Petr Stančík se narodil 9. června 1968 v Rychnově nad Kněžnou. Do 31. prosince 2006 publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Píše poezii, prózu, drama, eseje, knížky pro děti. Studoval, ale nedostudoval režii na DAMU v Praze. 
V letech 1992–1995 působil jako televizní režisér, v letech 1995– 2015 jako „tvůrce a poradce v oboru komerční i nekomerční komunikace“. V roce 2014 vydal ceněnou a překládanou prózu Mlýn na mumie (Magnesia Litera za prózu, 2015; Audiokniha roku, 2016). V posledním roce připojil historickou práci Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem a titul pro děti Jezevec Chrujda našel velkou lásečku.
Na začátku roku jsi skončil svou práci v reklamce. Co přišlo: úleva, nebo obava, že teď se budeš muset uživit psaním?
Obojí. Když jsem v reklamě začínal, kolem právě voněla devadesátá léta a byla to práce u lopaty – jednou lopatou jsme do sebe házeli alkaloidy, druhou kaviár. Tehdy to vypadalo, že reklama bude desátá múza, pak se ale zmocnili vlády nad světem přeposílači e-mailů a haruspikové excelových tabulek. Takže jsem odešel radostně. Na druhou stranu teď nemám žádnou jistotu, že uživím svoji rodinu. Ale zatím se mi to daří. A mám radost, že ještě umím dát přednost svobodě před pohodlím.
Povzbudily tě ceny za Mlýn na mumie?
Proplakal jsem pokaždé celou noc a dodnes při vzpomínce vzlyknu… Ale vážně: mám z každé ceny velikou radost, ale že by mě povzbuzovaly, to říci nemohu. Já totiž nepíšu pro slávu ani pro ceny, ale proto, že mě to nepřekonatelně nutká. To obsedantní puzení dobře zná většina spisovatelů a vůbec tvůrčích lidí.
Mají ty ceny dopad na prodejnost?
Ano, a je to dobře. Ale ještě větší na půjčování. Zjistil jsem, že moje knihy si čtenáři k smrti rádi půjčují od přátel, takže na jednoho kupce připadá asi deset čtenářů.
Co jsi v té reklamce vyráběl?
Nesmím být konkrétní, protože jsem musel vlastní krví podepsat smlouvu o mlčenlivosti, a kdybych něco prozradil, mají právo mi vytrhnout jazyk a useknout obě ruce bez umrtvení. Ale posbíral jsem pár batůžků cen za kreativitu a vždycky jsem se snažil dělat svou práci poctivě. To znamená nelhat, ale zabalit lidem ten výrobek do nápadu, pokud možno s humorem a kultivovaným jazykem. Dnes mám pocit, že většinu reklamy vyrábějí roboti v Číně. Jako všechno ostatní.
Má někdy reklama pravdu, když už v tom slovu samém zní „klam“? Nebo je to od počátku do konce jedna velká lež?
Kdysi jsem v jednom filmovém westernu viděl, jak přišli za nájemným vrahem, že potřebují někoho zabít. A ten gentleman řekl: Milerád, ale musím vás upozornit, že nikdy nedělám děti a kněze. Tu zásadu jsem si vzal k srdci. Pánbůh do marketingu nepatří a reklamu pro děti bych zakázal, protože děti nechápou rozdíl mezi mámením na obrazovce a realitou. Dospělý člověk by ale měl vědět, že za á reklama je nadsázka a za bé, že náklady výrobce na reklamu zaplatí oni sami v ceně výrobku. Navíc reklama neprodává samotné věci, ale pocit z jejich spotřeby. Asi nejlépe to vyjádřil americký adman Harry McCann třináctipísmenným sloganem: „Truth Well Told.“
V jednom rozhovoru jsi řekl, že vyrábět se dá i realita. To jako na způsob možných světů?.
Realita Mlýnu na mumie je celá vyrobená, nebo jsi načítal knihy k tématu?
Vůbec jsem neměl v úmyslu psát historický román. Podle mě je ta kniha o dnešku, protože historie se pořád opakuje a teď zažíváme něco velmi podobného roku 1866. Jen ty staré kulisy jsou s odstupem zajímavější. Já si třeba nedovedu představit, že by můj hrdina používal mobil. Nebo selfie-klacíček. To bych mu radši zpřerážel pazoury. Ale když už jsem se do té historie pustil, nedalo mi to a prostudoval jsem o druhé polovině devatenáctého století nejen spoustu knih, ale taky si přečetl všechny Národní listy z toho roku. Vřele doporučuji, jsou mnohem aktuálnější než dnešní noviny.
Durman je gurmán, hédonik každým coulem. Na co bys ho pozval, kdyby ze svého možného světa přešel na chvíli do toho našeho a zaklepal u tebe na dveře?
Snad jedině na dobře ošetřené pivo z nádrže. Tenkrát byl totiž jediný způsob chlazení ledem, který se v zimě vyřezával z řeky a musel pak ve sklepě vydržet celý rok, takže na konci horkého léta se ležák už začal stavět k věci vlažně. Jinak bylo před sto padesáti lety všechno lepší než dnes.
Může si autor dovolit nějakou svou postavu nenávidět, nebo by k nim měl chovat vždycky přátelský vztah?
Já mám sice všechny své hrdiny rád, ale zároveň se k nim chovám jako pěkný kruťák. Až je mi jich někdy líto. Každopádně bych nechtěl být na jejich místě, i když mám někdy pocit, že i já jsem pouhá literární postava. Leč, jak napsal Shakespeare, ze sebraných spisů nějakého debila.
Chodíš občas na hrob Stradického ze Strdic?
Chodím často. On má krásný mobilní rov, jsou to obrovské přesýpací hodiny foukané z křišťálového skla, v nichž je uzavřený Stradického popel. A na baňce mají vyrytý nápis: „Prach jsem a ty mě obrátíš.“
Co s ním z tebe odešlo?
Především asi bohémství, od Stradického smrti jsem v podstatě vzorný občan: řádně platím daně a nepáchám žádné zločiny. Stradického taky vůbec nezajímalo, jestli ho někdo čte, a když, zdalipak tomu rozumí. Naopak Petr Stančík své čtenáře přímo hýčká. Jak pravila moje maminka: Pérák je první kniha, ze které ji nebolí hlava. A ještě jeden rozdíl: Stradický raději vypustil duši, nežli sprosté slovo z úst. Kdežto Stančík občas i zakleje.
Neměl jsi svého času trochu strach, že by se ti ty hrátky se smrtí svého alter ega mohly vymstít? Že fungují nějaké nadosobní zákony?
Jistě že fungují. Ještě jako Stradický jsem si asi před třiceti lety pomocí astrologie předpověděl smrt na 26. prosince 2006. Všude jsem to psal, třeba na obálky knih, připadalo mi to hrozně vtipné. Taky jsem místo narozenin slavil takzvané smrtiny. Dřív než jsem se nadál, roky utekly, a v listopadu 2006 se mi najednou v hrudníku rozlila krev, dýchal jsem jen na jednu plíci a v nemocnici jsem málem umřel – byl jsem přes dvě minuty na druhém břehu, než mě zase nahodili elektřinou na áru. Mimochodem lékaři nikdy nezjistili příčinu. Takže zahrával jsem si, zahrával, ale měl jsem štěstí a přežil jsem. Teď už s takovými věcmi nelaškuji.
Chováš celkem sympatie pro spiklenecké teorie, mýty, legendy, záhady, fantasmagorie. Proto Pérák?
Pérák není žádná legenda. Můj pradědeček Leopold, podle něhož se mimochodem jmenuje komisař Durman z Mlýnu na mumie, měl v životě jen čtyři vášně: nepřetržité kouření cigaret značky Partyzán, praktickou mykologii čili hubolov, mouchami rozčervené olomoucké tvarůžky a pálení kořalky ze všeho, co mu padlo do ruky. Za protektorátu Böhmen und Mähren to musel dělit na třetiny: první vypil sám (včetně jedovatého úkapu, ten mu bylo líto vylévat), druhou dával partyzánům a třetí náckům, aby ho neudali gestapu. V pětačtyřicátém za to praděda dostal Československý válečný kříž. No a tu leopoldovici si Pérák osobně vyzvedával až ve východočeském Vamberku, kde tenkrát naše rodina přebývala, protože se mu po ní dobře skákalo. Leopold mi o něm vyprávěl, ještě když jsem byl malý chlapeček. Takže jsem ho sice na vlastní oči neviděl, ale praděda by mi přeci nelhal.
Co vidíš, když teď zavřeš oči?
Vnitřní vesmír. Nechal jsem si totiž na vnitřní stranu víček vytetovat fosforeskující barvou stereoskopicky souhvězdí jižní polokoule.
Co je to „andělí vejce“?
Metafora hlavy Augustina Hnáta, hlavního hrdiny mého nového románu. Pojmenoval ji tak jeho dědeček, protože se z ní neustále líhly nápady, někdy podivné, ale vždy s rozletem.
Nejvíc Stančíků je v republice prý na Valašsku. Jsi tamodtud?
Nejvíc Stančíků žije u Kroměříže. Pocházíme z Polska, byli jsme šlechtici a používali jsme mimochodem stejný erb zvaný Nałęcz, což je stříbrná točenice na červeném štítu, jako rod, z nějž pocházel spisovatel Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Korzeniowski. Můj předek byl dvorní blázen čtyř polských králů, přičemž ten třetí z nich, Zikmund I. Starý, mladší bratr českého krále Vladislava Jagellonského, si s ním na jednu noc vyměnil role. Ráno mu zase korunu vzal, bohužel pro Polsko. Stančík by byl mnohem lepším panovníkem a nikdy by neudělal takovou chybu jako Zikmund roku 1525, když dovolil Albrechtu Hohenzollernskému, aby privatizoval území řádu německých rytířů a vytvořil z něj pruské království, protože Prusko pak Polsko zničilo, dokonce dvakrát. Ale zpět ke Stančíkům: někdy v sedmnáctém století jsme se zapletli do povstání, které samozřejmě zkrachovalo a nám nezbylo než z Polska uprchnout s holou řití. Moji předkové se pak usadili ve vesnici Bílany u Kroměříže už jako obyčejní sedláci dvouláníci. A můj prapraděd se narodil jako pátý syn, takže musel z gruntu pryč a složitým řízením osudu jsme se v mé osobě dostali až do Prahy. Ale ta primogenitura Stančíků žije v Bílanech dodnes.
Psal někdo z vaší rodiny? Četli ti rodiče před spaním?
Moje matka, která je poloviční Ruska, v nezralém mládí napsala puškinovskou poému, o jejíž existenci se mi kdysi neprozřetelně zmínila, a já ji tím občas škádlím. A když jsem byl malý, psala mi ve všech významech toho slova fantastické pohádky o víle Zpěválce, křižující galaxii v ekologické raketě ze dřeva. Můj otec taky napsal pár básní, docela dobrých, ale převážily u něj jiné sklony a vyřezává moc hezké plastiky ze dřeva. Takže já jsem, pokud vím, v naší rodině první spisovatel, kterému něco vyšlo veřejně. A rodiče mi před spaním předčítali soustavně, oba mi taky kultivovaně formovali vkus, jakmile jsem začal číst sám, což bylo v pěti letech. Nikdy třeba nezapomenu, když mě maminka poprvé přivedla do antikvariátu. Nebo jak mi v roce 1979 koupila první české vydání Tolkienova Hobita s nádhernými obrázky Jiřího Šalamouna, bylo mi jedenáct a ta kniha byla mezi tehdejšími Čuky a Geky opravdové zjevení.
Co jsi četl ty svým dcerám?
Pochopitelně hlavně pohádky, protože jsem vlastenec, tak českou klasiku – Erbena, Němcovou, ale taky Drdu a Čtvrtka. Jeden čas jsem do nich fedroval necenzurované bratry Grimmy, ale po těch záclonkách upletených z dětských střev a podobných lahůdkách vřískaly strachem, na to mají holt žaludek jen Němci.
Někdy kolem devátého roku vyšly pohádky z módy a potomkyně začaly vyžadovat ultraholčičí knihy, kde se to míhalo jednorožci ženského pohlaví a jinou genderově pomýlenou havětí. To už mě nebavilo, takže si to od té doby četly samy.
Příhody jezevce Chrujdy jsou důsledkem tvého otcovství?
Dcerunkám jsem napsal svou první knížku pro děti Mrkev ho vcucla pod zem, proto je interaktivní a má tři různé konce, aby je odlákala od paření počítačových her. Ale i když knížka měla úspěch, stejně neodlákala a holky pařily gamesy dál. Chrujda vznikl tak, že Ivana Pecháčková, majitelka nakladatelství Meander, hledala živočišný druh, který ještě nebyl vytěžen jako pohádková postava. Hledala, hledala, až našla jezevce. Já jsem mu vymyslel jméno, mírně autistní, obsedantně kompulzivní charakter a příběh, k němuž Lucie Dvořáková namalovala krásné obrázky. A teď už vyšlo třetí pokračování, z čehož usuzuji, že se Chrujda dětem líbí.
Jak to vypadá s nástupem Chrujdy na televizní obrazovky ve formátu večerníčku?
Na to mají v České televizi internetovou aplikaci, kam se dílo on-line přihlásí a potom až několik let prochází jakýmsi záhadným algoritmem výběru. Takže právě teď to někde zřejmě vyhodnocuje matrix.
Máš nějaké oblíbené slovo? Jako měl třeba Václav Kahuda „třpyt“?
Luzný. Proto je zásadně nepoužívám, aby se mi neošoupalo.
Jak autor stárne, moudří? Co z tvého dnešního pohledu devadesátá léta?
Neskromně si myslím, že jsem se jako autor i člověk od devadesátých let zlepšil. Naopak doba se výrazně zhoršila. Devadesátá léta byla v mém životě jediný záchvěv svobody.
A nultá léta?
V nultých začalo i přes globální oteplování přituhovat a v dnešních, desátých, jsme zase zpátky v normalizaci, a bude hůř. Jakožto přesvědčený monarchista jsem nikdy nebyl fanoušek parlamentní demokracie. Ale z té diktuokracie, čili totality skrze internet, v níž se právě teď demokracie mění, mne jímá mrazivý děs.
A budoucnost? Je to jenom varianta minulosti?
Historie se pořád opakuje dokola, ale zároveň se taky stále zrychluje, takže to není kruh, nýbrž utahující se spirála – jako když z vany vytéká do potrubí kudrnatá voda. Šedivá špína houstne, vír se utahuje a má větší a větší sílu. Hlavní je nenechat se do toho vtáhnout.