„Surrealisté se brodí po krk nejen v literatuře, nýbrž rovnou v literátství.“
Richard Weiner
Stoleté narozeniny surrealismu – předcházíme zmatkům a surrealismem označujeme ten Bretonův, eventuálně domácí Effenbergerův – nabídly dobrý důvod podívat se mu trochu více na zoubky, přesněji pod sukýnky. Omrknout, co krásného se tam třeba skrývá a přesvědčit se, zdali to není, jak se říkává, navrch huj a vespod fuj.
Úvodem možná rychlé připomenutí. Surrealismus vznikl na hrobě dada, který mu tak ochotně Breton, André Breton, vykopal. Jak víme, dada mělo, velice nahrubo, v podstatě čtyři centra a podoby: zakladatelské curyšské, provokující a protiválečné (Hugo Ball, Hans Arp, Tristan Tzara). Berlínské, hodně radikální a politické (Richard Huelsenbeck, Raoul Hausmann, Georg Grosz). Newyorské, ještě radikálněji překračující hranice (Marcel Duchamp, Francis Picabia, Man Ray), a pařížské, spíše literárnější, „hravější“ (Breton, Georges Ribbemont-Dessaignes, Louis Aragon, opět Tzara). A samozřejmě také kolínské, tedy Kurt Schwitters, naprostý samorost.
Zaměřme se ale pouze na hochy z Paříže. Místní parta se začala štěpit, když Bretonovi začínalo vadit, že jejich konání – pravda, spíše v rovině provokací a skandálů, tudíž vlastně povrchní srandičky – nikam nevede. Jistě, po jednom večeru, který skončil výtržnostmi, skandálem a tisk je rozcupoval, měli pocit, že dobyli Paříž. Ovšem s dalšími večery již nevěděli co dál, po A by přece mělo přijít B. Anebo provokovat donekonečna?!? A tak 26. května 1920 chtěli Breton s Philippem Soupaultem rozjet na pódiu ruskou ruletu, kdy by tahali jména. Aragon se zděsil, k ničemu tedy nedošlo a vše prozradil až po Bretonově smrti.
Breton vnímal dada – ve zcela jasném nepochopení, které o nějakou dobu později kopíroval i náš velevelebený teoretik Karel Teige – jako slepou uličku a považoval je za dětinské. Zároveň mu muselo vadit, že nemá pařížskou partu na povel, střetával se s Tzarou a jeho nespoutaným humorem, který, pravda, Bretonovi dosti chyběl. Začínali se vzájemně nenávidět a vrchol nastal v létě 1923, kdy Tristan Tzara uspořádal poslední akci, Večer dada, na němž se hrála jeho hra Plynové srdce. Na představení ovšem dorazil i Breton s Paulem Eluardem, vyvolali hádku, Breton vyskočil na pódium, oháněl se sukovicí, kterou si za tím účelem přinesl a v nastalé rvačce přerazil jednomu z herců, Pierre de Massotovi, ruku. Škoda byla 8 000 franků.
A to byl konec dada, přinejmenším toho francouzského. Osudy jeho protagonistů, jakkoli zajímavé, teď sledovat nebudeme, snad jen Bretonovu báseň „na rozloučení“.
Zanech všeho.
Zanech dada.
Zanech manželku, zanech milenku.
Zanech svých nadějí a obav.
Pohoď své děti v lese.
Zanech kořist ve skrytu.
Zanech, musíš-li, svého snadného života a plánuj budoucnost.
Vydej se na cestu.
Vzhůru do snění
Pomiňme, že to vše bylo – jak bylo, je a bude u Bretona pravidlem – pouze v rovině slovíček, hlavně, že měl nyní volné ruce k surrealistické plavbě. Předesíláme, že ji vezmeme hodně hopem, chceme totiž psát především o těch jiných, o těch, kteří do Bretonova klanu nepatřili, a zaměříme se spíše na její sporné body.
Po celou dobu, a čteme to i v prvním manifestu surrealismu, kladli surrealisté důraz na maximální svobodu, na osvobození, surrealismus chce být neustálou trvalou revoltou ducha. Jak to s ní tedy bylo? A osvobodili se, jak proklamovali? Skutečně? Vezměme to ale trochu zeširoka.
Chceme-li poznat historii surrealismu, můžeme samozřejmě číst Bretonovy manifesty, jeho rozhovory, vzpomínky, dlužno ovšem dodat, že k realitě přistupoval tvůrčím způsobem. Měl přece pravdu. Vždy, a nikdo mu neodporoval. A pokud ano, byl exkomunikován. Anebo přesněji vyloučen ze strany…
Dobře to vystihl Bretonův bývalý druh z dnů dada, prozaik, básník a malíř Ribemont Dessaignes: „Kolem Bretona byla vždy aura tajných společností.“ Surrealismus byl víceméně uzavřenou skupinkou zasvěcenců, bylo to vždy „my“ a „oni“ – přičemž druhou stranu bylo možno napadat, urážet, protože MY jsme byli držiteli jediné, té pravé pravdy. Surrealisté tak mohli vše. Ano, známe to, že. Zakládali si na své výlučnosti, na své (deklarované) nezpochybnitelnosti. A jistě, musel to být fajn pocit, být na té správné straně, láká to. I to známe. Takže třeba na večírku na poctu básníkovi Saint-Pol-Rouxovi v roce 1925 ztropili surrealisté výtržnost, ve finále se Philippe Soupault houpal na lustru. A podobných vylomenin měli na kontě více.
V Prvním manifestu také čteme oslavu Lewisova Mnicha, klasiky gotického románu: „… cítíme, že [postavy románu] jsou připraveny jednat s neslýchanou hrdostí,“ píše, a pokračuje, „[kniha] představuje vzor správnosti a nevinné vznešenosti.“ Budíž, víme však, že hlavní postava, mnich Ambrosio, zavraždí při pokusu znásilnit pannu Antonii její matku, děvče pak později stejně znásilní, a nakonec ji, nabažen a znechucen, také zavraždí. Budiž, třeba se to AB líbilo, kdoví…
Dialektika akademična
Nicméně, o to tak nejde, spíše bychom se měli pozastavit nad různými rozpory ve slovech a činech. Ačkoliv se Breton vždy hlásil k dialektickému materialismu a tam, jak si jistě starší pamatují ze školy, jde o boj protikladů, dejme mu ale slovo: „Odedávna otevřeně říkáme, že se hlásíme k dialektickému materialismu a že uznáváme všecky jeho these: prvotnost hmoty před myšlením, přijetí hegelovské dialektiky jako vědy všeobecných zákonů pohybu jak vnějšího světa, tak lidského myšlení, materialistické pojetí dějin… nezbytnost sociální revoluce jako vyústění antagonismu, který se projeví – v určité etapě jejich rozvoje – mezi materiálními produktivními silami společnosti a existujícími výrobními vztahy (třídní boj). Ze současné psychologie surrealismus podržuje především to, co usiluje dát vědecký základ bádání o původu a proměnách ideologických představ. V tomto smyslu byl surrealismus přiveden k tomu, aby přikládal zvláštní důležitost psychologii procesu snu, jak ji vysvětloval Freud,“ řekl v roce 1935. Mimochodem Freud po setkání s jejich vůdcem, ještě v roce 1938, říkal: „Dosud jsem považoval surrealisty – kteří mě přijali za svého svatého ochránce – za 100% blázny…“
A ještě jeden výrok připomeňme, též z roku 1935, kdy se Breton na Mezinárodním kongresu spisovatelů na obranu kultury v Charkově nechal slyšet: „Změnit svět, řekl Marx; změnit život, řekl Rimbaud; tato dvě hesla pro nás splývají…“
Opět, slova, slova. Lze ze snahy „postihnout bod ducha, kde přestávají být protikladně vnímány život a smrt, skutečné a imaginární, sdělitelné a nesdělitelné, nahoře a dole“ učinit program, a hlavně realizovat jej? Mno, úkol pro mystiky, možná. Ovšem, surrealisté onoho satori nikdy nedosáhli. A nedosáhli ani „šílenství“, o němž se rádi bavili, ale jehož se báli. „Strach ze šílenství není něčím, co nás donutí nechat prapor imaginace spuštěný na půl žerdi.“ Překročili tedy se vztyčeným praporem onu hranici? Ani náhodou, ostatně v kavárně jim šílenství nehrozilo.
Kavárna byla místem jejich setkávání, zde hrávali své hry, jež, jak si ještě ukážeme, byly skutečně pouze hraním si – nic natvrdo. A proč ne, vždyť sen byl pro Bretona vším. „Básník, který má přijít, překoná deprimující představu nenapravitelného rozkolu mezi činem a snem,“ napsal. Ale, proč až v budoucnosti? Proč ne hned? Proč jím nebyl některý ze spolustolovníků? Anebo sám AB? Lze jen připomenout podobně (ne)realizovaný utopismus katolictví i bolševismu.
V Druhém manifestu surrealismu (1930) se již Breton cítí natolik silný, že píše: „Onen stav ducha, který nazýváme surrealistický a který je zaujat sám sebou, velí, abychom stále méně vyhledávali jeho předchůdce […] Pokud jde o vzpouru, nikdo z nás nepotřebuje předky,“ a také: „Musíme se zbavit kultu lidí, byť by byl sebevětší. Jen jeden se tomu vymyká: Lautréamont, jinak neznám nikoho, kdo by na své cestě nezanechal nějaké pochybné stopy. Bylo by zbytečné dál diskutovat o Rimbaudovi: Rimbaud se mýlil.“ Zapamatujte si to, ještě se k oběma jménům vrátíme.
„Surrealismus je nikoli prostředek nového nebo snadnějšího vyjádření, nikoli metafyzika poezie. Je to prostředek úplného osvobození ducha a všeho, co se mu podobá,“ napsal jeho historik Marcel Nadeau, Jak se tedy stavěli surrealisté, zastánci nikde nekončící svobody a osvobození ducha, k ženám? Byly pro ně objekty zbožňování, ikonami, ztělesněním „šílené lásky“, symbolem… V reálu ale vlastně pouhými společnicemi, usnadňujícími život mužů-básníků. A ti si je vlastně přivlastňovali a promítali do nich své ideje (viz Nadja), v replice ideálu konvencí dvorské lásky, ale i Salome. Kolik bylo mezi surrealisty žen?
Když sovětský spisovatel Ilja Erenburg označil surrealisty za pederasty, Breton mu po právu nafackoval. Ale pozor, v roce 1928 proběhla z iniciativy skupiny diskuse o sexualitě, a došlo i na otázku homosexuality. A jak Man Ray, tak Marcel Queneau i Louis Aragon byli zaskočeni, když Breton prohlásil: „Jsem zásadně proti pokračování v této diskusi na toto téma. Jestliže bude podpora homosexuality pokračovat, opustím ihned tuto schůzku…“ Hmm.
V anketě též prohlásil: „Je naprosto nemístné, ptát se ženy, co by ráda… mluvit o komplikacích.“ Schválně, co by mu na to řekla nějaká žena? Breton na jedné straně vychvaloval sadovskou perverznost a právo naprosté sexuální svobody (ale jak víme, o homosexualitě se nemluví), jeho skutečná touha byla však zcela romantická. Dobře to vystihla surrealistická malířka Dorothea Tanningová: „Cítili poněkud malý oheň ve svém klíně, ale hodně imaginativní touhy…“ A ještě něco – když utekli manželé Bretonovi před nacisty do Ameriky, nechtěl ženě pomáhat doma („básníci neumí dobře mýt nádobí…“). Ani moc makat se mu nechtělo, však mu Peggy Guggenheimová měsíčně vyplácela tehdy hodně dobrou sumu 200 dolarů.
Jen ty kostely pěkně spalte, soudruzi!
Podívejme se na Bretonovy politické názory. Již od roku 1925 se surrealisté sbližovali s komunisty a od dva roky později vstoupili Breton, Louis Aragon a Paul Eluard do strany. Komunistické.
V roce 1929 na dotaz z Moskvy, z Mezinárodního byró revoluční literatury „Jaké bude vaše stanovisko, jestliže imperialismus vyhlásí válku Sovětům?“ surrealisté odpověděli: „Soudruzi, vyhlásí-li imperialismus válku Sovětům, bude naše stanovisko souhlasné se směrnicemi Třetí internacionály, stanovisko členů Komunistické strany Francie… Při současné situaci neozbrojeného konfliktu považujeme za zbytečné vyčkávat, abychom dali do služeb revoluce prostředky, které jsou nám zcela vlastní.“ Neříká se tomu pátá kolona? Anebo také, Leninovými slovy, užiteční idioti?