Nedávno mi starší syn položil poněkud záludnou otázku, jestli si umím představit, že ještě za padesát let bude někdo číst Kunderu nebo Škvoreckého, když jsou to autoři tak spjatí s určitou dobou. To přirozeně nemohu vědět, ale vyjma studentů české literatury, společenské historie a pak podivínských zájemců o dávné časy možná nikdo. Vždyť už je moc nečte ani současná mladá generace. Tak mi to aspoň připadá.
Je to úděl mnoha spisovatelů svého času důležitých i široce oblíbených, postupně však zapomínaných. Obzvlášť prozaiků. Aspoň u nás. Životnost díla poetů se zdá o něco trvanlivější. Kupříkladu meziválečné básníky, jako jsou Nezval, Seifert a pár dalších, pořád objevují nové generace. Zatímco z romanopisců nebo povídkářů téže éry je čtenářskou stálicí tak akorát Karel Čapek. O Jaroslavu Haškovi nemluvě, především Švejk je speciální případ. I v tom, že ho do značné míry vždycky v podstatě ignorovaly ženy. A pokud jde o největší prozaické hvězdy vyšlé v 60. letech, pak Kundera možná skutečně počne vyblédat. V podstatě zázračný Hrabal ovšem asi ne hned. A u Josefa Škvoreckého, od jehož narození uplyne 27. září sto let, je to, řekl bych, tak půl na půl.
Na tváři lehký žal
A je klidně možné, že nejdéle přežije Tankový prapor, který jeho tvůrce jistě nepodceňoval. Ale zároveň řadil podle dělení svého oblíbence a přítele Grahama Greenea do přihrádky „entertainments“ čili lehčích a humorných kusů spíše než mezi „novels“, tedy knih takříkajíc vážných. Přičemž ovšem Škvorecký vlastně vysloveně vážných próz moc nenapsal. A když, tak rozsahem útlejších. Legendu Emöke, Bassaxofon nebo povídkový Sedmiramenný svícen. Což ale vůbec neznamená, že se důležitých a závažných věcí netýkaly ty, ve kterých je spousta humoru. I když zároveň leckdy na jazyku drhnoucího, jak výmluvně dokládá titul souboru jím samým uspořádaných povídek Hořkej svět. Výmluvněji to snad nešlo. Náchodský rodák jako by cosi nasál od podobně velkého staršího autora ze sousedního Rychnova nad Kněžnou Karla Poláčka. Stále satiricky, zároveň ale skoro zděšeně popisující poměry a charaktery v nedokončené pentalogii Okresní město.
Ani Antonín mu nebyl
