Mirek 6 Kroš (1962), dlouholetý člen sdružení Unijazz, je patrně jedním z mála lidí, kteří se o „své“ knize dozvěděli až při jejím křtu. Dala ji totiž dohromady skupina jeho přátel s pocitem, že při Mirkově flegmatičnosti by jeho texty patrně nikdy nevyšly. Kniha Zastávka Woodstock (vydal Pěkný ptáček press) přináší deníkové záznamy z cest stopem do Polska v osmdesátých letech, kdy česko- polská hranice byla pro běžného občana uzavřená, dále zápisy z cesty na současný polský festival Przystanek Woodstock (Zastávka Woodstock), básně a výbor ze současných blogových zápisů.
Když jsi poprvé uviděl tu knížku, co ti proběhlo hlavou?
Bylo to pro mě tak velký překvapení, že nejdřív jsem ji pokládal za fór v podobě jednoho jedinýho výtisku. Ale i tak mě to potěšilo.
Proč ti vlastně žádná kniha nikdy nevyšla? V rukopisech, které jsme ti uloupili, abychom je mohli vydat, jsem našel i lektorské posudky z nakladatelství, a byly v podstatě pozitivní.
Ke konci osmdesátých let vznikal Almanach Zelenýho peří. Jeho organizátor Mirek Kovářík původně plánoval, že by tam něco ode mě bylo, protože na Zeleným peří v Rubínu jsem básně míval. Ale pak to nějak neklaplo.
Slyšel jsem, že redaktor tam dal místo tvých textů básně svého kardiologa…
Ha, ha, to ani nevím. Ale je fakt, že já jsem žádné redakce neobcházel.
Měl jsi svoje vlastní aktivity, například hudební časopis Za 2 piva, který jste vydávali samizdatově. Jak často vycházel?
Teoreticky jsme se snažili, aby to byl měsíčník. Záměrně se čísloval jinak, od šedesátky šestky dolů, a mám pocit, že jsme se dostali tak na číslo padesát dva. Připravoval jsem „Zádvojku“ s Edou Svítivým a s Honzou Zahradilem.
A jak se „Zádvojka“ fi nancovala? Rozesílala se přece zdarma, rozdávala se… Jak se z ní později stal Magazín UNI?
Vráželi jsme do ní vlastní peníze. Eda v tom uměl chodit a přes nějakou známost dohodl, že nám časopis někde xeroxovali za třetinovou cenu a možná i za míň. Poštovný stálo tenkrát něco kolem půl piva. No a idea byla taková, že my ty dvě piva budem chtít. On nám je ale málokdo dal, a časem jsme na placení rezignovali. Byl to pak myslím Zahradilův nápad, aby se „Zádvojka“ vydávala pod Unijazzem.
Alternativní kulturu sleduješ vlastně třicet let nebo ještě víc, jak se během těch let proměnila?
Nevím… ale furt je to tak, že vždycky je tady nějakej proud jiný muziky, která sice baví míň lidí, ale zase je to větší láska. Ne jako když si čtrnáctky, patnáctky lepěj na zeď klučičí kapely, za dva roky je to přejde a je klid. Většinou když posloucháš alternativnější záležitosti, nebo je třeba čteš nebo sleduješ ve výtvarný oblasti, tak je to taková větší láska na dýl.
Co jsi poslouchal na začátku ty? Punk?
Já jsem svět týhle muziky objevil v době jazzrocku, s kapelama jako Mahagon, Blue Effect a Fermáta. U nás na skoro vesnici ses o punku nedozvěděl nic, maximálně když jsi naladil BBC, tam byly geniální hudební pořady, při kterých si člověk uvědomil, jak je tady mimo. Takže o punku jsem se doslechl až v Praze, pár let potom, co v Anglii vypuknul. Nebo další příklad: když jsem přišel ze severních Čech do Prahy, tak vesnické legendy tvrdily, že ta šílená kapela, ty Plastic People, co hrajou Bič boží v seriálu Třicet případů majora Zemana, ty že utekli na Západ. A já jsem pak až v Praze zjistil, že tady normálně žijou, že když chodíš do těch správnejch hospod, tak je teoreticky můžeš potkat, a fakt jsem tomu ze začátku nevěřil.
A co psaní? Co tě ponouklo začít?
Iniciační okamžik přišel na vojně. Ty lidi, který se zajímali o něco víc než o chlast a o ženský a nějakej ten bigbít na zábavě, se postupně našli. A jeden týpek vytáh strojopisy básní Václava Hraběte. Poezie pro mě do tý doby bylo jen to, co tě nutěj učit se nazpaměť ve škole, což mi ji docela zhnusilo. Kdežto Hrabě mě najednou tak oslovil a ukázal, že jde psát i volným veršem, až jsem si řekl, to bych chtěl taky zkusit, jestli by se mi nepovedlo napsat něco přibližně, malinko podobnýho.
V knížce máš stopařské deníky z cest do Polska, kam jezdíš už desítky let. V čem se polská hudební scéna v osmdesátých letech lišila od té české?
Bylo to tam silnější. Třeba festival v Jarocinu byl pro nás zjevení, tehdy se u nás konala maximálně Porta. Tam jsem najednou viděl velkej rockovej koncert, v Čechách nemyslitelnej. A u jejich kapel jsi poznal, že si můžou dovolit víc. Na začátku punku v Čechách ty pankáči fakt hráli umírněně. Myslím, že se to částečně týká i těch Visáčů nebo Plexis. Bylo cejtit, že si přece jenom hlídali, kam až můžou dojít, aby z toho nebyl průser. V Polsku měli ty mantinely širší, nehráli si na pankáče, prostě byli pankáči a hráli punk. A ten polskej byl vždycky političtější než u nás. Třeba naše Čtvrtá cenovka, ta má nějaký náznaky, ale není to tak prvoplánový. U nich šlo o boj s režimem a stejnej obsah mělo i jejich reggae, kdežto u nás Drvota s prvním Babaletem byli úplně apolitický.
Jak ta jejich reggae scéna vypadala?
Mně vždycky přišlo, že polský reggae se tak trochu vyvinulo z punku. To myslím jednou dokonce říkala naše polská kamarádka Ola, že do osmnácti jsi pankáč a hraješ punk, a po tý dvacítce si necháš narůst dready a hraješ reggae. I ta slavná reggae kapela Izrael tam měla politický témata. A u nás to tehdy bylo hodně utažený, zakazovali jednu kapelu za druhou, za blbosti, třeba i Mišíka. A když se na jeho věci podíváš, tam není disidentství, tam není politika, jsou to vlastně normální krásný, popový písně.
Další srovnání: v čem se liší festival Przystanek Woodstock, který dal název i tvé knížce, od českých festivalů?
Základní rozdíl je, že tam není žádný vstupný. Oni vyberou prachy formou dobročinnejch sbírek a kapely hrajou za symbolickej honorář. Vstupný tam není, a tudíž tam nejsou žádný ploty, žádný šacuňky u vchodu, zato je tam atmosféra toho free, pod čím já bych si představoval původní Woodstock – idealizovaně, samozřejmě. Napoprvé jsem přijel v noci, z města jdeš z nádraží s batohem temným lesem, a najednou se vyjde v areálu nějakýho bývalýho tankodromu. První, co mě napadlo, byla Apokalypsa od Coppoly, jak přijedou do toho podivnýho Kurtzova království. Přede mnou leželo matně osvětlený neuvěřitelný mraveniště stanů, jestli je průměr tak tři lidi na stan, tak jde o plus minus nějakejch sto tisíc stanů, a to už vyrazí člověku dech.
A co zkušenost se stopováním v Polsku? V osmdesátých letech to šlo v pohodě, jak je to teď?
Jo, furt se to drží. Rozdíl je, že se konečně líp stopuje u nás. Oproti dobám komoušů zřejmě mají auta i lidi, co jsou víc free, takže berou. Tenkrát na sto- Mirek 6 Kroš (Foto Karel Šuster) pu v Česku to byla tragédie. Když člověk nebyl mladá hezká holka, dostával se kupředu hodně ztuha. V Polsku jsme ze začátku jezdili sólo, protože jsme si mysleli, že dva kluky nikdo nevezme. A strašně dlouho trvalo, než nám došlo, že v Polsku to není problém, protože když má řidič místo, tak vezme klidně i dva chlapy. Nebo občas jede s dodávkou a vezme třeba sedm chlapů. A ještě pět ženskejch k tomu. A ty lidi, který berou víc lidí najednou, jsou samozřejmě ty nejzábavnější.
Jedna věc zůstala v knížce nevysvětlená, na jednom místě je náznak, jak československá armáda málem vpadla do Polska. Tys byl tehdy na vojně. Mohl bys popsat, o co šlo?
Já jsem byl na vojně v osmdesátým prvním až osmdesátým třetím, a před tím v osmdesátým jsem byl poprvé v Polsku. Přibližně o měsíc dřív, než tam vypukly nepokoje. A vzpomínám si, že nás tenkrát vezl jeden řidič, kterej se rozohnil a začal vyprávět o podzemním dělnickým hnutí opravdovejch odborářů, a že proti těm komančům půjdou. Tenkrát jsem ještě tak nerozuměl polsky a myslel jsem si, že je to jen takovej ten hospodskej vejtaha. Vrátili jsme se a za měsíc to začlo. Pak jsem šel na vojnu a situace v Polsku se furt vyhrocovala, až v r. 81 vyhlásili stanný právo. Ty Poláci Jaruzelskýho samozřejmě nenáviděj, ale asi uvažoval racionálně, protože fakt hrozil masakr, že by tam Rusové a spřátelený armády vlítly a Poláci by to prostě neskousli jako tenkrát my. Takže na vojně bylo období, kdy se o tom reálně mluvilo, držely se pohotovosti, abychom mohli vyjet na hranice s Polskem a eventuálně tam vtrhli. A tenkrát jsme byli s Martinem, s kamarádem z Blavy, domluvený, že jakmile písknou tenhleten vostrej povel, tak my přelezem plot kasáren, my že teda do Polska v žádným případě nepojedem.
Jaký byl další plán?
Ten jsme neměli. Mysleli jsme, že se zašijeme někam do lesů a tam zkusíme přežívat. Něco jako Útěk do divočiny, ale z reálnějších důvodů. Než se nechat poslat do války s Polákama, který mám rád…
Většina návštěvníků festivalů, kam jezdíš, je o dvacet i víc let mladší než ty. Jak to vnímáš generačně?
Občas vnímám, že vlastně žádnej věkovej rozdíl nevnímám. Jenom když se pak jdu umejt do sprch a je tam třeba zrcadlo, tak si najednou říkám: Co tady s náma dělá ten starej chlap? No jo, aha!… ty vole… ale jinak jako kdyby to furt byli moji vrstevníci.
Pozn.: Výraz „flegmatičnost“ vložil do úvodního textu při redakci Mirek místo původní „pohodovosti“.