Zbyněk Hejda se v rámci českého expresionismu ve své tvorbě konfrontuje s básníky jako byl Georg Trakl, Emily Dickinsonová nebo Gotfried Benn. A samozřejmě Bohuslav Reynek. Reynek ho k překladům Trakla přivedl, ale Hejda zvolil zcela odlišný přístup. Přizpůsobení jazyka pocitům básníka.
V devadesátých letech jste přednášel kulturní antropologii…
Přednášel jsem hned po absolutoriu do roku 1958 a pak až po čtyřiceti letech jsem se k tomu vrátil. Jiří Němec byl tenkrát šéfem katedry etiky na medicíně. Mě to velmi zajímalo, připravoval jsem se na přednášku celý týden a pak jsem přednášel spatra. Bohužel, v roce 1995 mi našli nádor v hlavě. Rok jsem nemohl číst a musel jsem přednášení přerušit. Pak už jsem se k tomu nevrátil.
Na co nejraději vzpomínáte?
Měl jsem literární seminář o expresionismu podle Chalupeckého. Klíma, Weiner, Deml, Hašek. Dodnes se stýkám s několika bývalými studenty tohoto semináře.
Celých čtyřicet let jste nikde nepřednášel? Ani v bytových seminářích?
Zúčastňoval jsem se bytových seminářů v bytě Rudolfa Kučery na Valdštejském náměstí. Ale nepřednášel jsem, jen se zúčastňoval.
Tam byla redakce samizdatu Střední Evropa.
Dnes se ukazuje, jak tehdejší zaměření Střední Evropy bylo aktuální. Stěžejním tématem byla sudetoněmecká otázka – odsun německých obyvatel byl jasně pojmenován jako zločin. A také se kladl důraz na židovskou tématiku.
Na likvidaci Židů za 2. světové války?
Likvidaci Židů napříč dějinami i současnost – konflikt palestinsko-izraelský. Stále aktuální. Dnešní neonacisti se projevují opět jako antisemiti.
DOBRÁ KRITIKA JE VZÁCNOST
Jaký je váš názor na současnou situaci v kultuře?
Málo se podporují literární časopisy, přitom bez kritiky není umění komplexní. Skutečná literatura se nedá dělat bez dotací, protože 
nepodléhá zákonům trhu. Ani nemůže. Směšuje se umění a zábava. Za umění se dnes považuje zábava a to je znepokojivý stav. Jediné východisko je v poctivé hluboké kritické práci, zasvěcené a fundované. Dřív to bylo jasně rozděleno a kritika se zábavou vůbec nezabývala. F. X. Šalda o Javořické vůbec nepíše, ani se o ní nezmiňuje, ačkoli se vydávala v obrovských nákladech a měla ji každá domácnost. Byla to módní autorka. Skutečně mě mrzí, že například Revolver Revue musela přestat vydávat Kritickou přílohu. Byla velmi kvalitní a to je velmi vzácné. Dobrá kritika je velká vzácnost.
Který kritik je pro vás zásadní?
Inteligentní a hlavně nezávislý. Pro mě byl takovým kritikem Andrej Stankovič. Jeho filmové kritiky, to je absolutní nezávislost.
Co Sergej Machonin?
Machonin patřil do Literárek, což byl kulturní a intelektuální disent šedesátých let. Literárky byly noviny reformních komunistů. A Sergej Machonin v nekrologu Janu Lopatkovi ve Střední Evropě napsal, že Tvář byla ve své nezávislosti a tudíž myšlenkovém posunu dál než Literární noviny.
Jaké postavení zaujímala Tvář ve své době?
Šotola, tehdejší předseda Svazu spisovatelů, o Tváři řekl, že je to jako když kluci házejí klacíčky pod nohy lidem, kteří táhnou do třetího patra piáno. Byli jsme nezávislí a tím jsme provokovali i Jiřího Šotolu. Naši kritici Doležal a Lopatka byli prostě nejlepší. Bez úlitby císaři.
Jste v kontaktu s někým z minulosti?
Scházím se se zbytky Tváře: Honzou Nedvědem, Karlem Štindlem.
Jakým způsobem Tvář skončila?
Způsob, jakým režim tenkrát zlikvidoval Tvář, stál na osobních postojích. Mohli bychom pokračovat dál, kdybychom se zbavili Mandlera, Hejdánka a Němce. Takto nám to bylo řečeno. A ačkoli to bylo v době, kdy se pro velké věci obětovaly malé, tedy lidi, my jsme se za své kolegy zcela postavili, solidarizovali jsme se s nimi a Tvář tím pádem zanikla. Pro mě to byla naprosto nedocenitelná zkušenost solidarity.
PSANÍ JE SNAHA SPOUTAT ČAS
Překládal jste Gotfrieda Benna, proč jste si ho vybral?
Jak jste si jistě všimla, moje poezie je velmi drsná. A Gotfried Benn je nejdrsnější, nejsyrovější z německých expresionistů. Ale mám radši Georga Trakla. Georg Trakl to je čistá lyrika. Dotýkání se věcí, lidí a pocitů. Bezprostředně. Bez názoru. Mám rád i klasickou lyriku jako je Emily Dickinsonová. Trakla mám radši než Benna, překládal jsem si ho pro sebe. Viděl jsem překlady Reynka a chtěl jsem to zkusit jinak než on.
Tématem vaší poezie je smrt. Co na ni říkáte dnes?
Strach ze smrti je posedlost. Provází mě celý život bez ohledu na to, co se děje. Té posedlosti se nikdy nezbavím.
Neustále se dotýkáte smrti?
Ano. Je mým tématem.
A když konečně smrt přijde a někdo zemře?
Celý život se strašně bojím, že mi někdo zemře, a když to konečně přijde, dostaví se úleva. Je to posedlost úzkostí a ani během let neměním svůj názor. Smrt je úzkost z toho, jak někdo odchází, jak se mu mění hlas, oči, tvář, myšlenky, a když skutečně zemře, oddychnu si, že se to konečně stalo. Hrozně jsem se bál, že mi umře maminka. Zdávalo se mi o ní často. Po její smrti se mi pořád o ní zdává, ale zprostředkovaně. Maminka je ve snech nepřítomna, jen se o ní mluví nebo mne volají k telefonu, ale ona zrovna nemá čas.
Dospělí tvoří hraniční kameny dítěti…
…ano a když ten jeden padne, tak se zhroutí svět, jako se zhroutil mně. Na to se dobře pamatuji, bylo mi devět, když můj otec náhle zemřel. Téma smrti, které se zjevuje v mé poezii, je silně založeno na smrti mého otce.
Se smrtí se tedy vyrovnáváte psaním…
Posedlost trvá celý život a to psaní je snaha zachytit a spoutat čas. Mám klamný pocit, že když zapíšu každý detail, uchovám přítomnou chvíli. Je to snaha čas zastavit v textu.
To je téma z knihy Cesta k Cerekvi.
Můj deník, který vyšel pod názvem Cesta k Cerekvi, nebyl původně určen pro vydání, je to prostě záznam oné posedlosti zachytit okamžiky, setkání. Miloval jsem Horní Ves a lidi odtamtud a oni se mi ztráceli před očima. Dodnes mne mrzí, že pasáž o cestě do Tasova za Demlem je tak krátká.
Co byste chtěl? Jaké máte přání?
Mrzí mne, že jsem se nikdy nenaučil rusky, abych si mohl přečíst Mandelštama v originále. A tak čtu překlady. Kovtunovy překlady 
Mandelštama jsou mi bližší než Zábranovy. Zábranovy jsou problematizované tím, že to vypadá, jako by všichni jeho básníci byli stejní. Jiří Kovtun se víc přizpůsobuje básníkovi. Neprosazuje se. Víc cítí. Ale co mám rád, to jsou pravoslavné zpěvy. Setkal jsem se s pravoslavím v Moskvě, kam mne pozval Tomáš Glanc. Šel jsem do Sergejevského chrámu mimo turistickou zónu. Oni se modlí zpěvem. A ten zpěv je tak nádherný, to je taková síla, že jsem snad, co se týká sborového zpěvu, nic silnějšího nezažil. Ptal jsem se Honzíka Machonina, jestli ví, proč se eucharistie odehrává tajně, vskrytu za ikonostasem, neodpověděl mi.
Je to zázrak, což znamená, že se nemůže odehrávat před zraky věřících. Patří do mystérií…
Ano. Často říkali panu Reynkovi, ať namaluje Zmrtvýchvstání, a pan Reynek na to odpovídal: nemůžu namalovat Zmrtvýchvstání, to bych neuměl. Událost Zmrtvýchvstání je v Evangeliu skryta. Lidi to neviděli a tak ani pan Reynek zřejmě nechtěl takovou věc namalovat.
SEN MĚL KLIDNÝ SPÁD
Sen měl tichý, klidný spád, tichou, klidnou náladu. Stáli jsme (v Horní Vsi) v síni před almárkou a byli tam všichni, i děd, který byl v středu té nálady, neboť jsem ho nejvíc vnímal, všichni ostatní byli všichni, ale nevím, kdo z nich všech tam byl. Nebyla tam maminka. Aleně jsem vysvětloval nějakou zvyklost, jíž nerozuměla, ale nebylo v tom žádné napětí z obavy, že dojde k nedorozumění. Šlo o toto: bylo třeba uložit obrovský salám na místo, kam se na něj nedostanou myši. Ačkoli jsem celý ten výjev viděl neobyčejně živě: jak balíme salám do papíru, otevřenou almárku, také rozhovor byl živý a zapamatovatelný, přece to vše nebylo ve snu důležité. Jako by smysl byl v tom, co se nedělo, ale co bylo, a to, co bylo, to byli ti všichni, kteří tam byli, zejména děd, který je přece už tolik let (celou věčnost) mrtvý, vnímal jsem i Aleninu přítomnost, ale nic mě neudivovalo ani neznepokojovalo, jak to bylo všechno tiché a klidné a celé jako bez významu. Byla to minulost, která se ode mne oddělila a netečně odplouvala. Bylo po bolesti. (Lady Felthamová, 1969–73, 1979)
Blbě
zírám
Nikam
A čas tiká, tiká
Nikam
Sníh
Zvěř na kost vyhublá
Tlamičky trním zraňované
Tak bílý čas
Jako by andělé (snad někdy plamen?)
Shořeli na popel
Krajina z barev vyhořelá
Pláč v očích ledu vyhaslý
Tělíčka dětí ochořelá
Rubášky z bílé mlhy
Foto Karel Šuster