První knihu vydala před šesti lety: Máňa a my druzí. Mluvilo se ale víc o těch, co přišly pak: Všichni sou trapný (2019), Klikař Beny (2021) a nejnověji Zbabělí hrdinové (2023). Simona Bohatá, ročník 1965. Vyrostla v Praze na Žižkově – právě v letech, kdy se tam naplno rozbíhala asanace. Dnes žije u Jindřichova Hradce.
Proč „zbabělí hrdinové“?
Možná to zní paradoxně, ale v životě to tak prostě je: někdy se chováme zbaběle, někdy hrdinsky. A někdy třeba jdeme v těch polohách současně proti sobě.
V knize je každá povídka vyprávěná dvěma různými hlasy: jeden spíš hrdinský, druhý spíš zbabělý. Není tohle třeba klíč k názvu?
Třeba taky. V jedné z povídek se hlavní postava navenek chová konvenčně slušně, chce být zadobře s okolím, se svým partnerem, ale vnitřně, sama k sobě, se chová zbaběle. A když se jedno s druhým vykrátí, zbyde velká nula.
Hned v první povídce jsou dva bratři, mladší brání staršího, trochu blázna, před šílenou, nenávistnou matkou. Brání, ale neubrání. A matka má za sebou životní zradu, kterou nikdy nepobrala, a tak se mstí za své neštěstí na svém prvorozeném dítěti. Když to složíme dohromady, máme zbabělého hrdinu…
Tahle povídka je hodně kontrastní, vyhrocená. Víc než všecky ostatní. A to je šíře té matčiny nenávisti napsaná tak ze dvou třetin oproti skutečnosti. Tu postavu jsem zažila. Všecky ty věci, co prováděla, nejde ani napsat – ta postava by prostě nebyla uvěřitelná.
Už v jiných rozhovorech jste řekla, že berete hodně z vlastního života. Píšete si deník?
Ne.
Všecko to máte v hlavě?
Ano.
To je ale víc než půlstoletí zkušeností. A všechno vaše psaní je tak živelné, spontánní…
Píšu film. To je jediná metoda, kterou umím: přepisovat do slov jednotlivé scény, které mi běží hlavou. Když se film přetrhne, píšu bláboly, nedává to smysl. Jsem hodně závislá nejen na filmu, ale taky na výtvarném umění, na fotografii. Mám naštěstí velmi dobrou dlouhodobou paměť. Pamatuji si scény ze svých dvou tří let. Když jsem je popisovala své babičce, nevěřila mi, že si to pamatuju, ale nakonec mi dala za pravdu: ty věci se odehrály, jak jsem jí vyprávěla. Na psaní deníku jsem líná, tohle neumím.
Takže máte příběh hotový v hlavě jako film a jenom ho přepíšete, nebo nastartujete promítačku a skočíte do prvních políček, aniž byste věděla, kam vás to zavede?
Nemám příběh hotový předem. Mám nanejvýš hrubý plán. Sednu a píšu, a nevím, kam mě psaní zavede. V knize Všichni sou trapný je kapitola „Rudla“. Původně jsem myslela, že napíšu o jeho sestře, ale když jsem do Rudly vstoupila a vyšla s ním v tom textu z ředitelny na chodník před školu, přišla mi ta postava natolik zajímavá, že jsem ho doprovodila domů a jeho očima psala dál jeho rodinu: matku, otčíma. Plán se mi vymknul z rukou. Musím být s těmi postavami, musím být v nich, v jejich řeči. Teď jsem odevzdala do nakladatelství další soubor povídek a jedna, drze věnovaná Janu Zábranovi, je z dělnického prostředí. Kdybych tam během psaní nebyla, nebyla tou stavbou, těmi dělníky, kdybych nemluvila jako oni, nikdy bych ten text nenapsala. Nedokážu si říct, že já, jako Simona Bohatá, budu teď přemýšlet jako někdo druhý – musím být tím druhým.
Ve všech knížkách ale jdete po sociální periferii. Dokázala byste vstoupit do hlavy třeba královské rodině?
To by asi nešlo. Musím se v tom prostředí cítit dobře. Tam, kde je kolem talíře osm druhů příboru, se dobře necítím. Chovala bych se tam jako idiot. Ale takzvaná periferie, ten společenský okraj mě láká. Strašně moc se mi líbí jejich mluva. Sbírám to. Dělám si svůj vlastní slovník lidové, slangové řeči. Dnešní dvacetiletí neznají třeba „rigol“ nebo „klandr“, ale ta slova jsou přece krásná. Svědčí o konkrétní situaci. „Zábradlí“ – to nesvědčí o ničem. Tedy pokud nemyslíme to divadlo.
Sbíráte všude po republice?
Všude ne, hantec třeba není moje parketa. Ale jsem nadšená, když zjistím, že někdo používá například výraz „šublkostn“…
Co to je?
Příborník. Někdy taky komoda.
Já znám „veškostn“.
Co to je?
Prádelník.
To je taky hezký výraz. To si zapíšu. Moje babička běžně používala třeba „vošmouraný“. Ani nemusíte znát přesný význam, ale ze zvuku toho slova jasně pochopíte, že jde o něco špinavého.
Takže řeč vás zajímá, protože je v ní paměť?
Nejenom. Řeč vám taky definuje postavu, její sociální zařazení. Dělník neřekne, když někomu páchne z úst, aby si pravidelně čistil zuby kartáčkem, ale aby si ten kartáček aspoň někdy vrazil do tlamy. Není v tom nic hrubého ani vulgárního, oni tak prostě mluví.
Když je řeč o figurách a situacích, je pro vás rozdíl napsat povídku a napsat román?
Není. Jedině snad v tom, že konkrétní postavu v sobě rychleji uzavřu. V Klikaři Benym je postava Hanyho. Ta vystupuje už v knize Všichni sou trapný. A protože jsem se s ním nemohla rozloučit, vzala jsem ho s sebou do další knihy. Teď píšu pokračování Klikaře a Hany bude mít svůj retrospektivní part nejspíš i tady.
První knížku Máňa a my druzí jste vydala v roce 2017. Předtím jste psala do šuplíku?
V šuplíku žádné ucelené prozaické texty nebyly. Měla jsem tam ale hodně písňových textů a básní. Nedávno jsem v tom zrovna hrabala a našla nějaké věci ze střední školy. Uchvátilo mě, jak silně jsme s kamarády a kamarádkami tu školu nenáviděli, kolik energie jsme dávali do toho, abychom tu nenávist ztvárnili buď obrazem, anebo veršem. Našla jsem třeba tohle: „I wanna kill Dušní škola/ nebo rovnou skočit z mola.“ Taky jsem si zapisovala sny. Na nějakou souvislou prózu jsem neměla jednak sebevědomí, jednak sicflajš. To přišlo až později.
Kdy?
Když jsme měli problémy s rodinnou firmou. Začala jsem psát, abych se z toho všeho nezbláznila, abych se mohla od té hrozné situace odstřihnout. Tak vznikla Máňa. Ale tam mi taky některé postavy a jejich příběhy nepasovaly, třeba Šimona, tak jsem si je nechala do Všichni sou trapný.
Šimona je Simona?
