Přetěžko popsat kouzlo této knihy, aniž bych prozradil její děj. A to nejde. To by byl zločin na budoucím čtenářském prožitku!
Začněme tím, že Dorothy B. Hughesová byla přední autorka amerického detektivního románu a že z jejích čtrnácti klasických románů v tomto žánru se V osamění počítá mezi ty nejlepší. A je proč. Předznamenejme ještě, že autorka studovala novinářství na třech univerzitách a pak roky tuto profesi úspěšně provozovala, psala i pro budoucí New York Times. Věnovala se literární kritice detektivek. Prý již v šesti letech věděla, že chce být spisovatelkou. Jako první jí vyšla oceňovaná sbírka básní, pak ale přepřáhla na drsnější žánr. A ve čtyřicátých letech vychrlila řádku románů, než se rozhodla věnovat rodině.
Ovšem ani v detektivkách, byť noirových, až zrak přechází, a hardboiled, až trnou zuby, svůj poetický talent nezanedbala. I V osamění vyniká básnickými popisy. Málomluvnými, přesnými, svíravými. Díky nim se nadechneme atmosféry Los Angeles čtyřicátých let dvacátého století. Města příliš roztahaného na to, aby se dal policajt postavit do každé ulice, jak si stěžuje jeden z hlavních hrdinů, detektiv Brub. Ovšem ten příběh má ještě důležitější postavu. Neprozradím její jméno, jen naznačím, že jde o někoho s doslova hrdinskou minulostí, kdo nedokázal zvládnout návrat do civilní reality.
Minulost se nevyhnutelně dere na povrch a za osobními problémy zůstává narůstající řádka mrtvých. B. Hughesová přitom není žádná scenáristka, naštěstí, takže do vražedné kuchyně nevidíme. O to naléhavější je napětí, které příběh provází. A tušení, stále silnější, že tento příběh nějak zpochybní naše představy o světě, což se také stane.
B. Hughesová pracuje se společenskými požadavky úspěchu, které v Los Angeles té doby znamenají pěkný byt, vůz a šaty. Spolehlivý příjem bez nutnosti chodit do práce. Stejně jako možnost navštěvovat restaurace podle libosti. A k úspěchu patří i to, že člověk není sám. Takže k našemu utajenému hlavnímu hrdinovi přibude ještě kdosi do páru. Vzájemné vztahové zkoumání těch dvou stojí za pozornost. I to je hardboiled. A pokud si myslíte, že nelze napsat opravdu tvrdou hrdinku – ženu, B. Hughesová vás vyvede z omylu.
Kniha má navíc ještě jednu pěknou kulturní souvislost. Vzhledem k jejímu úspěchu podle ní totiž vznikl stejnojmenný film, s Humphreym Bogartem v hlavní roli (In a Lonely Place). Je ovšem signifikantní, jak filmový tým slevil z napínavé bezvýchodnosti příběhu. Ve filmu najdeme jistého maniaka, který se nedokáže ovládnout, ovšem působivosti literární předlohy film nesahá ani po kotníky. Jistě je to i Bogartovým hvězdným postavením – hlavní postava knihy je pozoruhodně neurčitá a svým způsobem nenápadná.
Dnes už asi nebude důležité, jestli detektivní román řadit do seriózní literatury či ne. Myslím, že o toto sporné místo se derou ambicióznější nováčci – fantasy, komiksy a podobní podezřelí čerstvě příchozí. V případě románu V osamění by tato debata ani nedávala smysl. Atmosféra V osamění je totiž tím podstatným, literárně výtečným, a čtenáři se jí dostane vrchovatě.
Stačí snad příklad, krátký popis situace: „Nevydal se za ní hned. Vlastně ji ani nechtěl následovat. Dal se po klesajícím vinoucím se chodníku naprosto mimoděk. Nenašlapoval tvrdě jako ona a nešel rychle. Nicméně ona ho za sebou slyšela. Věděl, že ho slyší, jelikož podpatek vyklepl dobu navíc, jako by se zapotácela, a kročeje zrychlily. On sám nezrychlil, dál si vyšlapoval zlehka, ale protáhl krok a pousmál se. Je vystrašená.“
Ocitovaná scéna může mít řadu výkladů. Pochází ostatně ze začátku příběhu, kdy nejednoznačnost je klad. Pokud jste nad tou scénou pocítili lehkou, neurčitou nevolnost, sedli jste B. Hughesové na lep. Přesně takhle vás povede za sebou a vy si budete říkat, jestli v tom příběhu prožíváte to, co v něm opravdu prožíváte. A nebudete vědět, jestli si to chcete potvrdit, anebo radši ne.