Indiáni… no jasně, indiáni! Tak zdomácnělí v českém kulturním kontextu, jako by žili v českých lesích. Překladatel a středoškolský profesor Jiří Kaňák (1976) přeložil již tři knihy významného amerického indiánského autora Jamese Welche (1940–2003). Ta nejnovější, Ten, který obelstil Vránu, je románem, který svými literárními kvalitami překvapí současného čtenáře. A zároveň přináší reálný vhled do indiánského života. K současnému vnímání indiánské tematiky u nás se v závěru rozhovoru vyjádřil i amerikanista Miroslav Černý, autor doslovu ke knize Ten, který obelstil Vránu. Welchovy knihy vydává nakladatelství Akropolis.
Měl jste v dětství nějaký vztah k „indiánkám“ a vůbec k literatuře z Divokého západu?
Jiří Kaňák (JK): Ano, myslím, že jako mnoho jiných jsem četl Karla Maye, J. F. Coopera i různé rodokapsy. Ty knihy pro mě měly obrovské kouzlo a rád vzpomínám na jejich úžasnou atmosféru. Půjčoval jsem si je z místní knihovny a dodnes si vybavuji jejich zašlé stránky, jak šly z ruky do ruky. Ta vzpomínka je přímo hmatatelná. To nejdůležitější na nich byl dobrodružný boj dobra se zlem, ale v dětském věku mě oslovoval i ten idealizovaný obraz indiánů a jejich přátelství s bílým mužem. V té době jsem si samozřejmě neuvědomoval, že se jedná o stereotyp, který má k pravdě velmi daleko. V těch knihách jsem hledal něco jiného.
Co jste v těch knihách hledal?
JK: Asi jako každý v tom věku – obraz přátelství, dobrodružství. Člověk si díky těm knihám také utvářel nějaký vlastní hodnotový systém. Totéž jen v bledě modrém jsme ale nacházeli i ve foglarovkách, knihách Jacka Londona a dalších autorů.
Když mluvíme o dobru a zlu (myslím, že tohle téma tvoří páteř mnoha dobrodružných příběhů), postavy v knize Ten, který obelstil Vránu dokazují svou statečnost a zralost tím, že podnikají loupeživé výpravy k jiným kmenům. Jak se na to díváte?
JK: Myslím, že na ten příběh není možné nahlížet skrze kategorie dobra a zla. Předně ta kniha není zjednodušujícím dobrodružným čtením typu mayovky. Čtenář se v ní sice setká se situacemi, které jsou pro tento druh literatury typické, například riskantní přepady a válečné výpravy, tím ale podobnost končí. Postavy mají propracovanou psychologii, nikdo není čistě dobrý, nebo zlý. Chybí tak jasné vymezení toho, kdo je hrdina a kdo padouch. Soví dítě sice bojuje proti rozpínavosti bílých, současně je ale i vrahem vlastních lidí, a přestože morálka bílých je v knize opakovaně zpochybňována, když vypukne epidemie neštovic, je to bílý lékař, který přijíždí s varováním a nabídkou pomoci.
V knize se navíc velmi zajímavě mísí fikce a fakta. Ten text vlastně stojí někde na pomezí umělecké literatury a etnografické studie. A to je další důvod, proč pátrat po dobru a zlu nemá smysl. Ti lidé jednají tak, jak to od nich vyžaduje jejich společenství. Loupeže a kruté zacházení s nepřáteli, které se z našeho pohledu mohou jevit jako zbytečné a nesmyslné, byly prostě normou, bylo to jednání, kterým bojovník vyjadřoval svou příslušnost k celku a získával si v něm své místo. Z textu je patrné, že Welch nemá potřebu tyto skutky nějak omlouvat či vysvětlovat.
Jak jste se seznámil s dílem Jamese Welche a co vás přimělo pustit se do překládání jeho textů?
JK: Byla to víceméně shoda náhod. Asi patnáct let jsem se předtím věnoval komerčním překladům. Pak jednu dobu práce nebylo tolik, a tak abych vyplnil čas, napadlo mě, že bych si vyzkoušel překlad umělečtější literatury, ale spíš jen pro radost. Zmínil jsem se o tom před svou ženou a ona mi tehdy, na doporučení našeho kamaráda Miroslava Černého, amerikanisty z Ostravské univerzity, věnovala k Vánocům Welchovu knihu Zima v krvi. Přestože jsem k indiánské literatuře neměl nijak blízko, ta kniha mě zaujala, a tak jsem na ní začal po večerech pracovat. Nakonec se ji asi po roce podařilo dokončit, a vzhledem k tomu, že reakce okolí byly příznivé, zkusil jsem ji nabídnout k vydání.
