Paterson z Patersonu a jeho William Carlos Williams

Počátkem roku přišel do české distribuce čerstvý film Jima Jarmusche Paterson, komorní, jemně humorný, prakticky bez děje, ale světovou i domácí kritikou a publikem nadšeně přijatý. Ve kterém ústřední postavě, řidiči městského autobusu, průběžně naskakují v hlavě civilní verše (Jarmusch použil práce současného autora Rona Padgetta), jež pak v hotovém tvaru hladce přepisuje do sešitu. Kolem něhož se rozvine jediná dramatičtější, ale spíš anekdotická zápletka snímku. Příjmení onoho mladého muže, křestní se nedozvíme, je shodné se jménem místa děje, reálného města Paterson (150 tisíc obyvatel, známý Velký vodopád, 23 metrů), ve státě New Jersey. A ponechme stranou hádanku, jestli do role režisér a scénárista vybral Adama Drivera jen proto, že jde o výtečného herce. Podstatné je, že v Patersonu žil a věnoval mu své vrcholné, rozměrné dílo básník William Carlos Williams (1883–1963). Filmovým Patersonem milovaný; v jedné scéně zazní i slavná Williamsova miniatura Abys to věděla: „Snědl jsem / š
vestky / byly / v lednici / mělas je / asi / schované / k snídani / Odpusť / byly lahodné / tak sladké / tak chladné“. Tak ji přeložila Jiřina Hauková pro básníkův jediný tuzemský výbor Hudba pouště (1964), dnes obtížně nalezitelný a obsahující i úvodní oddíl skladby Paterson. Williamse také, zřejmě shodou náhod, opomenuly zásadní české antologie americké poezie. Nebylo tedy překvapivé, že jej většina jinak filmem okouzlených diváků nezná buď vůbec, nebo nanejvýš z doslechu. Což byl důvod navštívit Petra Onufera, anglistu, překladatele a redaktora vydavatelství Argo.

Kam Williamse v proudu americké poezie zařadit? Začínal coby imagista, ale to dlouho netrvalo… Williams byl jednoznačně velký a významný modernistický básník generace Ezry Pounda, T. S. Eliota nebo Hildy Doolittleové. S nimiž se také velmi dobře znal a jako oni se nějaký čas hlásil k imagismu.

Co vlastně byl imagismus?
Nejprve americký básnický směr, jehož těžiště se pak s Poundem a Doolittleovou přesunulo do Anglie. Jak název říká, soustřeďuje se na zachycení prchavého obrazu. A čerpá z asijských vlivů, ze zen-buddhismu, z japonských haiku a podobně. Což vidíme hlavně u Pounda. Dnes je běžné, že haiku smolí každý středoškolák, ale v prvních dekádách 20. století to bylo nové a revoluční. A s východními prvky přišli imagisté, nikoli beatnici, jak se leckdo domnívá. Tedy o čtyřicet let dřív. Pokud jde o Williamse, ten na četné a různorodé imagistické manifesty sice dlouho nepřísahal, ale některá jeho přátelství s hlavními imagisty vydržela. Ovšem od Eliota se Williams poeticky a názorově úplně distancoval.

Kvůli jeho Pustině?
Právě. Dokonce napsal, že Pustina je katastrofou moderní poezie, speciálně poezie americké. Vlastně šlo o představitele dvou silných a odlišných proudů. Eliot, to je kosmopolitní, evropskou tradicí ovlivněná poezie, čerpající od antiky přes Danta a dál. Podle Williamse ale složitá a příliš intelektuální. Zatímco on chtěl básnický jazyk rozvázat, posunout ho k prostému tónu, k hovorovému pojetí. A byl přesvědčený, že Eliot začínající proces osvobozování naopak vrací až kamsi k akademismu. Přičemž Williams ovšem vycházel z trochu naivních představ „poezie pro každého“. To známe ze stejné doby také od autorů českého poetismu, kteří razili hesla o psaní tak srozumitelném, aby je mohl číst kdokoli a kdykoli. Paradoxně je ovšem Williamsova tvorba stejně cizelovaná jako Eliotova. Vypadá sice jednodušeji, úderně, někdy to jsou skoro až říkánky. A ty se nejčastěji objevují ve výborech. Což je zavádějící, protože Williamsovy sbírky jsou značně komponované. Z básní v próze, filozofických útržků, zamyšlení, deníkových zápisů. A do toho jsou tam ty úderné krátké, imagistické útvary, sledy zdánlivě jednoduchých obrazů. Ale parádně vybroušené. Když ovšem vyzobneme jen právě tyhle rozinky jednoduchosti, dostáváme trochu zkreslený obraz Williamsova díla.

Jak byl tenkrát čtenáři a kritikou přijímaný?
Jako solitér. Psal experimentálně, modernisticky, a tedy pro omezený okruh čtenářů. Jeho sbírky vycházely u malých vydavatelství, soustředěných na nové poetické směry a hlasy. O Williamsovi se vědělo, ale nebyl obecně známý. Jako třeba autor stejné generace a srovnatelných kvalit Robert Frost. Který později dokonce pronikl až do čítanek. Což se Williamsovi, nebo jeho blízkému příteli a také důležitému básníkovi Wallaci Stevensovi nestalo. Dnes jsou ovšem oba vnímáni coby kanonické postavy moderní americké poezie.

Williams, pokud vím, nebyl profesionální literát, celý život pracoval jako dětský lékař. Právě ve městě Paterson. O kterém vytvořil rozsáhlou pětidílnou skladbu. Doslova veleskladbu.
Z rodu těch zásadních amerických. Vznikala skoro čtyřicet let, vycházela postupně mezi lety 1946 až 1958 a dohromady jde o objemný svazek. Zatímco Pustina je útlá, a aby vydala na samostatnou knížku, Eliot k ní přilepil důkladný poznámkový aparát. Paterson je v určitém smyslu vyvrcholením Williamsova díla, syntézou všeho, co psal do té doby. Forma skladby je sice specifická, ale nepřekvapivá, do značné míry ji Williams užíval ve starších sbírkách. Čili obsahuje zvláštní mísení osobních záznamů, útržků citátů z psychologických a jiných odborných knih, jazyka ulice, plácání z hospod. A do toho najednou vpadne cosi připomínající východní formy, haiku nebo tanka. Celé to vypadá až bezbřeze a čtenáři vytanou na mysli Whitmanova Stébla trávy, nebo poéma Harta Cranea Most, velká modernistická pocta Americe. Paterson je ovšem soustředěnější, vybroušenější, s pozorností ke každému detailu.

Není tam tedy až příliš lokálních reálií, je to přeložitelné dílo?
Samozřejmě stojí na místních reáliích. Ta kniha se jmenuje Paterson a vypráví o každém tamním nároží, na kterém jsme nikdy nebyli, o městě, kde teče řeka s podivným indiánským jménem Passaic, a ve kterém visí zapomenuté reklamní poutače. A celé je to z doby dávno a nenávratně minulé. Ale mám pocit, že překlad prvního oddílu Patersonu ve výboru Jiřiny Haukové funguje výborně. Je to sdělná poezie. Stejně sdělná, jako když čteme vlastně z téže doby pocházející líčení Allena Gisnberga o tom, jak se spouští s motorkáři kdesi na středozápadě, nebo píše o New Yorku. I to je založené na už navždy odplynulých T. S. Eliot amerických reáliích. A Paterson je velice americké dílo. V jistém smyslu blízké právě Ginsbergovi, který se považoval za Williamsova žáka; byl to také přítel jeho otce, rovněž básníka. A Williams napsal vlivnou předmluvu ke Ginsbergovu Kvílení s tou nezapomenutelnou závěrečnou větou: „Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď jdeme peklem.“ Paterson mi ovšem přijde ještě specifičtější. V pro nás snad trochu komickém a trochu dojemném nacionalismu: jsem Američan, je to důležité, cosi to pro mě znamená. V té souvislosti je zase třeba připomenout Williamsovy souputníky: Eliot se cele obrátil k evropské literární a vůbec kulturní tradici, odešel do Anglie, přijal britské občanství, nepovažoval se už pak za Američana. Dokonce konvertoval k anglikánské církvi. A Ezra Pound za druhé války vedl z Itálie příšernou a podivínskou protiamerickou kampaň. Proto se s ním Williams na léta prudce rozešel. Oproti nim se Williams cítil každým coulem Američanem.

Jehož maminka ovšem pocházela z Portorika.
Ale i to je přece zcela americké a do jeho pocitu to přesně zapadá. Symbolické je i jeho anglicko-španělské jméno.

A objevují se ve Williamsově tvorbě stopy smíšeného původu?
Tu a tam. Sbírka z roku 1917 se například jmenuje Al Que Quiere!, což by se dalo přeložit jako Tomu, koho to jest. Španělsky uměl dokonale, jistě pro něj latinský původ byl významný a inspirativní. Ale do kontextu hispánské literatury Williams nepatří.

 Vedle Ginsberga ho určitě museli číst a dobře znát i další beatnici. Třeba báseň Hudba pouště s atmosférou texasko-mexického pomezí působí skoro jako kerouakovský předobraz.
Beatnici se k Williamsovi hlásili vehementně. Kerouac má v Základech spontánní prózy místa jakoby vypadlá z Williamsových třicet let starých poznámek o tom, jak psát poezii. A Kerouac se opakovaně vyjadřuje o Williamsovi coby podstatném inspiračním zdroji. Spojuje je navíc to, co souvisí s onou jednoduchostí výrazu, která je ale ve skutečnosti pracná. To se týká modernistických autorů vůbec. Jejich styl vypadá na prvý pohled jako cosi velmi jednoduchého, co svede každý a snadno se to napodobuje. Kerouac neustále mluvil o spontaneitě, že sám sebe nikdy nerediguje a nesnáší, když mu nakladatelští redaktoři ničí bezchybnou prózu. Ale dneska víme, jak ji neustále cizeloval a přepisoval. Je sice pěkné, že román Na cestě vychrlil za tři týdny na roli telegrafního papíru. Jenže tomu předcházelo sedm osm let přepisování a vybrušování v notýscích. Totéž vidíme u Williamse. Výsledný jednoduchý tvar dělá dojem samozřejmé virtuozity, jakou svede kde kdo. Ale je za ním dlouhodobá cizelérská práce. Zvlášť je to patrné u zástupu napodobovatelů Kerouaka, který psal podle mého lepší poezii než prózu. A vrhá to pak na něho samotného neblahé světlo. Protože jeho poezie není zdaleka tak, s prominutím, pitomá. Williams přece jen tolik epigonů neměl, vědělo se, že publikoval jen důsledně promyšlené a rozvržené věci. Přestože se tvářily prostě a lehce.

Už jste to sice naznačil, ale přeci jen: jaké je postavení Williamse dneska? Mluví se o něm spíš jen na literárních katedrách?
Otázkou je, kdo v současnosti čte poezii. Řidič autobusu je filmová postava, čte básně, sám je i píše. Ale není to reálný řidič autobusu a těžko říct, zda bychom našli nějakého s Williamsem v kapse. Možná ano, a byli bychom překvapeni. Ale možná také nenašli. Na amerických univerzitách ovšem studuje ohromné množství mladých lidí a skoro všichni projdou úvodem do anglické a americké literatury. A tím pádem aspoň do nějaké míry Williamse poznají. Coby klasika moderní americké poezie. Vedle William Carlos Williams Eliota, Pounda, Stevense nebo Frosta. Každý z nich je jiný, ale navzájem se krásně doplňují.

To vede k logické otázce, jestli počítáte také někdy s Williamsem pro aab, tedy edici angloamerických básníků nakladatelství Argo, se kterou jste přišel a kterou řídíte?
Rád bych, myslím na něho. Tahle řada je mladší sestrou naší aaa, „angloameričtí autoři“, založené před pětadvaceti lety předčasně zemřelou Evou Slámovou. Jedním ze základních principů aab je uvádět moderní kvalitní poezii v kvalitních překladech. A za druhé: angloamerická poezie u nás často, spíš převážně, vychází ve výborech. To má různé příčiny. Za předchozího režimu bylo velkým štěstím vůbec něco dobrého z téhle oblasti vydat, a tak byla přirozená snaha představit autora v co nejširším spektru, protože příštích dvacet let se u nás nemusel zase objevit. Proto vznikaly výbory, což bylo i pokračováním tradice první republiky. A hrávalo v tom někdy roli i přebujelé překladatelské ego. Pocit, že jsem dvorním vykladačem některého autora. Nemusí to sice být vždycky na závadu, ale už samotný výbor je svým způsobem interpretací. Tomu se chceme vyhýbat a vydávat tudíž sbírky tak, jak je koncipovali autoři coby ucelená gesta. Zatím jsou na světě čtyři svazky. Jelikož se nezdráháme reedovat, druhým titulem řady bylo Kvílení v překladu Jana Zábrany; také číslo tři, sbírka Ariel Sylvie Plathové, je Zábranův, dříve už dvakrát vydaný převod. A jde nám samozřejmě i o nové překlady, i když překladatelů poezie není mnoho a dobrých ještě méně. Ale zahájili jsme právě zcela novým převodem Čtyř kvartetů T. S. Eliota, který pro nás udělal Martin Hilský. To jsou všechno věci z 20. století. Právě ale vychází čtvrtá knížka, Noc věrnosti a ctnosti Louise Glückové, již výborně přeložila naopak mladá Tereza Vlášková. A je to jen tři roky stará sbírka. Glücková je dnes asi nejvýznamnější americká básnířka s dvěma Pulitzerovými cenami. Pak chystáme sbírku irského nobelisty Seamuse Heaneyho Human Chain z roku 2010, jeho poslední předsmrtnou. Překládá ji zkušený Daniel Soukup. Za reedici by časem určitě stála aspoň ta první část Williamsova Patersonu. Jak už jsem říkal, překlad Jiřiny Haukové ani po víc než půlstoletí nezestárl. Plánů je hodně a uvidíme, jak se budou knížky řady aab prodávat. Zatím se nenaplnily moje původní obavy, že to totiž budeme muset záhy stopnout pro nezájem. Máme skvělé ohlasy a edici se daří. Z toho mám samozřejmě velkou radost.

Já rovněž, děkuji, vypínám nahrávačku a jakoby na cestu ještě dostávám první svazeček jiné argovské edice ‚čp‘, česká poezie, jímž je titul Za dlouho Jaromíra Typlta. Chystám se zas přístroj probudit a ptát se i na tuhle řadu, ale Petr Onufer o ní chce mluvit, až se víc rozběhne. Do toho se ozve zaklepání a do redakce v žižkovské svažité ulici, my o vlku, vchází usměvavý Typlt. Představujeme se a básník-performer se hned ptá, jestli už mi pan redaktor ukázal na mobilu obrázky své krásné nové elektrické kytary. On prý se na ně musel koukat už několikrát. Chválím tedy opravdu pěkně vyhlížející pololubovku a zároveň se tím pádem dozvídám, že na půdě Arga existuje kapela. A zrovna nemá obsazený bubenický post. Jestli je ale podmínkou přijetí zápal pro poezii a literaturu vůbec, jsem se nezeptal. Výběr by to dost zužovalo. Ale kdo ví? Možná stačí projevená ochota se o téhle oblasti něco dozvědět. Od Petra Onufera by to šlo, jak jste právě dočetli, přesnadno.