Patti Smith je známa v mnoha uměleckých i mimouměleckých sférách. Zpěvačka, textařka, skladatelka, malířka, matka oddaná své rodině. Silná žena, která se nebojí vyjádřit k událostem
jak kulturním, tak politickým. V neposlední řadě je tu ale i Patti Smith – osobitá básnířka a spisovatelka. Svou první básnickou sbírku s názvem Seventh Heaven (česky zatím nevyšlo) vydala v roce 1972 prostřednictvím amerického nakladatelství Telegraph Books. Sbírka dvaadvaceti básní v malém formátu a s působivým černobílým portrétem od fotografky Judy Linn na přebalu se stala pro Patti bránou do světa poezie. Od té doby už ušla dalekou cestu a za čtyřicet let vydala celkem patnáct knih. Patti se v podstatě nezamilovala do psaní jako takového, zamilovala se do životních stylů umělců. Když začínala s psaním, dělala to tajně. Okruh lidí kolem ní ji tehdy znal především jako malířku a hudebnici. Za své zápisky se styděla, všichni přátelé byli skvělí spisovatelé. Svou následnou úspěšnost na literárním poli přisuzuje něčemu, co by se dalo nazvat veřejnou prostitucí vlastní duše. V rozhovoru ze srpna 1972 s Victorem Bockrisem na otázku, proč se její kniha Seventh Heaven tak dobře prodává, odpověděla: „Protože se prodávám já. Protože jsem dobrej člověk a lidi mě mají rádi. Když si lidi koupí mojí knihu, ve skutečnosti si kupujou kousek Patti Smith. Ta kniha je autobiografi cká. Je ozářená světlem mých idolů.“ Patti při psaní hledá inspiraci nejen ve věcech a lidech, kteří ji obklopují, ale i ve vážených umělcích. Mezi její umělecké vzory patřili například malíři Amedeo Modigliani nebo Chaim Soutine, ale hlavní ikonou pro ni byl prokletý básník Arthur Rimbaud – věčně mladý a s věčným uličnickým úšklebkem na tváři. Rimbaudovu fotografi i Patti schraňovala na svém psacím stole, díky němu se i rozhodla v mládí vycestovat do Paříže a navštívit jeho oblíbená místa a v neposlední řadě hodně z Rimbaudovy tvorby vtiskla i do své vlastní poezie. Byl její láska, její bláznivý a neohrožený anděl, který ji provázel na cestách životem. První literární počin z pera Patti Smith, který vyšel i v českém překladu, je kniha Básně a deníky. Prostřednictvím této knihy dovolila Patti čtenářům exkurzi do intimních myšlenek a sestavila koláž svých raných prací ze 70. let. Kniha je tak souborem básní, textů písní, deníkových záznamů, fotografií a oblíbených citátů. Následně nakladatelství Volvox Globator vydalo v roce 1998 drobnou knížečku s názvem Korálové moře. Elegantní a lyrická poezie v próze je vlastně jeden velký oslavný hold soužití s umělcem Robertem Mapplethorpem. Robert byl Pettiinou životní láskou i oddaným přítelem, nešlo však o klasický vztah, jelikož Robert byl homosexuál. Život se s ním nemazlil, onemocněl AIDS a dlouho bojoval s nemocí, jež ho postupně stravovala, až nakonec 9. března 1989 zemřel. Patti se však na stránkách Korálového moře podařilo přetvořit svůj žal, ztrátu a prázdnotu ve snový obraz Robertova života, který pokračuje v jeho díle. Že dokáže psát nejen poezii ale i prózu Patti Smith dokázala knihou Just Kids – Jsou to jen děti, která česky vyšla v roce 2011. Zde se její příznivci konečně dočkali ucelené a strhující zpovědi. Předkládá nejen vlastní osobité memoáry, ale i sondu do života jedné generace. Vytváří realistický a intenzivní portrét, který čtenáře zavede přímo do středu bohémského New Yorku na sklonku šedesátých let. Jako poslední se českému čtenáři mohla dostat do rukou útlá knížka Sbírání vlny, kterou vydalo nakladatelství Dokořán koncem loňského roku. Sbírání vlny – v originálu The Woolgathering – Patti vydala poprvé v roce 1992, český překlad Lýdie Kárníkové vychází z rozšířeného vydání z roku 2011 doplněného o autentické černobílé fotografie. Knihu začala Patti psát pro začínající nakladatelství Hanuman Books Raymonda Foye a Franceska Clementa. Jejich produkce připomínala svými rozměry spíše indiánské modlitební knížky do kapsy, měly přibližně asi sedm na deset centimetrů. Sbírání vlny začíná až pohádkovým úvodem o malé dívce, která utíká do světa fantazie, protože „mysl dítěte je jako polibek na čelo – otevřená a bez zájmu.“ Celá kniha je postupně zahalena kouzlem, lehkým oparem fantastična, ale přitom příběh od začátku až do konce vychází ze skutečného života. To jen osobnost Patti Smith a její návrat k dětskému pohledu na svět, k proudu nevinných představ dělá z útlého svazku melancholický příběh, který ve čtenáři po poslední stránce zanechá neochvějný pocit souznění s její osobou. Patti usilovala hlavně o to, aby čtenáře naplnila mlhavou, zvídavou radostí. Útlý svazek otvírá dveře do světa prchavých vzpomínek, intimních myšlenek, lehkých, měkkých a těžko uchopitelných jako chomáče vlny. Ta představuje „kousky lidské duše, které nějak unikly. Chycené v zástěře.“ Stejně tak Patti zachycuje v knize své vzpomínky. Tato impresionistická osobní zpověď plně zasáhne všechny smysly, usiluje o zachycení atmosféry okamžiku, prchavého dojmu dávných vzpomínek. Celé dílo klouže na pomezí mezi snem a realitou, mezi poezií a prózou, mezi dětstvím a dospělostí. Osciluje mezi Patti Smith jako naivním dítětem a protřelou umělkyní. Její nohy se prodírají travou, ale hlava si poletuje v oblacích. V knize vše migruje a neustále se proměňuje, svět umělců je jako živý organismus – tiše pulzuje. Patti vykresluje obrazy a zase je stírá, aby uvolnily místo obrazům novým. A tak vzniklo dílo snivé, metaforické, plné odkazů. Proces psaní sama přirovnává k létání, jde o nutkání vyzkoušet svou neodolatelnou skrytou schopnost. Po přečtení nejen Sbírání vlny, ale i kterékoliv jiné její knihy, před čtenářem stojí Patti Smith nejen jako kontroverzní rock’n’rollová zpěvačka, ale také drobounká kostnatá dívka s velkou fantazií, kterou sice možná okolnosti táhnou k zemi, přesto míří jen a jen vzhůru – touží „točit kolem, které by otočilo celou zemi.“ Sama Patti o sobě tvrdí: „Odmalička jsem věděla, že mám v sobě něco zvláštního. Já vím, nebyla jsem nijak hezká, neuměla jsem se moc vyjadřovat a ani jsem se dobře neučila. Neměla jsem nic, co by fyzicky dávalo světu najevo, že jsem nějakým způsobem mimořádná, ale celou tu dobu jsem v sobě měla obrovskou víru a obrovskou kuráž, který mě držely při životě bez ohledu na to, jak jsem na tom byla zle. Měla jsem prostě v sobě takový světlo, který mě popohánělo kupředu. Měla jsem výhodu – nebe nad hlavou a schopnosti stát se čímkoliv pouhým mrknutím oka.“
