Když německý filozof a sociolog Theodor W. Adorno předstoupil v roce 1962 před evropské pedagogy na jejich konferenci, nebyl si svým úkolem úplně jistý. Jednak měl mluvit o antisemitských incidentech – zdech pomalovaných antisemitskými hesly – které by se v proklamovaně antinacistickém Německu vůbec neměly přihodit. A za druhé šlo o přednášku, o mluvené slovo se vším omezením.
Výsledkem je ale šťastný text, který fluidně pojmenovává fluidní jev. Antisemitismus v zemi prakticky bez Židů, která se dosti usilovně snaží toto dědictví vymýtit. Přitom naráží na předávání dědictví antisemitismu, spočívající ve vzájemném „pomrkávání“ lidí, kteří především chtějí vyjádřit svůj odpor vůči establishmentu. Mají přece také právo na názor. Tento zakořeněný postoj, zděděný z časů nacistické třetí říše, předávají svým dětem. Ne prostřednictvím argumentů, zkušeností, faktů – ale šeptandy, fámy, která je podle Adorna klíčovým nástrojem antisemitismu.
Pohříchu Adorno mluví o pravicovém antisemitismu, protože na počátku šedesátých let patřil do „povinné“ výzbroje (ultra)pravice. Jeho přednáška ale nečekaně živě rezonuje se současnou českou zkušeností, kdy se v části společnosti po útoku Hamásu na Izrael v říjnu 2023 a po vojenské operaci v Gaze vynořily hlasité protiizraelské postoje. Nezatěžují se fakty, anebo je nekriticky přebírají z nespolehlivých zdrojů – jejich podstatou je, že se všeobecně „ví“, co je stát Izrael zač.
Adorno si klade jako řada uvažujících lidí dnes stejnou otázku – co s těmi, kteří antisemitské pověry – dnes formulované jako protisionistické, protiimperialistické, protiizraelské… – sdílejí a šíří? Konstatuje, že jde o osoby, „pro jejichž zvláštní strukturu osobnosti je charakteristické, že se v určitém smyslu zatvrdily, nejsou vlastně otevřené zkušenosti, nejsou dost flexibilní, zkrátka: jsou neoslovitelné“. Adorno uzavírá, že těmto lidem při jejich složitém vztahu k autoritě zároveň jen a jedině autorita imponuje. Je tedy třeba ji proti nim použít. Čtenář může nad tímto textem uvažovat, jak hluboce se protiizraelské postoje někdejšího socialistického Československa vryly generacím pod kůži a nakolik jsou formou děděné fámy předávány dál. To, že jde v dnešním světě o takřka povinnou výbavu levice, na podstatě věci nic nemění.
