, jak jsme hrdinkám dopřávaly ještě to a ještě tohle neštěstí. Knížky jsme ilustrovaly kresbičkami, vystřihovaly jsme a lepily do nich obrázky z novin…
Měla jste čas na psaní po odchodu z Čech?
Psala jsem v opilosti poezii. Po litru červeného vína to šlo moc dobře. Možná to ještě někde mám schované, ale nechci se k tomu vracet.
Kdy jste prvně publikovala?
U Jiřího Koláře v Revui K, někdy v druhé polovině osmdesátých let. Dávala jsem mu svoje věci číst už dřív a jemu se to líbilo – tak vydal povídku Libor Autor vlastní rukou, která vyšla v roce 2003 v souboru Dědeček. Díky Jiřímu Kolářovi jsem našla odvahu k publikování. Další texty pak vyšly ve Čtení na léto, příloze Liehmových římských Listů.
Co se Kolářovi na vašem psaní líbilo?
Pamatuji si jednu větu: „Vy jste snad jediná ženská, která má v literatuře humor.“ To jsem se hrozně zaradovala a hned jsem se optala: „Majstro, mohl byste mi to zahuhlat ještě jednou?“
Dopisy po nebi jsou z části literatura faktu, z části fantazijní próza. Jak jste psala dřív?
Tu povídku, kterou mi vydal Kolář, jsem napsala jako automatický text: sedla jsem si ke stroji, vychrlila to a přinesla ,majstrovi‘ ukázat. A z toho automatismu mám v sobě spoustu dodnes. Akorát to po sobě koriguji.
Váš debut vyšel v roce 1988, kniha Dědeček před třemi lety – to je patnáct let prodleva…
Něco jsem napsané sice měla, ale nebyla jsem s tím spokojená, tak jsem to proškrtala a zbylo málo. Napsala jsem něco nového. Taky mě pár nakladatelů před Petrovem odmítlo. A léta plynou tak rychle.
Vrátila jste se do Čech taky kvůli psaní?
Možná že především. Literatura mě teď na stará kolena zajímá asi nejvíc. Předloni jsme kousek za Prahou koupili domeček, děti už jsou dospělé, manžel je napůl tady, napůl ve Francii – mám na psaní klid. Dokončila jsem knížku pro děti, divadelní hru, chystám další prózu. A mám z toho radost.