Tajemství próz Stanislava Struhara se pokouším rozlousknout už nějakou dobu. Jejich jedinečnost snad spočívá ve zdánlivě nezúčastněném, objektivizujícím popisu, který v sobě ale střádá literární energii. Příklad následuje: kniha se skládá ze čtyř povídek, v první z nich se mladý Čech znovu ocitl v bytě svých vídeňských prarodičů. Má za úkol připravit byt k prodeji, narazí na fotky svých prarodičů z doby, kdy byli mladí, a jako popis výjevu na fotce slouží nenápadná věta: měli „tmavé oči plné světla“. Ve zkratce je tady shrnuté kouzlo starých fotografií, z nichž zúčastněný pozorovatel odečítá někdejší vztah portrétovaných. „Na poslední fotografii byla babička sama, už se neusmívala, byla úplně sama, stála tady na balkóně a shlížela dolů na ulici, na Rechte Wienzeile, mávala.“ Zdánlivě obyčejná věta popisuje nepřítomnost někoho, kdo byl a už není, a předjímá roli nepojmenovaného pozorovatele – fotografa – pod balkónem.
Častý je motiv cizinců přejíždějících mezi Rakouskem a Československem či Českou republikou, oběma směry, kteří se usazují, zabydlují, anebo se po čase nespokojeně vracejí, aby jejich děti nebo pravnuci okusili stejný osud. Specifickou roli má učení se němčině jako přestup do nové existence. Struhar i tady dokáže výmluvně naznačovat, prošel stejnou zkušeností. S vybroušeností a kontextuálností jeho próz kontrastuje doslov, ve kterém překladatelka knihy Markéta Kliková popisuje bolestné Struharovo dospívání v socialistickém Československu a dramatický odchod do exilu. Doslov tvoří jakousi pátou povídku, protože nasvěcuje meditativní podobu Struharových textů.
Jejich motivy si odpovídají navzájem. Ukazuje se, že lidské osudy si jsou v zásadě podobné, což nevidíme vzhledem k přesvědčení o vlastní jedinečnosti. Významným motivem je i nedorozumění, které Struhar obvykle rozehraje, nechá čtenáře strachovat se o hrdiny povídek, aby pak… ale nebudu prozrazovat. Nad touto knihou mě napadlo, jestli autor nakonec znovu neprožívá příběh českých německy píšících spisovatelů. S jejich ohledáváním nejistého místa ve společnosti, s jejich osvěživě „jiným“ viděním českých reálií, s jejich otřesenou intimitou domova, s nostalgií po něčem, co nenávratně zmizelo. Struhar možná oživuje tuto působivou tradici literárním návratem ve zcela jiné době. Je ovšem třeba říci, že v Rakousku je uznávaným, oceňovaným autorem, považovaným za vlastního.