Česko-rakouský spisovatel Stanislav Struhar se v novém románu vrací ke svému zásadnímu tématu: k životu cizinců v zemi, ve které se nenarodili. V jeho případě je tou zemí Rakousko, kam emigroval, usadil se v něm a postupně začal psát německy. Rakousko je Struharova země splněného životního snu, úspěšné spisovatelské dráhy a zároveň trvalé perspektivy nahlížení „domova“ „zvenčí“. Ve Váze stínu svou perspektivu zmnožil, jeho hlavní hrdina Elias, který pracoval ve vídeňském nakladatelství, ale byl propuštěn, se odebírá do Lisabonu.
Tady by mohli zbystřit knižní marketéři – próza z turisticky populární destinace? To dáme do médií! – Jenže Struhar zůstává věrný sobě. Román se odehrává na konkrétních lisabonských místech, ovšem k turistickému průvodci má daleko. Totiž ne. Je to průvodce podprahový, niterný. Oproti pitoresknímu městu s pohádkovými tramvajemi z fotografií a videí se nabízí Lisabon jako limit. Jako město na hranici západního světa, kde začíná oceán. Důležitou součástí příběhu jsou ostatně koupací scény, kdy se Elias snaží vstoupit do nečekaně studené vody Atlantiku. Turistické radovánky se nekonají. Jde o konfrontaci s něčím neznámým, možná nebezpečným… Tím spíše, že Elias se pokouší vstoupit do moře třikrát – v doprovodu tří žen, se kterými se v Lisabonu setká, jak si povšimla autorka doslovu, germanistka a bohemistka Kristina Kallert. A pokaždé to dopadne jinak.
To je možná jedna z nejdůležitějších metafor Struharových příběhů: integrace cizince do místní společnosti se podobá navazování milostného vztahu. Se vší převahou neznámého, s postupným vzájemným pochopením, s velkou porcí očekávání. A tak jako u milostných vztahů citová investice nemusí vyjít.
Stanislav Struhar v Lisabonu pobýval a absolvoval tam i autorské čtení. Vícenásobná zkušenost „ciziny“ jeho příběh vybavuje myšlenkovým a pocitovým podhoubím. Čtenář si může vychutnat precizní, destilovanou prózu, s důmyslně zapracovanými náznaky. Každý zdánlivě okrajový detail může něco znamenat. Jako například fotografie prarodičů hlavního hrdiny, která visí ve starém lisabonském bytě. Pózují na ní „líčko na líčku“. Autor dokázal tento detail vysvobodit ze zajetí klišé či banality – v příběhu znamená výzvu ke zopakování minulosti předků, zdánlivě šťastné. Charakteristickým rysem Struharovy prózy zůstávají také kondenzované dialogy, napsané jako popis děje, což umožňuje soustředit se na podstatnější scény, kdy čteme, co si postavy doopravdy říkají.
Tři ženy lákající muže do vln mají samozřejmě prastaré mytologické pozadí. Struharův Elias ale není hrdina z prastarých příběhů, který by měl buď odolat vábení Sirén, nebo vybrat jednu z olympských bohyň jako tu nejkrásnější. Elias velmi lidským způsobem tápe. Jeho hledání se odehrává v naprosto současných kulisách – v kavárnách, na kulturních akcích, při výpravách za lisabonskými pamětihodnostmi. U navazování vztahů váhá, nedokáže se úplně vyznat sám v sobě, dobře ví o možnostech slepých cest. Pomáhá mu současná západní Evropa, kterou Elias spolu se Struharem vnímá jako otevřený svět, v němž se my, jeho občané, můžeme přes různá existenční omezení volně pohybovat.
Povědomým motivem je víra v sílu (psaného) slova, již Struhar ostatně dosvědčuje vlastním životním příběhem. V románu jsme tak svědky autorského čtení básnířky, probíhající jako DIY akce kdesi na lisabonském předměstí. Naslouchá pestrá směsice publika včetně imigrantů, zdaleka ne všichni už ovládli portugalštinu. Akce na ně ale zapůsobí tak, že začnou psát vlastní básně. Poezie, literatura, se stává přístupným nástrojem pro integraci. Struhar nepoučuje, netvrdí, nekritizuje – jenom citlivě podává něco, co sám zažil anebo v čem se mu dá stoprocentně věřit. Stejně tak je ovšem možné nechat se prostě unášet jemným příběhem, v němž na každém detailu záleží.